ECLI:CZ:US:2012:2.US.2629.12.1
sp. zn. II. ÚS 2629/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti L. L., zastoupeného JUDr. Romanem Brablecem, advokátem se sídlem Budovcova 10, 796 01 Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 623/2012-36 ze dne 28. března 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít k porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud shora označeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele založené na §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako nepřípustné s konstatováním, že stěžovatel (v pozici dovolatele) nepředestřel Nejvyššímu soudu žádné konkrétní argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, přičemž k závěru o splnění této podmínky nebylo lze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených.
V této souvislosti dovolací soud poznamenal, že o existenci dovoláním nastolené právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních závěrů, což by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně, v dané věci nejde, "jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny všechny zákonem předepsané předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe." Nejvyšší soud k tomu dále doplnil, že jak plyne z ustanovení §261 a násl. o. s. ř., soud při věcném posuzování návrhu na výkon rozhodnutí zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, a tento výkon nařídí.
Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které tvrdí, že Nejvyšší soud odmítl dovolací návrh navzdory tomu, že v dovolání jako dovolací důvod uvedl §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., kdy zásadní právní význam zkoumaného rozhodnutí shledal v tom, zda jsou obecné soudy povinny zkoumat oprávněnost exekučního titulu či nikoliv. Otázka, zda je soud oprávněn zkoumat exekuční titul je prý navíc momentálně nejednotná, kdy u rozhodčích nálezů je tento přístup připuštěn, ale v případě stěžovatele nikoli. To dle stěžovatele zakládá zjevnou a nepřípustnou diformitu. Ani odvolací a dovolací soud se nepokusily např. posoudit návrh stěžovatele jako návrh na zastavení exekuce namísto odvolání, a tím se dopustily nepřípustného formalismu.
Stěžovatel dále vytýká, že dovolací soud se vůbec nezabýval faktickou skutkovou situací věci. Stěžovatel sděluje, že ani v jednom ze souvisejících správních řízení o povinnosti vrátit přeplatek nebyl poučen správním orgánem o možnosti podat proti tomuto rozhodnutí žalobu ve správním soudnictví, a tím došlo k porušení čl. 4 odst. 4 Listiny, kdy při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Právně nevzdělaný stěžovatel se prý tudíž nemohl před správními orgány úplně bránit, a tato role ochrany jeho práv náležela tedy obecným exekučním soudům, které se pro chránění jeho základních práv měly věcí zabývat.
Stěžovatel je přesvědčen, že napadené odůvodnění usnesení dovolacího soudu je kusé a nevystihuje řádně podstatu řešeného problému. Pokud obecný soud postupuje takto, "dopouští se mj. i libovůle, zakázané mimo jiné v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod". Jestliže je ovšem odůvodnění usnesení dovolacího soudu učiněno na pouhých dvou stranách, které pro přílišnou formálnost tvrdí, že nebyla položena otázka zásadního právního významu, je dle názoru stěžovatele takové odůvodnění zcela nedostatečné. Odůvodnění prý nevysvětluje, proč nemůže být hájeno právo stěžovatele domáhat se spravedlivé ochrany u soudu, což ve výsledku způsobí porušení jeho práva vlastnit majetek dle čl. 11. odst. 1 Listiny.
Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností dotčené usnesení dovolacího soudu zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele uvedenou jak v původním, tak i doplněném návrhu, i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Dovolací soud aplikoval příslušná zákonná ustanovení občanského soudního řádu, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární či nadmíru formalistické.
Ve vztahu k napadenému usnesení dovolacího soudu pokládá Ústavní soud za nutné konstatovat, že se jedná o usnesení, jímž bylo odmítnuto dovolání opírající se o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Koncepce dovolacího důvodu uvedeného v tomto ustanovení o. s. ř. odpovídá postavení Nejvyššího soudu coby vrcholného soudního orgánu, jehož úkolem je, inter alia, vyhodnocovat pravomocná rozhodnutí soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení, a na základě těchto vyhodnocení sjednocovat judikaturu v zájmu jednotného rozhodování soudů (čl. 92 Ústavy, §14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších změn). Dovolací důvod dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. představuje jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím plní Nejvyšší soud své poslání, přičemž přípustnost dovolání z tohoto důvodu závisí na úvaze samotného dovolacího soudu, jelikož na mimořádný opravný prostředek z tohoto důvodu není ex lege nárok. Povaha dovolání opřeného o citované ustanovení občanského soudního řádu se ostatně odráží i v dikci ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Co představuje otázku zásadního právního významu, si dovolací soud vyhodnocuje sám, a to právě za účelem plnění svých výše nastíněných úkolů.
U rozhodnutí o dovolání postavených na otázce zásadního právního významu lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč se o takovou otázku v posuzované věci nejedná, což dovolací soud v projednávané věci uspokojivě splnil. Nejprve uvedl, že žádný z argumentů nabízejících se v dovolacím návrhu nepředstavuje nic, co by bylo lze pokládat za otázku zásadně právně významnou, a to ani v rovině judikatury. Následně jen v obecné rovině zdůraznil, že při nařízení výkonu rozhodnutí soud, který o něm rozhoduje, zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, kteréžto odůvodnění koresponduje s Nejvyšším soudem dlouhodobě zastávaným názorem, totiž že případné vady nalézacího řízení se do exekučního řízení již nepřenášejí, resp. exekuční soudy se již jimi nemohou zabývat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněné v časopise Soudní Judikatura č. 11/2000 pod poř. č. 123 či jeho usnesení z 30. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1569/2003). Tím v podstatě (byť nepřímo) odpovídá na otázku stěžovatele, zda jsou obecné soudy povinny zkoumat "oprávněnost" exekučního titulu či nikoliv. I když je zdůvodnění Nejvyššího soudu poměrně stručné, nelze odhlédnout od skutečnosti, že poměřovat nároky kladené na odůvodnění soudního rozhodnutí není možné hledisky kvantitativními (např. počtem normostran), nýbrž kvalitativními. Nelze mít Nejvyššímu soudu za zlé, pakliže ze strany dovolatele postrádá takové předložení právních otázek, k nimž by se mohl hlouběji vyjádřit.
Na tomto místě se sluší poznamenat, že dovolací řízení založené na možné existenci otázky zásadního právního významu, která je výlučně orientována na problematiku aplikace a interpretace pramenů práva, toliko představuje možnost předestřít Nejvyššímu soudu k úvaze jednu či více právních otázek z oblasti práva hmotného i procesního, nicméně je výhradně na posouzení samotného dovolacího soudu, jak se k předloženým otázkám postaví, neboť jejich řešení nelze dovolacímu soudu nijak vnucovat.
Za dané situace tudíž musil Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 20. září 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu