ECLI:CZ:US:2012:2.US.2638.12.1
sp. zn. II. ÚS 2638/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti R. V., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem Advokátní kanceláře Brož & Sokol & Novák s. r. o., se sídlem v Praze, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 To 40/2012-12718 ze dne 29. května 2012, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a 1) R. V. a 2) Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Ostravě, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 10. července 2012, doplněnou podáním ze dne 15. srpna 2012, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení. Jím bylo ke stížnosti státního zástupce zrušeno usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 30 T 7/2011-12566 ze dne 25. dubna 2012 a nově bylo rozhodnuto tak, že byl stěžovatel nadále ponechán ve vazbě z útěkového a předstižného důvodu, byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby a nebyl přijat jeho písemný slib. Stěžovatel se domnívá, že jím bylo zasaženo do jeho základních práv garantovaných v čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně tvrdí, že je stále držen ve vazbě bez dostatečně odůvodněného zákonného podkladu. S odkazem na rozhodovací činnost stěžovatel zdůrazňuje, že existencí zákonných důvodů vazby se soud musí opakovaně zabývat v každé fázi trestního řízení, ve které o vazbě a jejím trvání rozhoduje a nelze pouze odkázat na dřívější rozhodnutí. Proto má stěžovatel za to, že se obecný soud dostatečným způsobem nezabýval otázkou, zda v době jeho rozhodování stále trvají vazební důvody, když pouze odkázal na své rozhodnutí ze dne 18. dubna 2012.
3. Poukaz na majetkové vazby v cizině je podle stěžovatele principiálně neakceptovatelný, protože to samo o sobě nemůže být důvodem k podezření, že v případě trestního stíhání budou tyto skutečnosti zneužity, resp. že pravidelné cesty do zahraničí vytvářejí podmínku trvalého pobytu v zahraničí. Takový relevantní pobyt by bylo možné realizovat jen v zemi, s níž není uzavřena mezinárodní smlouva umožňující vydání obviněného, resp. je reálná možnost pobyt obviněného utajit. Není doložen jediný důkaz svědčící o tom, že se stěžovatel připravoval na odcestování či se vyhnul zadržení. Konstatuje, že nejsou dány skutečnosti odůvodňující obavu, že uprchne nebo se bude skrývat. Skutečnost, že má z důvodu svého pracovního zařazení v Atletickém klubu Kroměříž vazby k zahraničí, vytváří pouze abstraktní možné nebezpečí, nikoli konkrétní skutkově podloženou hrozbu, jež má být vazbou odstraněna. Ani k osobě stěžovatele nebyly zjištěny žádné negativní poznatky a důvod útěkové vazby nelze spatřovat v samotné skutečnosti, že stěžovatel může kdykoliv opustit území České republiky. Stížnostnímu soudu rovněž vytýká, že nevzal v úvahu postoj stěžovatele k trestnímu řízení, v němž důsledně uplatňuje svá práva.
4. Ústavní soud by měl podle stěžovatele konečně důsledně posoudit, zda je možné jej vzhledem k délce vazby přesto propustit z vazby na svobodu, aniž by to podstatně ztížilo dosažení účelu trestního řízení nebo případně dokonce vedlo ke zmaření účelu trestního řízení. I kdyby se po propuštění z vazby skrýval anebo uprchl do ciziny, je možné přesto dokončit trestní řízení a jsou rovněž účinné prostředky pro pátrání po pobytu osob. K úplnému zmaření účelu trestního řízení by tak přímo nedošlo, ani by se další průběh trestního řízení neztížil a ani neprodloužil.
5. S ohledem na přední postavení osobní svobody (do níž bylo napadeným rozhodnutím aktuálně zasaženo) v katalogu základních práv a svobod, projednal Ústavní soud ústavní stížnost v souladu s vlastní ustálenou rozhodovací činností přednostně mimo pořadí.
6. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato specifická a relativně samostatná část řízení nemá charakter kontradiktorního řízení.
7. Pokud jde o útěkový důvod vazby, tak ohledně shledání jeho existence je ústavní stížnost stěžovatele nepřípustná. Útěkový důvod vazby byl v dané věci shledán především soudem prvního stupně, s jehož závěrem v daném směru se stížnostní soud toliko ztotožnil a pouze z ryze procesních důvodů - pro absenci výroku o existenci předstižného důvodu vazby - byl výrok soudu prvního stupně zrušen. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně přitom brojil státní zástupce (právě pro absenci výroku o předstižném důvodu vazby), a pak spoluobžalovaný R. V. Stěžovatel si stížnost nepodal. Proto nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva v daném směru poskytuje.
8. Proti existenci předstižného důvodu vazby směřuje ta část námitek stěžovatele, podle níž obecný soud své rozhodnutí odůvodnil toliko odkazem na své dřívější rozhodnutí z 18. dubna 2012. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že stížnostní soud na toto své rozhodnutí pro stručnost odkázal. Nelze ovšem souhlasit s tím, že by se toliko omezil na tento odkaz. V tomtéž odstavci byla totiž zdůrazněna délka trvání páchané činnosti, vyznačující se mnohostí útoků, organizovaností, promyšleností a motivací velmi vysokým majetkovým prospěchem, přičemž vytýkané jednání mělo být pácháno velmi sofistikovaným, promyšleným způsobem při vzájemné kooperaci více osob. Konečně byla zmíněna i majetková vazba stěžovatele na řadu obchodních společností. To lze považovat za dostatečné vyargumentování daného vazebního důvodu, tak jak je požadováno v ustálené rozhodovací činností Ústavního soudu, na níž stěžovatel obsáhle poukazoval.
9. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2012
Stanislav Balík v. r.
předseda senátu