ECLI:CZ:US:2023:2.US.2915.22.1
sp. zn. II. ÚS 2915/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Poláčkové, zastoupené Mgr. Janem Pacovským, LL.M., advokátem, sídlem Čelakovského sady 433/10, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2022 č. j. 20 Cdo 1693/2022-144, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2022 č. j. 35 Co 391/2021-69 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. září 2021 č. j. 64 EXE 531/2021-30, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ (dále též "nalézací soud") ze dne 8. prosince 2020 č. j. 36 C 286/2020-18 byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci (společnosti OPR-Finance s. r. o.) částku 95 400 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně a náhradu nákladů řízení. Žalobce opíral svůj nárok o dohodu o narovnání a o splátkovém kalendáři. Nalézací soud rozhodl rozsudkem pro zmeškání podle §153b o. s. ř., neboť stěžovatelka se k řádně doručené žalobě nevyjádřila a bez omluvy se nedostavila k prvnímu jednání, na něž byla řádně předvolána.
2. Na základě pravomocného rozsudku pro zmeškání byla na majetek stěžovatelky nařízena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále též "exekuční soud") ze dne 11. března 2021 č. j. 64 EXE 531/2021-12 exekuce, jejíhož zastavení se stěžovatelka domáhala svým návrhem ze dne 22. dubna 2021. V něm tvrdila, že dluh, pro který byla exekuce nařízena, vznikl ze smlouvy o revolvingovém úvěru, ve které si smluvní strany sjednaly měsíční úrok ve výši 20 %, tedy ve výši mnohonásobně překračující ústavně přípustnou hranici, což činí tuto smlouvu absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Z úvěrové smlouvy průběžně načerpala celkovou částku 90 600 Kč, na účet žalobce uhradila postupně 13 splátek v souhrnné výši 70 352 Kč, avšak úroky narostlé do výše 100 233 Kč již nebyla schopna splácet. Stěžovatelka uvedla, že dohodu o narovnání uzavřela pouze z důvodu odvrácení hrozící exekuce a jejím sjednáním nemohlo dojít k "legalizaci" pohledávky z nemravné a absolutně neplatné úvěrové smlouvy. Upozornila na nález Ústavního soudu ze dne 1. dubna 2019 sp. zn. II. ÚS 3194/18 a tvrdila, že exekuční soud je povinen zabývat se zásadní vadou exekučního titulu, jíž je výše úroků, a výkon rozhodnutí zastavit.
3. Napadeným usnesením exekučního soudu byl stěžovatelčin návrh na zastavení exekuce zamítnut. Exekuční soud zdůraznil, že v exekučním řízení je vázán vykonávaným rozhodnutím a nepřísluší mu mechanicky přezkoumávat jeho věcnou správnost. Dále konstatoval, že právním důvodem vzniku závazku byla dohoda o narovnání a že stěžovatelka měla možnost uplatnit veškeré námitky týkající se této dohody v nalézacím řízení, případně se bránit řádnými či mimořádnými opravnými prostředky. Exekuční soud uvedl, že námitky ohledně nemravnosti a nepřiměřenosti sjednaných úroků jsou zcela bezpředmětné, neboť v případech, kdy je sporný nebo pochybný dluh dlužníkem uznán v plné výši, představuje narovnání právní důvod zániku dosavadního závazku a vzniku závazku nového a strany dohody o narovnání se nemohou původního závazku dovolávat.
4. V odvolání proti napadenému usnesení exekučního soudu stěžovatelka uvedla, že se měl exekuční soud zabývat úvěrovou smlouvou a posuzovat právní vztah ve vzájemné souvislosti, neboť by bylo absurdní, aby byla slabší straně poskytována ochrana při sjednávání úvěrové smlouvy, ale nikoliv při uzavírání smlouvy o narovnání. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18 stěžovatelka namítla, že použití §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není podmíněno vyčerpáním řádných opravných prostředků v předcházejícím nalézacím řízení.
5. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") bylo usnesení exekučního soudu potvrzeno. Odvolací soud se ztotožnil s jeho odůvodněním, s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2018 sp. zn. 33 Cdo 5793/2017 zdůraznil, že právním důvodem vzniku závazku byla pouze dohoda o narovnání, a dodal, že zásadu vázanosti exekučním titulem lze prolomit podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18 pouze v případě, kdy by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti nebo byl v rozporu s principy právního státu.
6. Dovolání proti napadenému usnesení odvolacího soudu bylo odmítnuto napadeným usnesením Nejvyššího soudu (dále též "dovolací soud") podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost. S odkazem na svá rozhodnutí a rozhodnutí Ústavního soudu dovolací soud konstatoval, že zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je přípustné ve zcela výjimečných případech, jestliže by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti nebo byl v rozporu se samotnými principy demokratického státu. Dovolací soud konstatoval, že stěžovatelka neuvedla relevantní argumenty, které by jej mohly vést k závěru, že v posuzovaném případě exekuční titul ve formě rozsudku pro zmeškání trpí skutečně závažným deficitem. Z tvrzení stěžovatelky podle dovolacího soudu nijak neplyne, že ona sama by byla plněním povinnosti uložené rozsudkem pro zmeškání zásadně poškozena tak, aby bylo odůvodněno mimořádné zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve smyslu judikatury dovolacího soudu a Ústavního soudu. Stěžovatelka neobjasnila, co jí bránilo v uplatnění námitek ohledně údajné neplatnosti úvěrové smlouvy a na ni navazující dohody o narovnání pro nesoulad s dobrými mravy již v nalézacím řízení, a z uvedených okolností není ani jasné, zda povinnost k plnění měsíčních splátek (4 770 Kč) byla nebo je pro ni s ohledem na její poměry a postavení zjevně neúnosná a likvidační. Podle závěru dovolacího soudu neměl exekuční soud prostor pro přezkoumání věcné správnosti exekučního titulu s výsledkem, že jím uložené plnění je natolik nepřiměřené a pro stěžovatelku tíživé a extrémně nespravedlivé, že by nucená realizace povinnosti z exekučního titulu byla v poměrech právního státu nepřijatelná.
II. Obsah ústavní stížnosti
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
8. Stěžovatelka uplatňuje obdobné námitky vznesené již proti výše uvedeným napadeným rozhodnutím. Namítá, že obecné soudy nepřihlédly k zásadní vadě exekučního titulu, jíž je zcela nepřiměřená výše příslušenství, sjednaná na základě úvěrové smlouvy a na ni navazující dohody o narovnání. Absolutní neplatnost úvěrové smlouvy nemohla podle stěžovatelky zhojit ani absolutně neplatná dohoda o narovnání. Právo na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví porušil podle stěžovatelky již nalézací soud vynesením rozsudku pro zmeškání, který je vadným rozhodnutím, neboť přiznává nárok na plnění v protiústavní výši a aprobuje obcházení zákona ze strany žalobce. Stěžovatelka upozorňuje, že obecné soudy pochybily tím, že se vůbec nezabývaly otázkou, zda exekuční titul nevykazuje zásadní vady; přitom to jsou obecné soudy, které mají poskytovat spotřebitelům "záchrannou brzdu". Stěžovatelka tvrdí, že v jejím případě není rozhodující, jakým způsobem hájila svá práva v nalézacím řízení, neboť rozsudkem bylo přiznáno právo na plnění v neústavní výši. Odkazuje na nálezy Ústavního soudu řešící rozpory s dobrými mravy či ochranu slabší smluvní strany a tvrdí, že podle nálezu sp. zn. II. ÚS 3194/18 jí měla být poskytnuta ochrana bez ohledu na to, v jaké fázi řízení se svých práv domáhala.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká soudům, že se odmítly zabývat jí tvrzenou vadou exekučního titulu a zamítly její návrh na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi vychází ze zásady, podle které není v exekučním řízení možné přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného exekučního titulu, neboť exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv pro autoritativní nalézání práva. Jen ve zcela výjimečných případech přikazuje soudům zohledňovat mimořádné okolnosti věci, jejichž existence může vést k zastavení exekuce za použití §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
11. V nálezu ze dne 17. prosince 2015 sp. zn. IV. ÚS 3216/14 dospěl Ústavní soud k závěru, že účelem všeobecně formulovaného důvodu uvedeného v §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je umožnění zastavení exekuce v jiných závažných případech, které pro jejich možnou rozmanitost nelze s úplností předjímat, resp. podrobit konkrétnímu popisu. V posuzované věci byl tímto závažným případem tzv. šikanózní exekuční návrh.
12. Možnost výjimečně zkoumat opodstatněnost hmotněprávního nároku připustil Ústavní soud v nálezu ze dne 1. listopadu 2016 sp. zn. II. ÚS 2230/16. Vyjadřoval se v něm k situaci, kdy exekuční soudy nezastavily exekuční řízení proti povinnému, který jako držitel průkazu ZTP/P s nárokem na bezplatnou dopravu nemohl porušit právní povinnost jezdit s platným jízdním dokladem, neboť takový doklad nepotřeboval. Ústavní soud v posuzované věci dospěl k závěru, že soudy dostatečně nezohlednily specifické a velmi jednoznačné okolnosti a smysl a účel ustanovení §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, a zdůraznil, že zastavení výkonu rozhodnutí podle tohoto ustanovení se použije pro odstranění zjevné nespravedlnosti i tehdy, kdy by výkon rozhodnutí byl dokonce v rozporu s principy právního státu.
13. V návaznosti na výše uvedené výjimečné situace, kdy Ústavní soud dovodil výjimečnou možnost přezkumu věcné správnosti exekučního titulu, pak v nálezu ze dne 1. dubna 2019 sp. zn. II. ÚS 3194/18, na který se odvolává i stěžovatelka, konstatoval, že v exekučním řízení přísluší obecným soudům zabývat se zásadními vadami exekučního titulu a že jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl v rozporu s principy právního státu, a to bez ohledu na skutečnost, zda a jak efektivně hájil povinný svá práva v nalézacím řízení. Ze stávající judikatury tedy plyne, že soudy musejí zohledňovat pouze mimořádné okolnosti dané věci a pouze ve zcela výjimečných případech. Těmito případy byly například výše zmíněná jízda načerno osoby s nárokem na bezplatnou dopravu nebo exekuční titul, jehož vydání docílil oprávněný jednáním později kvalifikovaným jako trestný čin. Jinak stále platí zásada, podle které obecné soudy v exekučním řízení nejsou oprávněny správnost exekučního titulu přezkoumávat.
14. Ústavní soud se v nálezu sp. zn. II. ÚS 3194/18 dále zabýval otázkou, zda onou zásadní vadou exekučního titulu může být výše úroků z prodlení. Posuzoval přitom případ, kdy na základě rozsudku pro zmeškání měl povinný zaplatit oprávněnému 25 000 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 1 % denně a exekuční soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce s tím, že není možné v exekučním řízení přezkoumávat správnost exekučního titulu. Ústavní soud v tomto případě dospěl k závěru, že rozhodnutí přiznávající právo na zaplacení úroků z prodlení v neústavní výši přiznává plnění, které je z hlediska ústavněprávního zakázané, a představuje proto zásadní vadu exekučního titulu (body 32 a 42 citovaného nálezu). To platí i v případě, že soud rozhodl rozsudkem pro zmeškání. V takových případech jsou obecné soudy povinny výkon rozhodnutí v části týkající se nepřiměřené výše úroků zastavit podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Ústavní soud uvedl, že není relevantní, zda má exekuční titul formu platebního rozkazu, rozsudku pro zmeškání či uznání nebo standardního rozsudku; jde pouze o posouzení ústavní konformity vymáhané částky (poměru jistiny a výše vymáhaného úroku z prodlení) v exekučním řízení v okamžiku podání návrhu na zastavení exekuce (bod 49 citovaného nálezu)
15. Výše uvedené závěry aplikoval Ústavní soud na posuzovaný případ a dospěl k závěru, že dotčené soudy nepochybily, jestliže neshledaly důvody pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Ústavní soud nezjistil žádné mimořádné okolnosti, které by svědčily o zásadních vadách exekučního titulu. Nalézacímu soudu byla žalobcem předložena dohoda o narovnání, stěžovatelka byla v této fázi řízení zcela nečinná, a nalézací soud tak po splnění zákonných podmínek rozhodl rozsudkem pro zmeškání. Stěžovatelka nikdy neuvedla žádné mimořádné důvody, které by jí bránily využít všechny procesní prostředky k ochraně svých práv v nalézacím řízení. Nalézací soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci částku 95 400 Kč a přiznal žalobci úroky z prodlení ve výši 10 % ročně. Na rozdíl od případu posuzovaného v nálezu sp. zn. II. ÚS 3194/18, kdy nalézací soud přiznal oprávněnému úrok ve výši 1 % denně, se v nyní posuzovaném případě nejednalo o nijak nepřiměřeně vysoký úrok, a exekučnímu soudu tak nelze vytýkat, že neshledal exekuční titul vadným. Stěžovatelčina extenzivní interpretace uvedeného nálezu a její požadavek na celkové skutkové posouzení dohody o narovnání ve vztahu k úvěrové smlouvě a tvrzené absolutní neplatnosti obou dohod, by vedla zcela k setření hranic mezi nalézacím a vykonávacím řízením; to však Ústavní soud svým citovaným nálezem nezamýšlel. Námitky skutkového charakteru vztahující se k nalézacímu řízení nelze v exekučním řízení uplatňovat. Přezkum souladu výkonu práva s dobrými mravy má probíhat v nalézacím řízení (bod 52 citovaného nálezu), stěžovatelce nic nebránilo svou bohatou argumentaci stran neplatnosti obou dohod předložit nalézacímu soudu. Její opomenutí nelze zhojit přenášením námitek do vykonávacího řízení.
16. Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud i oba soudy nižších stupňů se s argumentací stěžovatelky ústavně konformním způsobem vypořádaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. Skutečnost, že se stěžovatelka s právními hodnoceními neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. V postupu zmíněných soudů Ústavní soud neshledal prvky svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu