ECLI:CZ:US:2009:2.US.2662.09.1
sp. zn. II. ÚS 2662/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele J. A. H.a, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, se sídlem Komenského 241, 500 03 Hradec Králové, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2009, č. j. 21 Cdo 3604/2008-300, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v čl. 6 odst. 1 a v čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v čl. 1 Prvního dodatkového protokolu k Úmluvě, a v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Usnesením Nejvyššího soudu bylo podle §243b odst. 5 věty první a podle §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuto dovolání stěžovatele jako nepřípustné. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí pouze odkázal na relevantní judikaturu obecných soudů a Ústavního soudu, zejména na stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st 21/05 ze dne 1. listopadu 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2009, sp. zn. 28 Cdo 4983/2008.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v prvé řadě zjistil, že po právní stránce zcela totožné věci stěžovatele řešil již ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 2664/09 ze dne 20. října 2009, usnesení sp. zn. IV. ÚS 682/09 ze dne 17. září 2009, a v usnesení sp. zn. I. ÚS 1956/09 ze dne 8. září 2009.
Stěžovatel shodně se svými předchozími podáními v podstatě polemizuje s aplikací závěrů obsažených zejména ve stanovisku Ústavního soudu na svou věc. Ústavnímu soudu však nezbývá než právě na toto stanovisko, dle nějž žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, poukázat. Výše uvedeným stanoviskem byl tedy při rozhodování této ústavní stížnosti II. senát Ústavního soudu vázán a ani dnes nelze nalézt důvod k překonání zmíněného stanoviska. Jak totiž bylo zřetelně vyjádřeno v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 11/02: "(...) nemá-li se sám Ústavní soud jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR)" (Sb. n. u., sv. 30, str. 309).
Ústavní soud neshledal, že by v projednávané věci došlo k porušení práva na zákonného soudce. Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 28 Cdo 4983/2008 odůvodnil, proč se rozhodl předběžnou otázku Evropskému soudnímu dvoru nepoložit, přičemž se jednalo o věc stěžovatele s totožnou právní argumentací. Nejvyšší soud v nyní napadeném rozhodnutí odkázal na odůvodnění tohoto usnesení a Ústavní soud nemá proti závěrům v něm obsaženým ústavněprávních námitek.
Pro bližší odůvodnění pak Ústavní soud odkazuje na svá předešlá rozhodnutí v řízeních o ústavních stížnostech stěžovatele, ve kterých byly řešeny prakticky totožné otázky a ve kterých stěžovatel Ústavnímu soudu předložil zcela totožnou argumentaci jako v nyní projednávané věci (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2664/09 ze dne 20. října 2009, usnesení sp. zn. IV. ÚS 682/09 ze dne 17. září 2009, a usnesení sp. zn. I. ÚS 1956/09 ze dne 8. září 2009, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2009
Stanislav Balík
předseda senátu