ECLI:CZ:US:1997:2.US.271.96
sp. zn. II. ÚS 271/96
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. F. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, č.j. 10 Ca 230/96-22, ze dne 31. 7. 1996, takto:
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, č.j. 10 Ca
230/96-22, ze dne 31. 7. 1996, se z r u š u j e .
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 8. 10. 1996, podanou
k poštovní přepravě dne 9. 10. 1996, domáhal zrušení usnesení
Krajského soudu v Českých Budějovicích, č.j. 10 Ca 230/96-22, ze
dne 31. 7. 1996, kterým bylo zastaveno řízení ve věci žaloby
stěžovatele proti rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení,
Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, sp. zn. 1542/0/96,
ze dne 19. 3. 1996. Toto usnesení nabylo právní moci dne 14. 8.
1996 a ústavní stížnost byla proto podána včas.
Ústavní stížnost měla stanovené náležitosti a stěžovatel byl
zastoupen advokátem s plnou mocí v souladu s příslušnými
ustanoveními zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Protože
soudce zpravodaj neshledal ani zjevnou neopodstatněnost této
stížnosti, mohlo být přistoupeno k jejímu senátnímu projednání.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel podal žádost
o přezkoumání daňového výměru č.j. 293/20/1995, kterým mu Finanční
úřad v Písku (na základě pomůcek) vyměřil daň z příjmu fyzických
osob za rok 1993 z toho důvodu, že uvedl v daňovém přiznání
nesprávné údaje a tuto nesprávnost ani na výzvu neodstranil. Proti
daňovému výměru nepodal odvolání ve stanovené lhůtě a tento nabyl
právní moci. Poté se obrátil na Finanční ředitelství v Českých
Budějovicích v rámci mimoodvolacího řízení podle §55b zákona ČNR
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, s žádostí o přezkoumání
výše uvedeného pravomocného daňového rozhodnutí s odůvodněním, že
pro stanovení jeho daňové povinnosti podle pomůcek nebyly splněny
podmínky stanovené v §44 zákona o správě daní a poplatků
a správce daně neprokázal existenci skutečností vyvracejících
věrohodnost či správnost jeho daňového přiznání. Finanční
ředitelství v Českých Budějovicích o jeho žádosti rozhodlo tak, že
jeho žádost zamítlo a rozhodnutí Finančního úřadu v Písku
potvrdilo v plném rozsahu. Stěžovatel podal proti tomuto
rozhodnutí žalobu u Krajského soudu v Českých Budějovicích. Tento
soud došel k závěru, že napadené pravomocné rozhodnutí správního
orgánu je rozhodnutím procesní povahy a z tohoto důvodu podle §250d odst. 3 ve spojení s ustanovením §248 odst. 1 písm. e)
o.s.ř. řízení zastavil, aniž se žalobou věcně zabýval.
Podle stěžovatele uvedené rozhodnutí Krajského soudu
v Českých Budějovicích zasáhlo do jeho základních práv zakotvených
v č. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina"). Ústavní stížnost byla současně spojena s návrhem na
zrušení ustanovení §55b zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, v platném znění, neboť fakultativnost rozhodování
instančně vyššího správce daně, vyjádřená v tomto ustanovení
slovem "může", je přímo v rozporu s čl. 37 Listiny, když možnost
přezkumu daňových rozhodnutí by měla být vyjádřena zcela kogentně
slovem "musí".
Při přezkoumání tohoto návrhu II. senát Ústavního soudu
neshledal důvody pro přerušení řízení ve věci ústavní stížnosti
podle ustanovení §78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť
v daném případě nejsou splněny podmínky ustanovení §74 zákona
o Ústavním soudu. Uplatněním §55b zákona o správě daní a poplatků
nenastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Tou je
aplikace ustanovení §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. Krajským soudem
v Českých Budějovicích, který rozhodnutí správce daně posoudil
jako rozhodnutí procesní povahy, které je ze soudního přezkumu
vyloučeno, a proto zastavil ve věci řízení. K vlastní aplikaci §55b cit. zákona v soudním řízení proto vůbec nedošlo a před soudem
o daňové povinnosti a její výši nebylo žádným ze způsobů
předpokládaným ustanovením §55b cit. zákona rozhodováno. Ani
v opačném případě by však nebylo možné stěžovateli vyhovět, neboť
nebyly naplněny podmínky ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu,
když vedlejší účastník řízení nepoužil ustanovení §55b cit.
zákona tak, že by je chápal jako své diskreční oprávnění.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení
prostřednictvím JUDr. J. T. Podle jeho názoru nedošlo při soudním
přezkumu k pochybení, neboť rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení
bylo procesní povahy a jako takové je z přezkumu vyloučeno. Práva
a povinnosti stěžovatele tak nebyly dotčeny, neboť pravomocné
rozhodnutí, kterým byla stěžovateli vyměřena daň, zůstalo
nezměněno.
Ve vyjádření vedlejšího účastníka řízení se uvádí, že
z ustanovení §55b odst. 4 a 5 zákona o správě daní a poplatků
nevyplývá formulace výroku rozhodnutí v případě, že nejsou
shledány zákonné podmínky pro povolení přezkumu. Nešlo proto
o pochybení, když rozhodl o návrhu tak, že jej zamítl, a nikoli
tak, že přezkum nepovolil.
Ústavní soud posoudil na základě vyžádaného spisového
materiálu a vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka jednotlivé
námitky stěžovatele z hlediska jejich ústavněprávní
opodstatněnosti a došel k těmto závěrům. Postupem účastníka řízení
jako orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv
stěžovatele uvedených v čl. 36 odst. 1 a 2, které zajišťují právo
stěžovatele domáhat se stanoveným postupem jeho práv u nezávislého
a nestranného soudu a právo na přezkum zákonnosti rozhodnutí
orgánu veřejné správy, jestliže tvrdí, že jím byl zkrácen na svých
právech, nestanoví-li zákon jinak. Rozhodující pro tento závěr
byla skutečnost, že v předchozím řízení před Krajským soudem
v Českých Budějovicích byla porušena jeho ústavně zaručená
základní práva a svobody. Ústavní soud v této souvislosti
podotýká, že jako orgán soudní ochrany ústavnosti ve smyslu čl.
83 Ústavy ČR neposuzoval jiné okolnosti případu než ty, které
souvisely s ústavně zaručenými právy stěžovatele na soudní ochranu
a na přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy ve smyslu
čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Ústavní soud proto mohl řešit pouze
otázku, zda závěr účastníka řízení o tom, že povolení či
nepovolení přezkumu pravomocného rozhodnutí správce daně vydané
instančně vyšším správcem daně je rozhodnutím procesní povahy či
nikoli a zda je tedy na místě ústavně přípustný zásah do
základních práv a svobod podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
Ustanovení §55b cit. zákona umožňuje na žádost daňového
subjektu povolit nebo z hlediska veřejného zájmu nařídit
přezkoumání daňového rozhodnutí jako mimořádný opravný prostředek.
V prvé fázi rozhoduje instančně vyšší správce daně o povolení
tohoto mimořádného opravného prostředku, ve druhé fázi řízení
rozhoduje správce daně, který je při tom "vázán právním názorem
správce daně, který přezkoumání nařídil nebo povolil". Rozhodující
pro posouzení povahy rozhodnutí o povolení přezkumu je proto obsah
tohoto rozhodnutí a důvody, které k němu vedou. Podle ustanovení
§55b odst. 1 cit. zákona musí instančně vyšší správce daně
posoudit, zda jsou dány dvě kumulativně stanovené podmínky pro
povolení přezkumu. Nestačí proto pouze, že jde "o rozhodnutí
správce daně, které je v rozporu s právními předpisy nebo se
zakládá na podstatných vadách řízení", nýbrž musí být splněna
i další podmínka, kterou je prokázání, že jsou zde "okolnosti
nasvědčující tomu, že došlo ke stanovení daně v nesprávné výši".
V případě splnění obou podmínek instančně vyšší správce daně
přezkum správcem daně povolí, v opačném případě nepovolí. V daném
případě ovšem výrok rozhodnutí vedlejšího účastníka zněl zcela
jinak, když tento žádost stěžovatele zamítl a rozhodnutí
Finančního úřadu v Písku "v celém rozsahu" potvrdil. Již z výroku
vedlejšího účastníka proto plynulo, že nešlo o pouhé zkoumání
dodržení lhůty k podání žádosti o povolení mimořádného opravného
prostředku a o přezkoumání dalších zákonných podmínek povolení
přezkumu. Pro řízení před Ústavním soudem to však má jen ten
význam, že to svědčí o širší než procesní povaze uvedeného
rozhodnutí vedlejšího účastníka. Předmětem řízení před Ústavním
soudem je ovšem usnesení účastníka řízení o zastavení řízení.
V případě rozhodnutí instančně vyššího správce daně jde vždy
o posouzení právních a skutkových okolností případu, které se
nejen týkají vedení (nebo neprovedení) dalšího řízení, nýbrž se
týkají i nároků žadatele. Rozhodnutí o povolení přezkumu se musí
vypořádat nejen se zachováním lhůty podle §55b odst. 2 cit.
zákona, popř. s procesními vadami předchozího řízení, nýbrž musí
zásadně posoudit dodržení zákonnosti rozhodnutí a zejména též
skutkový stav v podobě existence skutečností, které alespoň
nasvědčují tomu, že daň nebyla vyměřena ve správné výši. Pokud by
instančně vyšší správce daně nepřihlédl k porušení právního
předpisu, podstatné vadě řízení nebo skutkové okolnosti, která
alespoň nasvědčuje tomu, že daň byla nesprávně stanovena, zůstal
by při extenzívním výkladu pojmu "procesního rozhodnutí"
stěžovatel v tomto řízení bez soudní ochrany, která je mu Listinou
základních práv a svobod zaručena v čl. 36 odst. 1 a 2. Ústavní
soud se proto přidržel právního názoru vysloveného v nálezu
Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 94/96 a rozhodl o zrušení
usnesení účastníka řízení, neboť jím bylo zasaženo do ústavně
chráněné oblasti stěžovatele, který když tvrdí, že byl zkrácen na
svých právech rozhodnutím orgánu veřejné správy, když má vůči
státu nárok na poskytnutí soudní ochrany ve formě přezkumu
takového rozhodnutí nezávislým a nestranným soudem. Porušení
základních práv a svobod tak spočívalo v neposkytnutí soudní
ochrany, když Krajský soud v Českých Budějovicích se přidržel
výkladu pojmu "procesní rozhodnutí" v rozsahu, který vedl
k neústavnímu zásahu do základních práv a svobod stěžovatele. Je
věcí obecného soudu, aby posoudil, zda ke zkrácení na právech
skutečně došlo a zda rozhodnutí instančně vyššího správce daně
skutečně odpovídá zachování právních předpisů, správnému vedení
daňového řízení a zda zde skutečně nejsou okolnosti, které by
nasvědčovaly nesprávnému vyměření daně.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 12. 11. 1997