ECLI:CZ:US:2016:2.US.3013.15.1
sp. zn. II. ÚS 3013/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Zdeňky Urbanové - Huńczak, zastoupené Mgr. Ing. Jaroslavem Cvachovcem, advokátem, sídlem Bartákova 26/1117, Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 5. 8. 2015 č. j. 39 Cm 25/2013-116, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 10. 2015, stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené rozhodnutí, jímž byl zamítnut její návrh na přerušení řízení do doby pravomocného rozhodnutí ve věci 38 Cm 18/2014.
2. Stěžovatelka polemizuje s odůvodněním napadeného usnesení, když se domnívá, že význam výsledku řízení sp. zn. 38 Cm 18/2014 může mít vliv na otázku aktivní legitimace některých účastníků současného řízení sp. zn. 39 Cm 25/2013, což nelze pominout, jak to činí Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, poukazem na fakt, že nemůže mít vliv na aktivní legitimaci účastníků zbývajících.
3. Stěžovatelka je přesvědčena, že napadené usnesení porušuje její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
II.
4. Ústavní stížnost není přípustná.
5. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
6. Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat, respektive nahrazovat. V návaznosti na princip subsidiarity platí, že řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených.
7. V projednávané věci nutno poukázat na fakt, že stěžovatelka podala ústavní stížnost proti napadenému usnesení za situace, kdy v daném řízení nebylo dosud vydáno konečné rozhodnutí ve věci. I když proti usnesení, jímž byl zamítnut její návrh na přerušení řízení, není odvolání přípustné, nejde o rozhodnutí, jímž se předmětné řízení v dané věci končí.
8. Jak uvedl Ústavní soud při posuzování podobné situace již například ve svém usnesení ze dne 14. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 92/99, "řízení před soudem (jako ostatně každé řízení před orgánem veřejné moci) jako zákonem upravený proces poznávání (zjišťování) a hodnocení skutečností rozhodných pro aplikaci hmotněprávní normy, na níž posléze spočine meritorní rozhodnutí ve věci samé, v celém svém průběhu zpravidla podléhá procesnímu vývoji (změnám), jehož případné vady lze jen stěží přezkoumat (napravit) jinak než ex post a v rámci přezkumu vydaného rozhodnutí, včetně řízení, jež mu předcházelo; nelze proto porušení základních navrhovatelčiných práv spatřovat v procesně vadném nebo i protiústavním postupu takového orgánu, jestliže k němu dochází v řízení, které dosud probíhá, neboť i takový postup je ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatěžuje jako celek; proto i protiústavní procesní vady lze v rámci přezkumu celého řízení napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je in concreto na místě teprve tehdy, jestliže by takové vady nebyly odstraněny ani v řízení opravném (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.), a to činností v rámci rozhodovací pravomoci nadřízeného obecného soudu."
9. Ústavní soud je nucen konstatovat, že napadené usnesení se týká pouze části řízení, kterou lze přezkoumat v rámci přezkoumávání konečného pravomocného rozhodnutí o právech a povinnostech navrhovatelky. Jestliže tedy navrhovatelka napadá takovéto rozhodnutí, je zřejmé, že ve smyslu citovaného §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dosud nevyužila všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (srovnej obdobně názor Ústavního soudu na možnost podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí, jímž nebyla připuštěna změna návrhu na zahájení řízení, vyjádřený např. v usnesení ze dne 30. 11. 2015 sp. zn. II. ÚS 134/15 a další v něm uvedené judikatuře).
10. Ústavní soud proto, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k zásadě minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, předložený návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2016
JUDr. Radovan Suchánek v.r.
soudce zpravodaj