ECLI:CZ:US:2014:2.US.2817.14.1
sp. zn. II. ÚS 2817/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Jandy, zastoupeného Mgr. Pavlem Šimákem, advokátem, se sídlem Komenského 319/6, 397 01 Písek, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, č. j. 33 Cdo 3392/2013-235, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, č. j. 33 Cdo 3392/2013-235, bylo v řízení o zaplacení částky 228.000 Kč odmítnuto dovolání žalovaného (stěžovatele) směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 19. dubna 2011, č. j. 9 C 223/2010-102, jímž bylo vyhověno žalobě na zaplacení výše uvedené částky s příslušenstvím. Dovolací soud neshledal dovolání přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen "o. s. ř."), ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá dle jeho názoru ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud nepovažoval námitky žalovaného, že žalobce neprokázal půjčku ve výši 100.000 Kč a že soudy nesprávně zjistily obsah smlouvy o dílo ze dne 21. července 2009, neboť k tomu nevyslechly účastníky řízení, za relevantní, neboť šlo o námitky zpochybňující skutková zjištění, která však při zvažování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze zpochybnit. Dovolací soud dále uvedl, že nemohlo být přihlédnuto ani k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), představovaných námitkou, že žalovaný "nebyl poučen o důkazní povinnosti ve vztahu k rozsahu provedených stavebních prací a zakoupeného materiálu, respektive jejich hodnoty", neboť nešlo o námitku, která by svojí povahou splňovala zákonnou podmínku zásadního právního významu.
II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Po stručné rekapitulaci uvádí, že soudy nesprávně právně posoudily nároky žalobce, které uplatňoval vůči stěžovateli. Soudům a zejména pak Nejvyššímu soudu vytýká, že nedostatečně zdůvodnily svoje rozhodnutí a dovolací soud vyložil stěžovatelovy námitky restriktivně, takže se věcí nezabýval dostatečně, čímž porušil právo na spravedlivý proces. Brojí proti závěrům soudů ve vztahu k otázce platného odstoupení od smlouvy ze strany žalobce. Vyslovuje přesvědčení, že soudy měly dospět k závěru, že smlouva o dílo nezanikla a smluvní povinnosti stran nadále trvají. Dále namítá, že soudy nevyslechly účastníky k otázce výkladu smlouvy o dílo. Celkově považuje rozhodnutí soudů za nespravedlivé a porušující i právo vlastnit majetek.
III.
4. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Ve své činnosti musí totiž respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena její základní práva a svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
5. V dané věci stěžovatel polemizuje jednak s tím, jak obecné soudy posoudily smlouvu o dílo, a jednak s tím, jak Nejvyšší soud přistoupil k jeho dovolání, přičemž v této souvislosti namítá, že Nejvyšší soud se dostatečně nezabýval, dle názoru stěžovatele, zásadními otázkami nastolenými stěžovatelem k výkladu smlouvy o dílo a jeho dovolání odmítl pouze se stručným odůvodněním.
6. Ve vztahu k první části námitek je nucen Ústavní soud konstatovat, že jak již bylo naznačeno výše, mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, což by však musel činit, kdyby se měl zabývat výkladem konkrétních smluvních ujednání. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Nadto je třeba uvést, že stěžovatel, i když část obsahu ústavní stížnosti se týká i rozhodnutí soudů nižších instancí, ve stížnostním petitu napadá toliko usnesení Nejvyššího soudu, čímž sám omezil rozsah ústavněprávního přezkumu pouze na toto rozhodnutí.
7. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu a posouzení otázky přípustnosti lze podotknout, že z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč neshledal přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Ústavní soud přitom nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Uvedené uvážení zahrnuje v sobě především posouzení toho, byla-li takováto otázka dovolatelem (vůbec) formulována a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku dle mínění Nejvyššího soudu (nikoliv dovolatele) zásadní právní význam. Ingerence Ústavního soudu do těchto úvah se vymyká z rozsahu přezkumu, který v těchto případech provádí. Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, II. ÚS 644/04, III. ÚS 86/06, III. ÚS 466/06). O takový případ se však evidentně nejedná, neboť námitky stěžovatele se týkaly skutkového zjištění, které v rámci posuzování přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze přezkoumávat. Možnost dovolacího soudu stručně odůvodnit svoje rozhodnutí pak vyplývá z §243f odst. 3 o. s. ř. V tomto směru Nejvyšší soud nevybočil z procesních pravidel a nelze v jeho postupu spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu