ECLI:CZ:US:2008:2.US.2935.07.1
sp. zn. II. ÚS 2935/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem se sídlem České Budějovice, Na Sadech 21, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 8. 2007 ve věci sp. zn. 8 Co 1904/2007, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, kterým mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
V řízení vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 34 C 233/2007 vzal stěžovatel žalobu na zaplacení částky 690.000,- Kč zpět s odůvodněním, že nemá důvěru ve spravedlivé rozhodnutí této věci. Nalézací soud dle §96 odst. 2 občanského soudního řádu předmětné řízení z důvodu zpětvzetí žaloby zastavil, a současně rozhodl, že je stěžovatel povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 60.475,80 Kč.
Proti usnesení okresního soudu se stěžovatel odvolal, přičemž zejména poukazoval na nesprávnost rozhodnutí ve věci náhrady nákladů řízení, neboť se nalézací soud odmítl zabývat závažnými zdravotními a sociálními důvody, pro které byl stěžovatel osvobozen od povinnosti platit soudní poplatky, a pro které mu byl ustanoven právní zástupce, jehož odměnu hradí stát. Soud první instance se dle stěžovatele spokojil s pouhým konstatováním, že žalovaní jsou zatěžováni opakovanými žalobami stěžovatele a bylo by nespravedlivé nepřiznat jim náhradu nákladů řízení. Odvolací soud napadeným usnesením prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel primárně v tom, že napadeným rozhodnutím došlo dle jeho názoru k nepřípustnému výkladu zákonných ustanovení §150 občanského soudního řádu. Soudy obou instancí podle stěžovatele náležitě nezdůvodnily, proč neshledaly odůvodněným použití §150 občanského soudního řádu ve vztahu k jeho sociálním a zdravotním poměrům. Sama skutečnost, že je stěžovatel osvobozen od povinnosti platit soudní poplatek jasně osvědčuje existenci mimořádných okolností, které jsou hodné zvláštního zřetele ve smyslu §150 občanského soudního řádu. Stěžoval má tak za to, že měl být osvobozen od náhrady nákladů řízení vůči žalovaným, neboť v opačném případě by se nemajetný člověk svých práv nemohl nikdy dovolat, jelikož by bylo předem jisté, že v případě neúspěchu ve věci pozbude i poslední zbytky svého majetku. Rozhodnutí soudů je údajně pro stěžovatele v zásadě likvidační a v podstatě zakládá situaci, kdy se nemůže soudně domáhat svých nároků, neboť je to pro něj předem vyloučeno.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu byla Ústavou České republiky svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti (neboť rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty spravedlivého procesu), nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, str. 189 a násl., usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 27, str. 307 a násl.).
V posuzované věci se stěžovatel domáhal aplikace §150 občanského soudního řádu, na jehož základě by nebyl povinen platit žalovaným výše uvedenou náhradu nákladů řízení. Nutnost aplikace ustanovení §150 občanského soudního řádu ve své právní věci dovozuje stěžovatel primárně ze skutečnosti, že byl osvobozen od povinnosti platit soudní poplatky, což dle jeho názoru samo o sobě osvědčuje existenci důvodů hodných zvláštního zřetele ve smyslu §150 občanského soudního řádu. Této - z hlediska obsahu projednávané ústavní stížnosti jediné relevantní - námitce stěžovatele nemůže nicméně Ústavní soud přisvědčit. Již v nálezu ze dne 12. 7. 2005 ve věci sp. zn. I. ÚS 305/03 Ústavní soud konstatoval, že osvobození od soudních poplatků neúspěšného účastníka řízení není možno bez dalšího považovat za okolnost zvláštního zřetele hodnou dle §150 občanského soudního řádu.
Aplikovatelnost ustanovení §150 v konkrétní věci přísluší k úvaze zásadně obecným soudům a Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto uvážení jakkoliv zasahovat. Ústavní soud při projednávání ústavních stížností brojících proti použití či nepoužití tohoto zákonného ustanovení může toliko přezkoumat, zda obecný soud při posuzování takové právní otázky nevybočil ze zásad spravedlivého procesu.
Při rozhodování soudu ve smyslu §150 občanského soudního řádu je třeba přihlížet v prvé řadě k majetkovým, sociálním a dalším poměrům všech účastníků, kdy soud musí přihlížet k tomu, jak by se jeho postup dotkl poměrů nejen povinného, ale i oprávněného účastníka (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol., Občanský soudní řád: Komentář, I. díl, 7. vydání, C. H. Beck, 2006, s. 673-674). Tak se stalo i v posuzované věci, neboť okresní soud - ústavně konformním způsobem - nepoužití §150 občanského soudního řádu odůvodnil tím, že akceptoval námitku žalovaných, kteří jsou starobními důchodci a stěžovatel proti nim vedl opakovaně nová řízení týkající se stejné věci, ačkoliv v předchozích řízeních nikdy nebyl úspěšný. Odvolací soud, který se ztotožnil se závěry soudu I. stupně, se možnou aplikací §150 o.s.ř. rovněž zabýval a hodnotil poměry obou účastníků řízení. Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit, že by obecné soudy svá rozhodnutí řádně neodůvodnily, neshledal v napadených rozhodnutích ani žádný jiný ústavně právní deficit, v jehož důsledku by došlo k tvrzenému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Ústavní soud nesdílí ani názor, že napadené soudní rozhodnutí zakládá stav, kdy se nemajetný občan nemůže soudně domáhat svých nároků. Je totiž třeba striktně oddělovat situaci, kdy žalobce není schopen zaplatit soudní poplatek, a přitom není soudem od povinnosti tento poplatek zaplatit, od situace, kdy takový žalobce od povinnosti zaplatit soudní poplatek osvobozen je, nicméně v samotném meritu věci není v řízení úspěšný (pod což je nutno zahrnout i zpětvzetí návrhu), přičemž soud neshledá důvody pro aplikaci §150 občanského soudního řádu. V prvním případě totiž ústavněprávně relevantní hrozba odepření spravedlnosti teoreticky může nastat, v případě druhém - v tomto případě v právní věci stěžovatele - je naopak situace označovaná jako denegatio iustitiae pojmově vyloučena. Jinými slovy, soud, pokud osvobozuje účastníka řízení od soudních poplatků, nezbavuje ho tím současně odpovědnosti za výsledek sporu, projevující se v případné povinnosti hradit jako procesně neúspěšný účastník úspěšným účastníkům řízení jejich náklady.
Ústavní soud tak návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu