ECLI:CZ:US:2001:2.US.285.01
sp. zn. II. ÚS 285/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti Q., spol. s r.o., zastoupené jednatelem společnosti B. S., právně zastoupené JUDr. M. V., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5.4.2001, čj. 22Ca 646/2000-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti žalovanému Okresnímu úřadu Karviná na zrušení jeho rozhodnutí ze dne 14.12.2000, č.j. RF-2300/178/2000-Su, kterým bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatele (dříve žalobce) proti platebnímu výměru Městského úřadu Rychvald ze dne 23.8.2000, č.j. OŠK/2954/00-Há, když současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Navrhovatel se domnívá, že citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě došlo k porušení jeho práv, zakotvených v čl. 1, čl. 4 odst. 2 a čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když příslušný soud údajně porušil jeho právo na ochranu před nezákonným zásahem orgánu veřejné správy a současně přistoupil k výkladu ust. §4 odst. 2 zák. č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 202/1990 Sb.), způsobem, který v pochybnostech zvýhodnil stát a nikoli stěžovatele, jako nositele základních práv a svobod, když právě v případě dvou možných, vzájemně si konkurujících výkladů příslušných ustanovení zákona č. 202/1990 Sb. nelze použít ten, který jej dle názoru stěžovatele znevýhodňuje a zatěžuje.
Další námitka stěžovatele směřuje proti rozhodnutí Okresního úřadu Karviná, které sice stěžovatel v návrhu nenapadá, ale současně tvrdí, že citovaným rozhodnutím správního orgánu došlo k porušení jeho práv ( čl. 2 odst. 3, odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny) tím, že rozhodnutí jmenovaného správního orgánu bylo vydáno v řízení dle zákona č. 337/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, když však správným procesním předpisem měl být zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád).
V další části odůvodnění ústavní stížnosti odkazuje stěžovatel rovněž na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 8.2.2000, sp. zn. IV. ÚS 536/98, ze kterého dovozuje, že nelze jako kritérium aplikace zákona příslušným soudem použít to, co bylo úmyslem zákonodárce při jeho tvorbě, ale pouze jeho skutečný obsah.
Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě se zjišťuje, že žalovaný správní orgán rozhodnutím ze dne 14.12.2000, č.j. RF - 2300/178/2000-Su, k odvolání stěžovatele změnil platební výměr Městského úřadu Rychvald ze dne 23.8.2000, č.j. OŠK /2954/00-Há, kterým byl stěžovateli podle ust. §4 odst. 2 zák. č. 202/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a podle ust. §46 odst.. 6 zák č. 337/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyměřen odvod části výtěžku z provozování výherních hracích přístrojů na území města Rychvaldu za rok 1999 ve výši 3.931,-Kč tak, že ve výroku platebního výměru slova " §46 odst. 6" nahradil slovy " §46 odst. 4", a lhůtu splatnosti prodloužil z patnácti dnů na třicet dnů. V ostatním ponechal odvoláním napadený výměr nezměněn. Přezkumný soud konstatoval, že žaloba stěžovatele není opodstatněná, neboť podle ust. §4 odst. 1 zák. č. 202/1990 Sb. mohou být loterie a jiné podobné hry provozovány pouze na základě povolení vydaného příslušným orgánem. Odst. 2 shora cit. zákonného ust. pak stanoví podmínky za nichž je možné takové povolení vydat. Současně se označený krajský soud v odůvodnění rozsudku zabýval výkladem pojmu "část výtěžku" a tím, co lze označit za "výtěžek" ve smyslu ust. §4 odst. 3 zákona č. 202/1990 Sb., když v souvislosti s danou problematikou konstatoval, že mezi výdaje, které lze pro účely stanovení výše části výtěžku z provozování loterií a jiných podobných her odečíst od příjmu provozovatele nelze zahrnout dle ust. §4 odst.2 věty první citovaného zákona, vlastní náklady provozovatele, přímo související s provozováním her. Tyto náklady mají dle krajského soudu význam pouze z hlediska aplikace ust. §4 odst. 3 zákona č. 202/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť se o ně , spolu s se správními a místními poplatky a náklady státního dozoru, snižuje příjem provozovatele pro účely stanovení výtěžku ve smyslu cit. zákonného ustanovení.
Pojem "výtěžek" dle ust. §4 odst. 3 cit. zákona nelze použít, jak uvedl krajský soud, pro účely výpočtu výše odvodu části výtěžku z provozování loterií a jiných podobných her na veřejně prospěšné účely (dle ust. §4 odst. 2 cit. zákona). Jak dále zdůraznil přezkumný soud, nejde o situaci, kdy by ze zákona bylo možno dovodit "dva konkurenční výklady", jak tvrdí stěžovatel. K zaujatému právnímu názoru odkázal krajský soud na důvodovou zprávu k novelizaci zák. č. 202/1990 Sb., provedené zák. č. 149/1998 Sb. a zdůraznil, že výše uvedené závěry o způsobu výpočtu odvodu části výtěžku z provozování loterií a jiných podobných her na veřejné účely se vztahují na celé období roku 1999, neboť vlastní náklady provozovatele přímo související s provozováním nebylo možno pro účely odvodu odečíst od příjmu provozovatele ani v období od 1.1.1999 do 8.4.1999. Rozdíl ve způsobu výpočtu odvodů v tomto období oproti zbývající části roku 1999 spočíval jen v tom, že s účinností od 9.4.1999 bylo možno od příjmu provozovatele odečíst mimo správních poplatků a nákladů státního dozoru i místní poplatky.
Ve vztahu k namítanému neprávně vedenému řízení dle zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, krajský soud poznamenal, že v tomto směru je možno s názorem stěžovatele souhlasit, neboť podle ust. §45 odst. 1 zák. č. 202/1990 Sb. pro řízení ve věcech loterií a jiných podobných her platí zákon o správním řízení, pokud tento zákon nestanoví jinak.
K této vadě postupu správních orgánů obou stupňů však krajský soud nemohl přihlédnout s ohledem na znění ust. §250i odst. 3 o.s.ř., podle něhož k vadám řízení před správním orgánem soud přihlédne jen tehdy, jestliže tyto vady mohly mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Označený postup správních orgánů však za dané situace nebyl vadou řízení, protože i kdyby bylo na řízení o odvodu části výtěžku z provozu výherních hracích přístrojů použito zákona č. 71/1967 Sb., (správní řád) ve znění pozdějších předpisů, vyznělo by správní rozhodnutí z hlediska merita věci stejně, jako správní rozhodnutí napadená stěžovatelem. S ohledem na skutečnost, že napadené správní rozhodnutí bylo z hlediska uplatněných žalobních důvodů shledáno v souladu se zákonem, krajský soud žalobu podle ust. §250j odst. 1 o.s.ř. zamítl.
Podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak vyplývá z přiložených listinných dokladů (odvolání proti platebnímu výměru a žalobě proti rozhodnutí Okresního úřadu Karviná), stěžovatel v ústavní stížnosti jen opakuje námitky, se kterými se v rámci řízení o žalobě proti označenému správnímu rozhodnutí již zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádal Krajský soud v Ostravě v ústavní stížnosti napadeném rozsudku a na jehož právní závěry, s nimiž se zcela ztotožňuje, v krátkosti Ústavní soud odkazuje.
Pokud se týká ústavně právní argumentace stěžovatele ve vztahu k napadenému rozsudku krajského soudu, vychází navrhovatel z tvrzení, že přezkumný soud špatně vyložil hmotně právní předpis dopadající na danou problematiku. Jinak, stručně řečeno, je obsahem ústavní stížnosti tvrzení, že měl být v případě vyměření odvodu části výtěžku z provozování výherních hracích přístrojů aplikováno místo ust. §4 odst. 2 zákona č. 202/1990 Sb., které definuje pojem "část výtěžku", ust. §4 odst. 3 citovaného zákona, které však vymezuje pojem "výtěžek", a to z toho důvodu, že jeho použití je pro stěžovatele z hlediska dopadu výše finančního odvodu do rozpočtu příslušné obce příznivější. Nejedná se tedy o dva stejné výklady téhož, jak uvádí ve svém podání stěžovatel, ale o výklad dvou pojmů, které, jak již konstatoval krajský soud, jsou odvislé od jiných zákonem stanovených podmínek. V případě "části výtěžku" (§4 odst. 2 věta první zákona č. 202/1990 Sb.) se jedná o tu část příjmu z provozování loterií a jiných podobných her, které je vyhrazeno veřejně prospěšným účelům, a je příjmem té obce, která k jejich provozování vydala povolení. Výše odvodu části výtěžku se stanoví procentem uvedeným v tabulce z rozdílu mezi příjmem provozovatele, tvořeným všemi vsazenými částkami ze všech jím provozovaných her, podle §2 a §50 odst. 3 zákona č. 202/1990 Sb., které podléhají vyúčtování na straně jedné, a výhrami vyplacenými sázejícím, správními a místními poplatky, včetně nákladů státního dozoru na straně druhé. Oproti znění ust. §4 odst. 3 zákona č. 202/1990 Sb. tedy není možno zahrnout mezi odpočitatelné položky vlastní náklady provozovatele, přímo související s provozováním her či výherních hracích přístrojů. Jak z výše uvedeného vyplývá, nejedná se v žádném případě o dva konkurenční výklady jednoho pojmu, jak uvádí stěžovatel, ale předmětné ust. §4 odst. 2 zák. č. 202/1990 Sb. je k ust. §4 odst. 3 zák. č. 202/1990 Sb. v poměru speciality, když znění obou zákonných ustanovení je precizováno natolik přesně a určitě, že nedává aplikujícímu orgánu prostor k jinému možnému výkladu. Za této situace nelze než odmítnout jako zcela nepřípadný poukaz stěžovatele na zmíněný judikát Ústavního soudu, řešící problematiku dvou možných, přípustných výkladů téhož zákonného ustanovení, neboť se problematiky předmětné ústavní stížnosti nijak nedotýká.
Pokud se jedná o tvrzené porušení stěžovatelem uváděných článků Ústavy a Listiny tím, že přezkumný soud údajně "zhojil" vadu řízení před správními orgány, spočívající v použití nesprávného procesního předpisu, poukazem na stejný výsledek rozhodování v případě použití správního řádu, nezbývá než odkázat na smysl a účel tzv. správního soudnictví, které se v tomto směru shoduje s rozhodovací praxí Ústavního soudu, kdy hodnotícím kriteriem není porušení zákonnosti, ale výhradně porušení konkrétních, subjektivních práv žalobce ( v případě řízení podle zák. č. 182/1993 Sb. stěžovatele), a jež je spojeno se zhoršením jeho postavení v předmětném sporu. Jestliže tedy i za použití jiného procesního předpisu v řízení před správními orgány bylo dosaženo meritorně stejného rozhodnutí ve věci, nelze v takovém případě hovořit o porušení shora uvedených základních práv a svobod.
Ústavní soud ze všech shora uvedených důvodů proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ve smyslu ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 4. července 2001