ECLI:CZ:US:2005:2.US.272.04
sp. zn. II. ÚS 272/04
Usnesení
II.ÚS 272/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti L. S., zastoupeného JUDr. S. D., proti jinému zásahu Krajského soudu v Brně, spočívajícímu v odmítnutí vydání technických nosičů zvukových záznamů, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), aby Ústavní soud zakázal Krajskému soudu v Brně nadále porušovat stěžovatelovo právo spočívající v nevydání mu technických nosičů zachycujících průběh hlavního líčení ve věci vedené pod sp. zn. 46 T 16/2003.
Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, je proti němu vedeno před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 46 T 16/2003 trestní řízení pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 4 tr. z. V průběhu hlavního líčení požádal obhájce stěžovatele o poskytnutí technických nosičů zvukových záznamů (CD č. P 10/2004 a č. P 12/2004), na kterých je zachycen průběh hlavního líčení ve dnech 20. 1. 2004 a 22. 1. 2004. Tato stěžovatelova žádost byla motivována jeho přesvědčením o nesrovnalostech mezi písemným záznamem pořízeným soudem a reálným průběhem hlavního líčení. Dopisem předsedy senátu ze dne 18. 2. 2004 bylo obhájci stěžovatele sděleno, že stranám ani obhájcům nebudou zvukové nosiče dávány k dispozici. Při hlavním líčení konaném dne 24. 3. 2004 obhájce opětovně požádal o poskytnutí technických nosičů zvukových záznamů a tato jeho žádost byla předsedou senátu opět odmítnuta. Proti tomuto postupu předsedy senátu podal obhájce stěžovatele dne 25. 3. 2004 stížnost, ke které místopředseda Krajského soudu v Brně ve své odpovědi ze dne 19. 4. 2004, zn. Spr.18.118/2004, obhájci sdělil, že stížnost nepovažuje za důvodnou, neboť postup předsedy senátu považuje za správný s tím, že nosič záznamu není součástí spisu. Stěžovatel s těmito názory předsedy senátu a místopředsedy Krajského soudu v Brně nesouhlasí a jejich postup, pokud jde o poskytnutí technických nosičů zvukových záznamů, považuje za protiústavní, neboť porušuje stěžovatelovo základní právo na spravedlivý proces zaručené ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel v souvislosti s ustanoveními §55b odst. 5 tr. ř. a §55 odst. 1, písm. f) tr. ř. namítá, že písemné protokoly jsou poskytovány obhájcům se zpožděním a obhájci nemají a ani nemohou mít možnost bezprostředně reagovat na protokolaci, resp. podat námitky proti protokolaci, neboť obsah protokolu jim není v daném okamžiku znám. Za zásadní pak považuje stěžovatel to, že protokolující úředník de facto rozhoduje o tom, co do protokolu zaznamená, a co nikoliv. Naznačený problém vznikl novelizací trestního řádu, neboť dle původní dikce příslušných ustanovení trestního řádu se obsah úkonu bezprostředně diktoval do písemného protokolu a účastníci řízení měli možnost bezprostředně reagovat na případné nesrovnalosti protokolace. Jedinou možností jak odstranit pochybnosti o odlišnosti písemného protokolu od zvukového záznamu je podle stěžovatele právě možnost porovnat písemný protokol s obsahem zvukového záznamu. Tato možnost mu však byla postupem Krajského soudu v Brně znemožněna s odůvodněním, že zvukový záznam je pouhou pomůckou sloužící k vyhotovení písemného protokolu. Tento názor krajského soudu však nemá podle stěžovatele oporu v zákoně a je v rozporu s Listinou, neboť zkracuje práva účastníka řízení na řádnou obhajobu. V souvislosti s novelizací trestního řádu, která připustila možnost pořizovat o průběhu hlavního líčení zvukový záznam (§55a a násl. tr. ř.), stěžovatel dále zvažuje otázku, zda je technický nosič zvukového záznamu součástí spisu. Z dikce ustanovení §55a odst. 2 a §55b odst. 5 tr. ř. (technický nosič záznamu se připojí ke spisu, nebo se ve spise uvede, kde je uložen) stěžovatel dovozuje, že je součástí spisu a nelze tedy odmítat zpřístupnění zvukových záznamů. Žádné ustanovení trestního řádu neumožňuje Krajskému soudu v Brně postupovat tak, jak tomu bylo v tomto jeho případě. Vzhledem k tomu, že odmítnutím zpřístupnění technických nosičů zvukových záznamů bylo porušeno stěžovatelovo základní právo na spravedlivý proces zaručené mu čl. 36 odst. 1 Listiny, stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud nálezem: a) zakázal senátu 46 T Krajského soudu v Brně odmítat vydání technických nosičů zvukových záznamů, na kterých je zachycován průběh hlavního líčení v trestní věci vedené Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 46 T 16/2003, b) přikázal senátu 46 T Krajského soudu v Brně stěžovateli výše zmíněné technické nosiče zvukových záznamů vydat.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 46 T 16/2003, a vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Krajský soud v Brně, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření uvádí, že se k meritu námitek stěžovatele již jednou písemně vyjadřoval ke stížnosti stěžovatele na postup soudu a na toto vyjádření, které je obsahem spisu, odkazuje. Technickým základem celého problému je otázka, zda lze považovat technický záznamový prostředek (CD s nahraným zvukovým obsahem hlavního líčení) za součást spisu v režimu toho, že musí být, tak jak se stěžovatel domáhá, přístupný stranám trestního řízení. Jak vyplývá ze zmíněného dřívějšího vyjádření předsedy senátu, není tento nosič zvukového záznamu považován za součást spisu, navíc takovou, která by musela být stranám trestního řízení přístupná. K otázce, zda stěžovatelem napadeným postupem soudu bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv, zejména pak práva na spravedlivý proces, Krajský soud v Brně uvádí, že stěžovatel, který se dožadoval CD nosičů, nebyl, přes přítomnost u hlavního líčení, schopen, a to ani na opakovanou výzvu předsedy senátu, jakýmkoliv způsobem konkretizovat "nedostatky" písemného protokolu, které by byly v rozporu s tím, k čemu mělo v jednací síni dle něho dojít. Obhájce stěžovatele byl opakovaně vyzván, aby v tomto směru uvedl nějakou konkrétní námitku, o níž by pak bylo řádně, zákonem předvídaným způsobem, rozhodnuto, kdy i o tomto byl poučen. V případě, že by obhájce uplatnil jakoukoliv procesně relevantní námitku, bylo by o ní, s ohledem na obligatorní povinnost, rozhodnuto, a to přezkoumáním textu protokolu o hlavním líčení právě se zvukovým záznamem, tedy způsobem předvídaným zákonem, včetně práva opravného prostředku, v rámci něhož by soud II. stupně rovněž porovnal zvukový záznam s písemným textem. Stěžovatel nicméně již předem zpochybňuje nestrannost rozhodování předsedy senátu i fakticky celého senátu. Podle názoru krajského soudu nelze vzhledem k výše uvedenému dovodit, že by shora uvedeným postupem krajského soudu došlo ke stěžovatelem namítanému porušení jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti.
V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje, když v souladu s §8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu byla ústavní stížnost s účinností od 22. 6. 2004 přidělena soudkyni JUDr. Michaele Židlické. Dle §8b téhož předpisu se ústavní stížnost projedná v senátě, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti požádal, aby s přihlédnutím k povaze dané věci, ale především vzhledem ke skutečnosti, že trestní řízení v dané věci nadále pokračuje a může být ve věci rozhodnuto, aniž by byla stěžovateli zajištěna jeho práva zaručená trestním řádem a Listinou, o přednostní projednání jeho návrhu. Ústavní soud proto posoudil naléhavost věci a po zvážení všech okolností dospěl k závěru, že podmínky §39 zákona o Ústavním soudu jsou splněny, a proto byla ústavní stížnost projednána přednostně. Její projednání Ústavním soudem bylo nicméně časově limitováno možností Krajského soudu v Brně zapůjčit soudní spis, aniž by byl zásadnějším způsobem narušen průběh vlastního trestního řízení.
Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a seznámení se s připojeným spisovým materiálem Ústavní soud předně poznamenává, že ústavní stížnost je ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní soud proto při posuzování ústavní stížnosti zaměřil svoji pozornost právě tímto směrem, aniž by považoval za potřebné zabývat se při tomto posuzování dané věci otázkami výkladu novelizované právní úpravy trestního řádu upravující použití zvukových záznamů při protokolaci. Obdobným způsobem postupoval Ústavní soud i v dalších svých rozhodnutích týkajících se předmětné problematiky (viz např. usnesení vedená pod sp. zn. I. ÚS 191/04 nebo IV. ÚS 102/04).
Jak dává Ústavní soud opakovaně najevo ve svých rozhodnutích, je ústavní soudnictví vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod je v tomto směru její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost není takovým procesním prostředkem, který by mohl být využit k ochraně práva vedle prostředků jiných, ke zjednodušení nebo obejití stanoveného právního postupu, ale že ústavní stížnost lze podat zpravidla až tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a nemůže se tedy svých základních práv a svobod domoci jiným zákonným způsobem. Tak tomu však v posuzované věci není.
Ustanovení §57 odst. 1 tr. ř. předvídá situaci, kdy procesní strany vznášejí námitky proti pořízenému protokolu o průběhu úkonu, a pro tyto případy stanoví, že soud, o jehož protokol jde, rozhoduje o opravě a doplnění protokolu o hlavním líčení a o veřejném a neveřejném zasedání, jakož i o námitkách proti takovému protokolu, pokud strany řízení tyto námitky vznesou. Proti tomuto rozhodnutí soudu je pak přípustná stížnost. K podané žádosti ze dne 17. 2. 2004 o zaslání předmětných nosičů zvukových záznamů (č.l. 9354) byl stěžovatel dopisem předsedy senátu 46 T ze dne 18. 2. 2004 vyzván, aby své námitky proti protokolaci uplatnil konkrétně (č.l. 9353). Aniž by stěžovatel této možnosti nápravy tvrzených nedostatků v protokolaci využil, dotázal se na závěr hlavního líčení dne 24. 3. 2004 opětovně na výsledek jeho žádosti ze dne 17. 2. 2004, přičemž mu bylo předsedou senátu sděleno, že mu zvukové nosiče nebudou dány k dispozici a byl jím znovu vyzván, nechť konkrétní připomínky k protokolu uplatní písemně a soudem o nich bude rozhodnuto (č.l. 9527). Stěžovatel tedy k ochraně svých práv nevyužil možnosti předvídané ustanovením §57 odst. 1 tr. ř. uplatnit námitky k obsahu protokolu pořizovanému podle zvukového záznamu.
Stěžovatelem tvrzený případný zásah do jeho základních práv a svobod je ale podle Ústavního soudu reparovatelný i v dalších fázích probíhajícího trestního řízení, a to zejména v rámci odvolacího řízení k rozsudku, který v předmětné trestní věci vydal Krajský soud v Brně dne 29. 10. 2004, č. j. 46 T 16/2003-10371, při jehož vyhlášení stěžovatel prohlásil, že podává odvolání (č.l. 10342). Bylo by v rozporu se zásadou subsidiarity, pokud by si Ústavní soud přisvojil již v této fázi probíhajícího trestního řízení právo autoritativně posuzovat, zda k pochybení obecného soudu v daném směru došlo či nikoliv. Taktéž obecné soudy jsou totiž povinny poskytovat ochranu základním právům a svobodám (čl. 4 Ústavy ČR), kdy případný zásah Ústavního soudu by v dané fázi trestního řízení byl předčasný a nepřípustný.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. 2. 2005
JUDr. Michaela Židlická
soudce zpravodaj