ECLI:CZ:US:2011:2.US.2828.11.1
sp. zn. II. ÚS 2828/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. V. - J., zastoupené Mgr. Šárkou Robinsonovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem Ve Střešovičkách 75/44, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2011 sp. zn. 26 Cdo 1955/2009 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. února 2009 sp. zn. 25 Co 5/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 30. října 2008, sp. zn. 7 C 8/2008, jímž byla zamítnuta "žaloba stěžovatelky na určení, že výpověď z nájmu bytu daná stěžovatelce, je neplatná. Rovněž požaduje zrušení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání, neboť se nejednalo o řešení právní otázky zásadního právního významu.
Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka, která byla spolu s manželem nájemkyní předmětného bytu, se žalobou u obecných soudů domáhala vůči Městu Jičín (dále též 1. žalovaný) a Městskému bytovému podniku Jičín (2. žalovaný) vydání rozsudku, kterým by byla určena neplatnost výpovědi z nájmu bytu ze dne 25. 10. 2007, daná jí z důvodu §711 odst. 2 písm. d) obč. zák. Obecné soudy jejímu návrhu nevyhověly, neboť Město Jičín není v řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu pasivně legitimováno, stěžovatelka uplatnila žalobu vůči Městskému bytovému podniku Jičín až po uplynutí zákonné šedesátidenní lhůty a žalobě nemohlo být vyhověno pro nedostatek věcné legitimace, neboť řízení se neúčastnili oba manželé - společní nájemci bytu.
Stěžovatelka namítá, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku její aktivní legitimace, neboť žalobu na určení podle §80 písm. c) o.s.ř. může podat každá z dotčených osob, v tomto případě i jeden z manželů. Právní závěr odvolacího soudu, že i druhý z manželů musí být účastníkem řízení a v případě, že není účastníkem řízení na straně žalobce, být na straně žalované, je neopodstatněným právním formalismem. Z podání bylo zjevné, že stěžovatelka podala žalobu na ochranu nájemního vztahu jak svého, tak i svého manžela. Měl-li soud prvního stupně pochybnosti například o tom, zda návrh obsahuje všechny náležitosti podle §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o.s.ř., tj. správné označení účastníků řízení, měl vyzvat stěžovatelku k opravě, resp. doplnění podání podle §43 odst. 1 o.s.ř. Pokud tak neučinil, postupoval v rozporu s §114 odst. 1, §118 odst. 2, §118a i §. 119a o.s.ř. Se závěrem soudů, že v takovém případě by soudy překročily svoji poučovací povinnost, stěžovatelka nesouhlasí. Dále stěžovatelka namítá, že soudy se nevypořádaly s jejími námitkami ohledně vztahu mezi 1. a 2. žalovaným, rozsahu práv 2. žalovaného k předmětnému bytu a také polemizuje se závěry ohledně nedostatku pasivní legitimace 1. žalovaného. Argumentaci ústavní stížnosti stěžovatelka podložila odkazy na pasáže nálezů Ústavního soudu, v nichž jsou obecně deklarovány povinnosti obecných soudů vyplývající z ustanovení Listiny i procesních předpisů.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Ve věci nebylo sporným, že výpověď z nájmu daná právě Městským bytovým podnikem Jičín oběma manželům byla rovněž oběma manželům doručena, že žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu podala pouze stěžovatelka a v řízení nebyl podán návrh na přistoupení jejího manžela jako účastníka řízení na straně žalobce ani na straně žalovaného a že žaloba vůči 2. žalovanému byla podána až po uplynutí 60ti denní lhůty. Dále bylo provedeno řádné dokazování ohledně právního postavení Městského bytového podniku Jičín jako příspěvkové organizace s vlastní právní subjektivitou a ohledně jeho pravomocí za účelem realizace činností souvisejících s provozem objektů v majetku zřizovatele města Jičín, s ekonomikou spravovaného majetku a činností souvisejících s právním zastoupením. Na základě provedeného dokazování obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, přičemž námitkami stěžovatelky (v podstatě totožnými jako v ústavní stížnosti) se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily.
Ústavní soud připomíná, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud neposuzuje proto zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší obecným soudům.
Interpretace podústavního práva je tedy svěřena obecným soudům a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Nejvyšší soud se s problematikou postavení manželů (společných nájemců bytu) jako nerozlučných společníků, projevující se i v tom, že oba manželé musí být účastníky řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, již ve své judikatuře vypořádal (srov. sp. zn. 26 Cdo 4217/2010, sp. zn. 26 Cdo 955/2009, sp. zn. 26 Cdo 4144/2009, sp. zn. 26 Cdo 4831/2008, sp. zn. 26 Cdo 1704/2008) a Ústavní soud neshledává důvod se k jím provedené interpretaci obecného práva duplicitně vyjadřovat. Vzhledem k argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud pouze podotýká, že sama skutečnost, že soud prvního stupně rozhodl souladně s touto judikaturou Nejvyššího soudu (navazující na judikaturu obecných soudů vztahující se k předchozí právní úpravě) již před jejím vydáním, nemůže způsobit nepředvídatelnost rozhodnutí. Stěžovatelka byla od počátku řízení zastoupena kvalifikovaným právním zástupcem a byla seznámena se stanovisky žalovaných. I s přihlédnutím k této skutečnosti nelze v projednávané věci přistoupit na extenzivní výklad poučovací povinnosti, pokud jde o otázku věcné legitimace, zastávaný stěžovatelkou. Ostatně obsahem a ústavními limity poučovací povinnosti obecných soudů v civilním řízení se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález sp.zn. I. ÚS 286/03, sp. zn. IV. ÚS 22/03, sp. zn. IV.ÚS 1467/07, sp. zn. III. ÚS 2164/07 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz), z nichž zřetelně plyne závěr, že poučovací povinnost nelze rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva, neboť pak by jí byl narušován princip rovnosti účastníků řízení. Poučení o tom, koho žalovat, tedy nedostatek, který stěžovatelka namítá, není poučením procesním, nýbrž hmotněprávním. Z rozhodnutí obecných soudů přitom nevyplývá, že žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu nemůže podat jen jeden z manželů, resp. že ji musí podat oba manželé, jak namítá stěžovatelka, ale že je nezbytné, aby oba manželé byli účastníky řízení.
Ústavní soud shodně jako Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v projednávané věci k zamítnutí žaloby o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu byl způsobilý jakýkoliv ze shora uvedených důvodů.
Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Shora uvedeným závěrům obecných soudů nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že této možnosti ke svému prospěchu nevyužila, nelze vykládat k tíži soudu a spatřovat v ní porušení ústavně zaručených práv, neboť v občanském soudním řízení plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv (nechť si každý střeží svá práva), která vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu