ECLI:CZ:US:2001:2.US.303.01
sp. zn. II. ÚS 303/01
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti územně členěného statutárního města Plzeň, zastoupeného primátorem, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského soudu v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8.1.2001, čj. 5 Cmo 653/2000-52, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8.1.2001, čj. 5 Cmo
653/2000-52, se zrušuje.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne
21.5.2001, napadá stěžovatel usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 8.1.2001, čj. 5 Cmo 653/2000-52, kterým bylo potvrzeno
usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 16.8.2000, čj.
56 Cm 242/95-44, jímž byl stěžovatel ustanoven opatrovníkem
zletilé a co do způsobilosti k právním úkonům nijak neomezené R.
H-ové, posledně údajně bytem Plzeň, a to v obchodním sporu
k žalobě České spořitelny, a.s., Praha, proti opatrovanci o Kč
3.453,-- s příslušenstvím.
Vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů rozhodly ve věci bez
nařízení jednání, nebyla navrhovateli, podle jeho názoru,
poskytnuta relevantní příležitost vyjádřit se k ukládané
povinnosti zastupovat R. H.-ovou jako opatrovník, ve věci vedené
Krajským obchodním soudem v Praze pod sp. zn. 56 Cm 242/95.
Napadeným usnesením soudu byl stěžovatel, podle svého názoru,
zkrácen na svých ústavních právech, zakotvených v čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina"), která
stanoví, že každý má právo, aby byla jeho věc projednána veřejně,
bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl
vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Rozhodnutím soudu byla navrhovateli uložena povinnost
vykonávat funkci opatrovníka zletilé osobě v soukromoprávním
sporu, aniž stěžovateli bylo umožněno vyjádřit své stanovisko
a hájit své oprávněné zájmy již v řízení před soudem I. stupně.
Krajský obchodní soud v Praze opírá odůvodnění svého
rozhodnutí o ustanovení města Plzně opatrovníkem žalované R.
H-ové o tvrzení, že jmenovaná se sice v místě svého trvalého
bydliště nezdržuje, je zde ale trvale hlášena, a jinou adresu se
soudu v průběhu řízení nepodařilo zjistit. S touto argumentací
navrhovatel nesouhlasí a uvádí, že šetřením, provedeným v rámci
svých možností, zjistil, že R. H-ová prodala svůj podíl ve výši
1/3 z celku na nemovitosti č.p. 174, D., s právními účinky vkladu
ke dni 4.8.1999, a je více než pravděpodobné, že od tohoto data se
na adrese trvalého pobytu nezdržuje. Jak dále zdůrazňuje
stěžovatel, za další místa pobytu R. H-ové byly podle sdělení
odboru státní sociální podpory Magistrátu města Plzně označeny :
Plzeň, D., od srpna 2000 Praha 9, T., dále pak Chrudim, Š..
Všechny tyto informace příslušný soud při svém šetření nezjistil,
a to přesto, že jeho možnosti získávání osobních údajů od jiných
orgánů jsou nepoměrně větší než možnosti obce.
V další části odůvodnění návrhu stěžovatel zdůrazňuje, že
podle ust. §29 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen
"o.s.ř.") a §29 občanského zákoníka (dále jen "o.z.") může soud
ustanovit opatrovníka účastníku, jehož pobyt není znám, jestliže
je to třeba k ochraně jeho zájmů nebo vyžaduje-li to veřejný
zájem. Rovněž podle ust. §27 o.z.může být opatrovníkem nezletilé
osoby nebo osoby zbavené či omezené způsobilosti k právním úkonům
ustanoven i orgán místní správy, jímž jsou obce a okresní úřady.
Takovýto opatrovník může však být ustanoven jen tehdy, uvádí
stěžovatel, nemůže-li být opatrovníkem příbuzný v řadě přímé či
jiná fyzická osoba, která splňuje podmínky pro funkci ustanovení
opatrovníka.
Z napadeného usnesení podle názoru navrhovatele nevyplývá, že
by se soud těmito možnostmi zabýval, případně v naznačeném směru
konal nějaké úkony. Za této procesní situace, dovozuje dále
navrhovatel, nebyla splněna zákonná podmínka pro ustanovení
stěžovatele jako veřejného opatrovníka R. H-ové. Ostatně, dle
názoru stěžovatele, ustanovení §27 odst. 3 o.z. nelze bez dalšího
vztáhnout k obsahu znění ust. §29 o.s.ř., které se zabývá
procesním opatrovnictvím ad hoc.
Jestliže tedy jak obec, tak ani jiné veřejnoprávní subjekty
nemohou být proti své vůli ustanoveny opatrovníkem jiné osobě než
osobě nezletilé, osobě zbavené způsobilosti k právním úkonům či
osobě ve způsobilosti k právním úkonům omezené, tím méně pak je
možno ukládat takovou povinnost obci, jako subjektu
soukromoprávnímu, proti její vůli, tvrdí navrhovatel.
V další části obsáhlého odůvodnění návrhu stěžovatel
dovozuje, že soudy nemohou bez vlastního šetření předpokládat, že
zájmy opatrovníka nejsou v rozporu se zájmy opatrovance, neboť
obec může mít za opatrovancem i mnohé soukromoprávní pohledávky,
např. z titulu nezaplaceného nájemného apod.
V dodatku k ústavní stížnosti, který obdržel Ústavní soud dne
1.6.2001, zdůrazňuje navrhovatel, že v případě potvrzení dosavadní
praxe soudů při ustanovování obcí do funkce opatrovníka osob
zletilých, plně způsobilých k právním úkonům, pouze neznámého
pobytu, by obce byly neúměrně zatěžovány vysoce odbornou agendou,
jakou je bezesporu zastupování práv a oprávněných zájmů
opatrovanců, a dále by mohla obec přijít i o možnost zúčastnit se
dražeb nemovitostí, jejichž vlastníky by byly osoby neznámého
pobytu, což navrhovatel považuje za zkrácení svého práva nabývat
majetek stejnými způsoby a při zachování identických podmínek,
jako je tomu u ostatních právnických osob.
Z napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze se zjišťuje, že
v právní věci žalobce, České spořitelny, a.s., proti žalované R.
H-ové o zaplacení částky 3.453,-Kč s příslušenstvím, o odvolání
stěžovatele proti usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze
dne 16.8.2000, čj. 56 Cm 242/95-44, bylo rozhodnuto tak, že
odvoláním napadené usnesení prvostupňového soudu bylo odvolacím
soudem potvrzeno.
V odůvodnění shora citovaného usnesení vrchní soud uvádí, že
soud prvního stupně ustanovil opatrovníkem stěžovatele z toho
důvodu, že se žalovaná nezdržuje na adrese, kde je hlášena
k pobytu, a jiný její pobyt se označenému soudu nepodařilo
zjistit, když se v době rozhodování nenacházela ani ve vazbě, ani
ve výkonu trestu. Byly tedy splněny podmínky pro postup soudu dle
ust. §29 odst. 2 o.s.ř., neboť soud I. stupně vyčerpal všechny
dostupné prostředky při zjišťování adresy R. H-ové a dotazem na
Centrální evidenci obyvatelstva zjistil, že shora jmenovaná osoba
je hlášena k trvalému pobytu na adrese Plzeň-město, D.
Dále odvolací soud uvedl, že označená obec je právě tím
místem, kde je R. H-ová nyní trvale hlášena, a skutečnost, že
stěžovatel nemůže opatrovanci poskytnout po odborné stránce
kvalifikovanou právní ochranu, není rozhodná, neboť tento důvod
není smyslem opatrovnictví. Výkon opatrovnictví představuje podle
právního závěru odvolacího soudu jeden z atributů samosprávného
působení obce na vymezeném teritoriu, zahrnujícího správu všech
záležitostí, nevyhrazených jiným subjektům. V tomto smyslu není
k převzetí funkce opatrovníka stěžovatelem třeba jeho souhlasu. Na
podporu svých právních závěrů odkázal odvolací soud na usnesení
Ústavního soudu, který ve věci obdobné ústavní stížnosti obce
konstatoval, že souhlasu obce s výkonem opatrovnictví není třeba.
Námitka o střetu zájmů, uváděná stěžovatelem v odvolání, dle
odvolacího soudu rovněž neobstojí, neboť výsledek sporu nemůže mít
vliv na jeho hospodaření a ustanovením stěžovatele do funkce
opatrovníka mu nemohou vyvstat překážky spojené s řádným výkonem
předmětné funkce.
Ústavní soud po zjištění, že návrh byl podán řádně a včas,
a není tedy důvod pro jeho odmítnutí, ve smyslu ust. §43 odst.
1, odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
požádal Vrchní soud v Praze, jako účastníka řízení, o vyjádření
k obsahu návrhu.
Účastník ve svém písemném vyjádření, doručeném Ústavnímu
soudu dne 29.8.2001 zdůraznil, že pokud stěžovatel v návrhu napadá
oba obecné soudy za to, že o ustanovení stěžovatele jako
opatrovníka rozhodovaly bez jednání, jde o případ, kdy takový
postup soudu umožňuje ust. §115 o.s.ř. a §214 odst. 2 písm. c)
o.s.ř.
Vrchní soud dále odkazuje na znění již dříve uváděných ust.
§27 o.z. a §29, odst. 2 o.s.ř. Připouští však, že právní
předpisy výslovně neukládají obcím a městům povinnost vykonávat
funkci opatrovníka zletilých a svéprávných osob, ale ani takovou
možnost nevylučují. Pokud se tedy soudu nepodaří ustanovit
opatrovníkem fyzickou osobu, pak nezbývá, než pověřit opatrovníkem
obec, v jejímž obvodu měl opatrovanec poslední známé místo
trvalého pobytu. Vrchní soud souhlasí s názorem stěžovatele potud,
pokud obecně se k výkonu opatrovnictví vyžaduje souhlas
opatrovníka, ovšem zdůrazňuje skutečnost, že v případě tzv.
veřejného opatrovníka se již jeho souhlas nevyžaduje.
Pokud jiné vhodné osoby pro funkci opatrovníka již nezbývají,
uvádí dále účastník řízení, vznikla by prý nemožností ustanovit
příslušnou "domovskou" obec do funkce opatrovníka zcela
neřešitelná situace.
K dalším námitkám obsaženým v ústavní stížnosti účastník
řízení odkazuje na odůvodnění návrhem napadeného usnesení, kde se
podle svého názoru zcela vypořádal s odvolacími důvody, které jsou
do značné míry opakovány v ústavní stížnosti. Vrchní soud
zdůraznil, že stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti novou adresu
opatrovance a údaje o jeho příbuzných, které, pokud by je býval
sdělil již v odvolání, by zcela jistě vedly ke zrušení usnesení
soudu I. stupně a tomuto soudu by bylo uloženo, aby se pokusil
doručit na novou adresu, případně, při neúspěšném doručení by bylo
využito informací o příbuzných opatrovance a tito by byli soudem
pověřeni opatrovnictvím žalované. Vzhledem k tomu, že tyto údaje
nebyly soudům v době rozhodování známy, nemohl být stěžovatel
v odvolacím řízení úspěšný.
Vrchní soud závěrem konstatoval, že v praxi soudy zjišťují
adresy účastníků řízení, jímž se nedaří doručit, na Centrální
evidenci obyvatel, u Policie ČR, u Vězeňské služby ČR, případně
u obecního úřadu v místě, uvedeném v žalobě. Další šetření či
rozsáhlejší pátrání nelze údajně po obecných soudech vyžadovat,
neboť ani policie není povinna takto vyhledávat osobu, která není
ani trestně stíhána a není ani pohřešována. Je tedy obtížné
rozlišit, uvádí účastník řízení, v jakém rozsahu a u kterých
institucí má v takovém případě soud zjišťovat adresu účastníka,
jemuž nelze písemnost doručit.
K námitce stěžovatele ohledně údajně administrativně obtížně
zvládnutelné agendě opatrovníka se ve vyjádření poukazuje na
skutečnost, že podle ust. §29 o.s.ř. opatrovník zastupuje
opatrovance jen po dobu, po niž trvá důvod, pro který byl
ustanoven. V případě odpadnutí takového důvodu funkce opatrovníka
zaniká. Podle všech skutečností shora uvedených dospěl účastník
řízení k závěru, že ze strany obecných soudů nedošlo k zásahu do
práv stěžovatele, zaručených Listinou.
K ústavní stížnosti se vyjádřil vedlejší účastník řízení,
Městský soud v Praze (dříve Krajský obchodní soud v Praze), který
v zastoupení soudce tohoto soudu Mgr. M. J. Ústavnímu soudu
sdělil, že dne 1.10.2001 převzal věc vedenou pod sp. zn. 56 Cm
242/95, ale v této věci nijak meritorně nerozhodoval. Z tohoto
důvodu se proto k návrhu nemůže vyjádřit.
Žádost o písemné vyjádření byla zaslána i České spořitelně,
a.s., která v době zahájení řízení o ústavní stížnosti vystupovala
jako vedlejší účastník řízení. Česká spořitelna, a.s., ve svém
písemném vyjádření, doručeném Ústavnímu soudu dne 2.10.2001,
uvedla, že považuje námitku obsaženou v dodatku ústavní stížnosti
vzhledem k předmětu soudního řízení za irelevantní. Dle tvrzení
České spořitelny, a.s., ke střetu zájmů opatrovance a opatrovníka
při prodeji nemovitosti nedochází, neboť při všech řízeních je
třeba brát především zřetel na právem chráněné zájmy osoby
neznámého pobytu a nikoli na zájmy měst a obcí. V opačném případě
by postavení měst a obcí bylo nadřazeno nad zájmy jeho občana
a směřovalo by k možnému zneužívání.
Podle názoru České spořitelny, a.s., sice může z hlediska
zajištění profesionality procesních práv opatrovance zastupovat
ustanovený advokát či soudce, ale právě obec je údajně schopna
tuto úlohu zvládnout lépe z hlediska informovanosti a znalosti
místních poměrů. Tato povinnost jí mimo jiné náleží i při pohledu
na obec jako "základní území samosprávné společnosti občanů, která
má za povinnost pečovat o potřeby svých občanů".
Současně se v písemném vyjádření Česká spořitelna, a.s.,
výslovně vzdala svého postavení vedlejšího účastníka v tomto
řízení.
Ústavní soud si při posuzování ústavní stížnosti vyžádal
spis, vedený Krajským obchodním soudem v Praze, sp. zn. 56 Cm
242/95, ze kterého zjistil následující skutečnosti:
Návrh žalobce, České spořitelny, a.s. Praha 1, Na Příkopě
29, směřoval proti žalované R. H-ové pod adresou : H., Praha 4;
P., okr. Chrudim a B., Hlinsko, okr. Chrudim. Na všechny tyto výše
uvedené adresy, včetně přechodného bydliště žalované, Š., Praha
9 - Kyje byly opakovaně od roku 1995 neúspěšně zasílány zásilky
určené do vlastních rukou R. H-ové.
Usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 7.7.1999
bylo R. H-ové ustanoveno opatrovníkem pro toto řízení město C.,
okr. Chrudim. Předmětné usnesení bylo na základě odvolání
ustanoveného opatrovníka odvolacím soudem zrušeno, když město C.
poukázalo na skutečnost, že opatrovanec je k datu 10.5.1999 hlášen
k pobytu na adrese Plzeň, část D., a není tedy již občanem města.
Na posledně uvedenou adresu směřované zásilky soudu byly však
ve většině případů dosílány zpět s poznámkou, že na uvedené adrese
nelze adresáta zjistit.
Z předmětného spisu bylo dále zjištěno, že soud I. stupně
v průběhu řízení činil opakované dotazy ohledně pobytu R. H-ové,
především na Centrální evidenci obyvatel, Vězeňskou službu,
centrální evidenci vězňů.
Na základě sdělení Centrální evidence obyvatel, že shora
jmenovaná má k srpnu roku 2000 trvalý pobyt na adrese Plzeň, D.,
byl usnesením Krajského obchodního soudu v Praze stěžovatel
ustanoven opatrovníkem R. H-ové.
Ústavní stížnost je odůvodněná.
Problematikou ustanovování obcí do funkcí opatrovníka osob
zletilých, s plnou způsobilostí k právním úkonům, ale neznámého
pobytu, se již zabýval II. senát Ústavního soudu v nálezu ze dne
2.7.2001, sp. zn. II. ÚS 27/2000, ve kterém dospěl k následujícím
závěrům:
Je pravdou, že ochrana práv a právem chráněných zájmů musí
být zajištěna v řízení i nepřítomnému účastníkovi. Funkce
opatrovníka však neslouží soudům k tomu, aby jim usnadňovala
jejich činnost tím, že budou mít kam zasílat příslušné písemnosti,
ale především k řádnému, nikoli formálnímu hájení zájmů
nepřítomného účastníka, a to v takovém rozsahu a intenzitě, jak by
takovou povinnost byl povinen činit smluvní zástupce. Tato
naznačená koncepce se však bohužel nepromítla do již citovaného
ust. §29 odst. 2 o.s.ř. zcela a označené ustanovení o.s.ř.je ze
strany obecných soudů vykládáno jako možnost "nahrazení"
nedostižného účastníka opatrovníkem který, pokud není známa jiná
obec, na jejímž územním obvodu má příslušný účastník bydliště,
v podstatě nemá možnost se proti ustanovení do funkce opatrovníka
bránit.
Je proto v souladu se závěry již uvedeného nálezu Ústavního
soudu znovu zdůraznit, že obec je orgánem místní veřejné správy,
což ale znamená, že obec může vystupovat v právních vztazích
i jako právnická osoba, mající práva a povinnost osoby
soukromoprávní. Tuto skutečnost je nutno chápat tak, že ji nelze
pověřovat funkcí opatrovníka dle platného znění o.s.ř. proti její
vůli.
Současně je při ustanovení opatrovníka osobě neznámého pobytu
nutno zvážit, zda by tímto rozhodnutím nedošlo ke kolizi zájmů
zástupce a zastoupeného ( §22 odst. 2 občanského zákoníku).
Takovou kolizí může být zejména povinnost správního orgánu vůči
osobě, která nesplnila řádně ohlašovací povinnost, zavést s ní
přestupkové řízení, což patří do samosprávné činnosti obce
- rušení veřejného pořádku.
Občanský soudní řád v ust. §29 odst. 2 (před novelou
provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.) upravuje možnost, aby byl osobě
neznámého pobytu ustanoven opatrovník , kterým může být jak osoba
fyzická (např. advokát), tak i osoba právnická ( např. obec).
V posledně uvedeném případě však přichází v úvahu tato možnost jen
za situace, kdy s tím ustanovený opatrovník souhlasí. Pokud proto
v odvolání proti usnesení Krajského obchodního soudu v Praze
vyslovil stěžovatel s uloženou povinností zastávat funkci
opatrovníka R. H-ové nesouhlas, nemůže odvolací soud odvoláním
napadené rozhodnutí o ustanovení opatrovníka potvrdit, neboť nemá
pro tento závěr oporu v platném znění právních předpisů. Výkon
funkce opatrovníka ve smyslu ust. §29 odst. 2 o.s.ř. je totiž
funkcí obce v oblasti soukromoprávní.
Současně je takový potvrzující výrok odvolacího soudu
v rozporu s obsahem čl. 4 odst. 1 Listiny, který uvádí, že
povinnosti mohou být ukládány pouze na základě zákona a v jeho
mezích. Zákon, který by přikazoval povinnost přijmout a vykonávat
funkci opatrovníka ve shora uvedeném případě proti vůli obce, však
neexistuje.
Pokud, přes tyto právní závěry, Vrchní soud v Praze, jako
účastník řízení, aniž vzal v úvahu oprávněné výhrady a nesouhlas
stěžovatele, potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně o ustanovení
stěžovatele do funkce opatrovníka R. H-ové, porušil stížností
napadeným rozhodnutím čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Dne 17.12.2001 obdržel Ústavní soud doplňující podání
účastníka řízení, které obsahovalo jako přílohu fotokopii
zpětvzetí návrhu na zahájení řízení žalobce, České spořitelny, a.
s., proti žalované R. H-ové o částku 3.453.-Kč s příslušenstvím.
V podání účastník řízení pořádal o vrácení zapůjčeného spisu, sp.
zn. 56 Cm 242/95, z důvodu jeho dalšího postupu ve věci dle ust.
§96 o.s.ř.
Ústavní soud vzal toto podání na vědomí s tím, že jeho obsah
je pro posouzení ústavní stížnosti irelevantní.
Ústavní soud proto ze všech shora uvedených důvodů zcela
vyhověl podané ústavní stížnosti dle ust. §82 odst. 1 zákona č.
182/1993 Sb. a podle ust. §82 odst. 3 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb. usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 19. prosince 2001