ECLI:CZ:US:2010:2.US.2636.10.1
sp. zn. II. ÚS 2636/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů I. G. a H. P., zastoupených Alexandrem Petričkem, advokátem se sídlem Chrastavská 188/27, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 6. 2010 č. j. 28 Cdo 4568/2009 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 20. 4. 2009 č. j. 35 Co 110/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že těmito pravomocnými usneseními byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva zakotvená v článcích 36 odst. 1 a 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Shora citovaným rozsudkem krajského soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 3. 10. 2006 č. j. 20 C 322/2003, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že původní žalobkyně M. P. je vlastnicí pozemků v katastrálním území Oldřichov v Hájích v okrese Liberec. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že toto rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, přičemž poukázal na závěry vyplývající z jeho vlastní judikatury, jakož i z judikatury Ústavního soudu.
Stěžovatelé považují za přímou diskriminaci skutečnost, že v rámci restitučních předpisů nebyla upravena práva jiných osob než občanů České republiky. Za této situace uplatněný nárok považují za legitimní v duchu předpisů obecných a domnívají se, že není možno vyloučit, aby se tyto osoby nároku domohly dle obecných předpisů. Dle jejich názoru závěry učiněné soudy zcela zjevně popírají princip nepromlčitelnosti vlastnického práva, neboť uplatněný nárok posuzují dle předpisu, který se na ně nevztahoval. Odvolací ani Nejvyšší soud se nezabývaly otázkou postavení stěžovatelů jako cizích státních příslušníků ve vztahu k uplatněnému nároku, jen v obecné rovině odkazují na publikovaná rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu o tom, že žalobou na určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Dovolací soud ponechal bez povšimnutí hodnocení tvrzení odvolacího soudu, že původně konfiskované pozemky byly otci stěžovatelů ponechány v bezplatné správě, přičemž toto právo se od 1. 1. 1992 netransformovalo ve vlastnictví. Přitom všechny soudy zcela pomíjejí hodnocení předložených listin dokládajících skutečnost, že majetek jejich dědy A. P. nebyl a nikdy nemohl být konfiskován, a přesto mu měl být dán do správy jako konfiskát.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Opodstatněností ústavní stížnosti se rozumí existence podmínky, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a není tudíž pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaného porušení jejich základních práv a dospěl k závěru, že k takovému porušení nedošlo.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelů se závěry pléna vyslovenými ve stanovisku Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 (publikované pod č. 477/2005 Sb. a s jejich aplikací na projednávanou věc.
Ústavní soud je však nucen konstatovat, že právě uvedené závěry, jimiž jsou v souladu s ustanovením §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, při svém rozhodování vázáni všichni soudci Ústavního soudu, brání tomu, aby se stěžovatelé úspěšně domohli ochrany vlastnického práva cestou určovací žaloby. V tomto směru odkazuje Ústavní soud stěžovatele i na nález ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 11/02, v němž bylo vyjádřeno: "(...) nemá-li se sám Ústavní soud jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR)" (SbNU, sv. 30, str. 309).
Z citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu, které se uplatní i v projednávané věci, potom vyplývá, že stát zcela dobrovolně umožnil bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení, avšak pouze v omezeném množství případů, jejichž rozsah byl určen jednotlivými restitučními předpisy co do časové (tzv. rozhodné období vymezené od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), věcné a personální působnosti v podobě vymezení tzv. oprávněných osob (osoby s československým, resp. českým občanstvím). V případech, které nebylo možno subsumovat pod rozsah restitučních předpisů (oprávněné osoby nesplňují podmínku státního občanství, jde o majetek nepodléhající restitučním nárokům či k násilnému "zabrání" státem došlo mimo rozhodné období), se podle stanoviska nelze domáhat ochrany vlastnického práva cestou žalob podle obecných občanskoprávních předpisů.
Ve vztahu k projednávané věci interpretace účinků přijetí restitučních předpisů podaná ve stanovisku pléna Ústavního soudu vylučuje, aby se stěžovatelé mohli úspěšně domáhat ochrany tvrzeného vlastnického práva, jakékoli byly v případě jejich právních předchůdců skutkové okolnosti převzetí majetku československým státem. Převzal-li stát, byť i jen fakticky, předmětné nemovitosti v rozhodném období, vztahovaly se na ně restituční předpisy, ovšem s tím, že stěžovatelům, resp. jejich právní předchůdkyni, nemohl vzniknout restituční nárok, neboť nesplňovali podmínku státního občanství (ústavností této podmínky se rovněž zabývalo plénum Ústavního soudu v nálezu ze dne 4. 6. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 33/96 vyhlášeném pod č. 185/1997 Sb., přičemž většinově dospělo k závěru, že tato podmínka je slučitelná s ústavním pořádkem ČR). Skutečnost, že zákonodárce vyloučil z okruhu oprávněných osob cizí státní příslušníky, pak za použití závěru plynoucího z citovaného stanoviska pléna znamená, že se tyto osoby nemohou domáhat ochrany vlastnického práva ani v řízení podle obecných občanskoprávních předpisů.
Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud shledal, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelů, a nezbylo mu, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu