ECLI:CZ:US:2010:2.US.2868.09.1
sp. zn. II. ÚS 2868/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti A. V., právně zastoupené JUDr. Boženou Zmátlovou, advokátkou se sídlem Dvořákova 5, Jihlava, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka Jihlava ze dne 3. 9. 2009 č.j. 54 Co 114/2009-1145 ve znění usnesení tohoto soudu ze dne 4. 9. 2009 č.j. 54 Co 114/2009-1155, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka napadá ústavní stížností shora označený rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, neboť tímto rozsudkem měla být porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces jak její, tak nezl. syna, zejména pak byla porušena práva zakotvená v čl. 37 odst.3, čl. 36 odst. 1 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a též čl. 3 odst. 1, čl. 27 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Stěžovatelka podala k Okresnímu soudu v Jihlavě návrh na zvýšení výživného pro v té době ještě nezletilé děti R. a D. Řízení bylo vedeno několik let. Soud I. stupně po zjištění základních údajů o majetkových poměrech otce a jeho čistých měsíčních příjmech rozhodl rozsudkem ze dne 29. 10. 2008 č.j. P 47/98-1077, kterým zvýšil výživné pro obě děti.
Návrhem podaným dne 28. 8. 2006 žádala stěžovatelka zvýšení výživného již za dobu od 1. 2. 2006 s ohledem na zvýšené potřeby nezletilého D. i výdělkové a majetkové poměry otce. Soud I. stupně zvýšil výživné za dobu od 1. 2. 2006 do 31. 8. 2006 na částku 16 000,- Kč měsíčně a od 1. 9. 2006 na částku 18 000,- Kč měsíčně. Dále stanovil, že za dobu od 1. 2. 2006 do 31. 8. 2006 je otec povinen platit stanovené výživné vždy každého 5. dne v měsíci předem ve výši 9 000,- Kč k rukám matky a ve zbytku ve výši 7 000,- Kč na vkladní knížku pro nezletilého a dále za dobu od 1. 9. 2006 do budoucna zavázal otce platit toto výživné ve výši 11 000,- Kč k rukám matky a ve zbytku 7000,- Kč na vkladní knížku. Dlužné výživné za dobu od 1. 2. 2006 do 31. 10. 2008 stanovil soud otci zaplatit ve výši 118 000,- Kč do 3 měsíců od právní moci rozsudku k rukám matky a ve výši 33 000,- Kč opět na vkladní knížku. Dále soud I. stupně zamítl návrh otce na změnu výchovy, návrh otce na snížení výživného rovněž zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Proti rozsudku soudu I. stupně podal odvolání otec dětí a Krajský soud v Brně, pobočka Jihlava změnil rozsudek soudu I. stupně a rozhodl ve vztahu k nezl. D. V. tak, že se výživné zvyšuje za dobu od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2008 na částku 14.000,- Kč měsíčně a za dobu od 1. 1. 2009 do budoucna na částku 16.000,- Kč měsíčně s tím, že výživné je splatné vždy do pátého dne každého měsíce předem a od září 2009 je otec povinen platit ve výši 10.000,- Kč měsíčně k rukám matky a ve výši 6.000,- Kč měsíčně na vkladní knížku.
Odvolací soud dle názoru stěžovatelky postupoval nesprávně a byl veden mylnými úvahami, pokud zcela pominul, že jde o výživné pro nezletilé dítě a toto má právo podílet se na životní úrovni obou rodičů tak, jak je to upraveno v §85 odst. 2 zákona o rodině. Teprve poté, co by soud splnil svoji povinnost, řádně zjistil příjmy otce, jeho majetkové poměry a životní úroveň, měl stanovit odpovídající výživné k této životní úrovni otce a poté teprve se může zabývat úvahami o tom, jak vysokou částku by měl otec zasílat k rukám matky a jakou část případně spořit ve prospěch syna na určený účet. Stěžovatelka navrhla soudu provedení řady důkazů, které by skutečný příjem otce a také jeho majetkové a výdělkové poměry prokázaly. Jedná se o dostupné důkazy a soud je navíc povinen postupovat v řízení i bez návrhů a provést veškerá potřebná šetření a zjištění důkazů, neboť se jedná o věc nespornou a o výživné nezletilého dítěte. Dokazování však zůstalo neúplné.
Rozsudek odvolacího soudu není podle názoru stěžovatelky ani v souladu s ust. §157, odst. 1 o.s.ř. I když Ústavní soud dovodil v některých svých rozhodnutích, že soud může postupovat volnou úvahou pří stanovení výše výživného, není možné, aby soud pominul své povinnosti a neodůvodnil svůj rozsudek zákonem stanoveným způsobem. Postup soudu v souladu se zákonem, konkrétně dle §157 odst. 1 o. s. ř., je součástí právního státu a soudy mají povinnost dodržovat tyto povinnosti a dodržet tak transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit z rozhodnutí libovůli.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem nahrazovat skutkové a právní posouzení věci obecnými soudy svým vlastním. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku aplikace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nezakládá porušení základního práva nebo svobody.
Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je především polemika stěžovatelky s rozhodovacími důvody obecného soudu, resp. odvolacího soudu tak, jako by Ústavní soud měl podrobit napadené rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
Po přezkoumání napadeného rozsudku v rozsahu, jak jej stěžovatelka vymezila svojí ústavně právní argumentací, Ústavní soud pochybení takového charakteru, které by vyžadovalo jeho zásah, neshledal. Právní závěry krajského soudu týkající se majetkových poměrů otce i matky a odůvodněných potřeb nezletilého syna nebylo možno považovat za extrémně nesouladné s vykonanými důkazy, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku bylo možno identifikovat rámec, ve kterém se volná úvaha krajského soudu pohybovala. Takový postup korespondoval s normami zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů.
Pod maximu práva na spravedlivý proces dále spadá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně, vypořádat se všemi důkazy. Ústavní soud ani v tomto směru neshledal žádné pochybení a připomíná, že pokud obecný soud respektuje kautely dané ustanovením §132 o. s. ř., jak se také v dané věci stalo, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecným soudem znovu, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením neztotožňoval [srov. nález III.ÚS 23/93, Sb. n. u. sv. 1, str. 41 (46)].
V projednávané věci je nadto zjevné, že stěžovatelka konstruovala odůvodnění svého návrhu převážně jako polemiku se závěry odvolacího soudu; ústavní stížnost však není a nemůže být jakýmsi zvláštním opravným prostředkem proti rozhodnutím obecných soudů, a to již proto, že Ústavní soud není součástí jejich soustavy. Nutno zde připomenout, že vyloučil-li zákonodárce - v souladu s kautelami ústavnosti - dovolací přezkum ve věcech upravených zákonem o rodině [v rozsahu dle ustanovení §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], je nepřijatelné obcházet tuto zákonnou výluku přípustnosti dovolání cestou ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu