ECLI:CZ:US:2010:2.US.2969.09.1
sp. zn. II. ÚS 2969/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele M. J., zastoupeného JUDr. Mario Hartmannem, advokátem se sídlem 8. března 11/269, 713 00 Ostrava - Heřmanice, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 7. 2009 č. j. 3 To 468/2009-113 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 4. 2009 č. j. 73 T 34/2009-95, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem, jímž se domáhá zrušení všech v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavně chráněného základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě byl stěžovatel uznán vinným trestným činem znásilnění podle ustanovení §241 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Proti tomuto rozsudku podal odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě výše uvedeným rozsudkem tak, že napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o náhradě škody a o tomto nároku nově rozhodl, v ostatním zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn a odvolání stěžovatele i státního zástupce byla zamítnuta.
Po ověření, že ústavní stížnost, co do svých formálních náležitostí, odpovídá požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je přípustná a byla podána ve stanovené lhůtě, se Ústavní soud mohl zabývat vlastním obsahem návrhu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že mu bylo zabráněno domoci se práva na spravedlivý proces a na řádnou obhajobu. Poukázal na to, že byl odsouzen pouze na základě nepřímých důkazů a zkresleného svědectví poškozené. Opakuje svoji obhajobu z řízení před obecnými soudy. Zdůraznil, že se k pohlavnímu styku s poškozenou přiznal a podrobně popsal, jak k němu došlo, přičemž vycházel z toho, že styk byl ze strany poškozené dobrovolný. V tomto směru se odvolal na lékařskou zprávu z gynekologické ambulance Fakultní nemocnice v Ostravě, která sice konstatuje poranění na končetinách a zádech poškozené, avšak nepotvrzuje nic, co by prokazovalo násilný pohlavní styk. Obecným soudům vytýká, že zamítly jeho návrh na provedení důkazu výslechem dalších svědků. V této skutečnosti a dále v tom, že podle jeho názoru soudy řádným způsobem nezdůvodnily svá rozhodnutí, spatřoval porušení práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud si k posouzení námitek stěžovatele vyžádal spis Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 73 T 34/2009. Z obsahu tohoto spisu zjistil, že Policie České republiky přijala dne 1. 12. 2009 oznámení poškozené Š. D., ve kterém uvedla, že byla dne 30. 11. 2008 mezi 00:00 hod. a 01:00 hod. znásilněna v restauraci CASEI, nacházející se ve Francouzské ulici v Ostravě - Porubě, jejímž provozovatelem je stěžovatel. Na základě toho bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele, který byl poškozenou označen za pachatele. Stěžovatel nepopíral, že k pohlavnímu styku mezi ním a poškozenou v uvedené době a místě došlo, avšak hájil se tím, že šlo o styk dobrovolný. Zásadní rozpor mezi výpovědí stěžovatele a poškozené spočíval právě jen v otázce "dobrovolnosti" styku. Kromě stěžovatele a poškozené nebyl v době, kdy ke styku došlo, v restauraci nikdo přítomen.V přípravném řízení byli vyslechnuti svědci, kteří byli v restauraci přítomni před tím, než k výše popsanému skutku došlo. Ve věci pak byl dále proveden důkaz znaleckým posudkem z oboru psychiatrie a psychiatrie se specializací na klinickou psychologii především k posouzení věrohodnosti poškozené. Ve spise se dále nachází lékařská zpráva Fakultní nemocnice Ostrava ze dne 1. 12. 2008, která obsahuje popis vyšetření poškozené, provedeného na základě žádosti policie. Jsou v ní popsána poranění poškozené, konkrétně vícečetné hematomy, jiná zranění ve zprávě uvedena nejsou.
Ústavní soud dále zjistil z protokolu o hlavním líčení, že soud prvního stupně provedl všechny důkazy provedené v přípravném řízení a zamítl návrhy stěžovatele na doplnění dokazování výslechem jím navržených dalších svědků Po takto provedeném řízení vynesl rozsudek. V odůvodnění písemného vyhotovení vyložil důvody, proč řízení nebylo doplňováno dalšími svědeckými výpověďmi. Soud poukázal na to, že žádný z navržených svědků nebyl inkriminovanému jednání přítomen, a proto tato svědectví, s ohledem na další provedené důkazy, posoudil jako nadbytečná. Proti rozsudku podali odvolání stěžovatel, poškozená i státní zástupce. Krajský soud v Ostravě o nich rozhodl tak, jak je uvedeno shora.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Podle čl. 90 Ústavy, jakož i článku 40 odst. 1 Listiny, jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o vině a trestu a v rámci stanoveném trestním řádem hodnotí důkazy podle svého volného uvážení. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani další řádnou odvolací instancí, pročež není v zásadě oprávněn vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů a je oprávněn do ní zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich rozhodnutími v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu v případě, kdy právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají; pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257, II. ÚS 182/02, N 130/31 SbNU 165, či usnesení sp. zn. III. ÚS 375/04 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud je tedy v této souvislosti povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy obecných soudů. V intencích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů přezkoumal z hlediska tvrzeného porušení základních ústavních práv stěžovatele. Po prostudování spisového materiálu dospěl k závěru, že k naznačenému vybočení z ústavních postulátů v dané věci nedošlo.
Námitky vznesené nyní stěžovatelem jsou dvojího druhu; rozhodnutí obecných soudů vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav (námitky neprovedení důkazů svědeckými výpověďmi jím navržených svědků), respektive jak provedené důkazy vyhodnotily (rozpory mezi jeho výpovědí a výpovědí poškozené a vyhodnocení dalších provedených důkazů, především lékařské zprávy Fakultní nemocnice Ostrava ze dne 1. 12. 2008).
Jde tedy nejprve o to, zda byla naplněna trestněprávní ustanovení upravující proces zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, zejména dokazování (§89 a násl. tr. řádu) a hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu), resp. jež vyslovují požadavky na náležité odůvodnění rozhodnutí (§125 odst. 1 tr. řádu). K tomu Ústavní soud nemůže, s ohledem na formulaci vznesených námitek, než konstatovat, že vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny); teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Přitom právě o přehodnocení dokazování stěžovatel žádá. Pokud obecné soudy při formulaci skutkových závěrů nevyšly právě ze stěžovatelova popisu, jak k inkriminovanému jednání došlo, neporušily tím základní pravidla procesu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že v tomto směru vycházely ze závěrů znaleckého posudku, který byl vyžádán především k vyhodnocení věrohodnosti popisu souzeného skutku poškozenou. Soudy uvedly důvody, pro které již považovaly výslech dalších svědků za nadbytečný. Nešlo tedy o "bránění v právu na spravedlivý proces", jak namítal stěžovatel v ústavní stížnosti. Obecné soudy se také náležitě vypořádaly s obsahem lékařské zprávy Fakultní nemocnice Ostrava ze dne 1. 12. 2008, jak je patrné z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně na str. 4, kde se tento soud zabývá obsahem zprávy ve vztahu k dalším důkazům, konkrétně k fotodokumentaci, která mimo jiné zachycuje viditelná poranění poškozené.
Lze tedy uzavřít, že obecné soudy se v napadeném rozsudku přezkoumatelným způsobem s námitkami stěžovatele vypořádaly a i ve vztahu k dalším závěrům, vztahujícím se ke skutkovým zjištěním, dostatečně rozvedly, o které důkazy je opřely, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídily, a které důkazy považovaly za nevěrohodné.
Ústavní soud pouze pro úplnost konstatuje, že ani existence různě vyznívajících důkazů sama o sobě neznamená, že by nebylo možné obžalovaného uznat vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést ke zprošťujícímu rozsudku. Rozhodnout ve prospěch obžalovaného lze jen za předpokladu, že existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obžalovaného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů ve věci provedených, přičemž v úvahu již nepřichází provedení důkazů dalších (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 286/98, U 78/12 SbNU 541, IV. ÚS 1889/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Pravidlo "in dubio pro reo" je na místě použít jen tehdy, jsou-li zde pochybnosti důvodné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o vině nemohl obstát. To však Ústavní soud nezjistil.
Protože tedy Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. 5. 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu