ECLI:CZ:US:2006:2.US.288.06
sp. zn. II. ÚS 288/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Pavla Korty, advokáta, se sídlem Poštovní 2, Ostrava - Moravská Ostrava, jako správce konkurzní podstaty úpadce České národní záložny, spořitelního a úvěrového družstva se sídlem Kostelní 23, Ostrava - Moravská Ostrava, IČ: 65138058, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem, se sídlem K. Sliwky 126, Karviná - Fryštát, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 11. 2004, č. j. 2 Cm 472/2003-57, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 11. 2005, č. j. 8 Cmo 527/2004-67, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 2006, č. j. 29 Odo 133/2006-85, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu ČR jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení všech v záhlaví označených usnesení s tvrzením, že jejich vydáním bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, jak je zakotveno ve čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na zákonného soudce dle článku 38 odst. 1 Listiny.
Soud I. stupně napadeným usnesením vyhověl stěžovatelově žalobě, jíž se domáhal zaplacení částky 1.250 Kč spolu s úrokem z prodlení z titulu povinnosti žalovaného jako člena v záhlaví jmenovaného úpadce podílet se na úhradě ztráty vzniklé z hospodaření úpadce, o níž rozhodla mimořádná členská schůze úpadce. Právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal soud dle ustanovení §146 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu žádnému z účastníků s tím, že šlo o nesporné řízení (dle §200e občanského soudního řádu).
Podané odvolání, směřující toliko proti útratovému výroku, odmítl shora citovaným usnesením Vrchní soud v Olomouci s tím, že v případě rozhodnutí o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2.000 Kč není odvolání dle §202 odst. 2 občanského soudního řádu přípustné.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud ČR výše zmíněným usnesením odmítl jako nepřípustné.
Obecným soudům stěžovatel vytýká jednak to, že soud I. stupně nesprávně posoudil povahu předmětu řízení, kdy dle stěžovatele šlo o běžný obligační spor, nikoliv o spor týkající se členského vztahu v družstvu. Nesprávně proto v prvém stupni rozhodoval krajský soud namísto okresního, coby soudu věcně příslušného, a to navíc ve formě usnesení namísto rozsudku. Proto také bylo chybně rozhodnuto o nákladech řízení, když soud měl správně vycházet ze zásady procesního úspěchu dle §142 odst. 1 občanského soudního řádu. Dále stěžovatel namítal nesprávný postup odvolacího soudu, který odmítl jeho odvolání, aniž pro to byl zákonný předpoklad.
Po prostudování věci dospěl soudce zpravodaj k závěru, že stěžovatelův návrh není způsobilý meritorního projednání, neboť je nepřípustný, a navíc podaný po uplynutí zákonné lhůty.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat zpravidla pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel ještě před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Princip subsidiarity ústavní stížnosti, v němž se fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci, totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a do jejich činnosti může zasáhnout jen v případě, že v jejich rozhodování shledá porušení některých základních práv a svobod stěžovatele a pouze tehdy, není-li možné nápravu zjednat před obecnými soudy samými, byť i v jiném, než dosud vedeném řízení.
Od 1. 1. 2001 byl novelou občanského soudního řádu zaveden nový mimořádný opravný prostředek, a to žaloba pro zmatečnost. Tento procesní institut má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo. Žalobou pro zmatečnost lze ve smyslu §229 odst. 4 o. s. ř. napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání (dle ustanovení §218, §218a nebo podle §211 a §43 odst. 2 o. s. ř.), nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení. Tvrdí-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že ze strany odvolacího soudu došlo k pochybení, které zakládá možnost domáhat se ochrany svých práv prostřednictvím uplatnění žaloby pro zmatečnost, nezbylo Ústavnímu soudu než posoudit ústavní stížnost (při zachování principu subsidiarity ústavní stížnosti) v této fázi jako nepřípustnou.
Závěr o nepřípustnosti i jeho zdůvodnění odpovídá tomu, jak bylo Ústavním soudem naloženo s ústavními stížnostmi, podanými stěžovatelem ve skutkově obdobných věcech (usnesení sp. zn. II. ÚS 277/06, sp. zn. II. ÚS 301/06 a sp. zn. II. ÚS 302/06).
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního, nebo jiného právního řízení. Dle odst. 4 téhož ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Ze stěžovatelem připojeného usnesení dovolacího soudu, opatřeného prezenčním razítkem advokátní kanceláře stěžovatelova zástupce, vyplývá, že bylo doručeno dne 10. 3. 2006. Ústavní stížnost podal stěžovatel faxem dne 10. 5. 2006. Z toho vyplývá, že vázal běh zákonné lhůty pro podání ústavní stížnosti na doručení rozhodnutí dovolacího soudu. Ovšem občanský soudní řád v dané věci dovolání proti usnesení odvolacího soudu vůbec nepřipouští; nelze na něj proto pohlížet jako na poslední procesní prostředek k ochraně práva ve smyslu výše citovaného §72 odst. 3, 4 zákona o Ústavním soudu. Ve vztahu k napadeným usnesením krajského a vrchního soudu byla tedy stížnost navíc podána evidentně opožděně.
Soudci zpravodaji s ohledem na shora popsané okolnosti nezbylo, než stěžovatelův návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2006
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj