ECLI:CZ:US:2013:2.US.3042.13.1
sp. zn. II. ÚS 3042/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti J. O., toho času ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem Římská 1317/32, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 241/2013-97 ze dne 19. 6. 2013, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 58/2012 ze dne 15. 11. 2012 a rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 2 T 65/2010 ze dne 21. 2. 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným pod bodem 1) zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník"), pod bodem 2) zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, pod bodem 3) zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku a pod bodem 4) zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. b), d) tr. zákoníku. Za tyto zločiny byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků a 6 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl stěžovatel pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu advokacie na dobu 10 roků. Podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále též "tr. ř.") byla stěžovateli rovněž uložena povinnost uhradit poškozeným škodu. Dále byl stěžovatel podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že v úmyslu se obohatit uzavřel v rozsudku blíže specifikované smlouvy o půjčce, ačkoliv již při podpisu uvedených smluv věděl, že uvedené finanční prostředky ve stanovené době nevrátí, a také je nevrátil a použil je pro vlastní potřebu, tedy měl sebe obohatit tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobit tak na cizím majetku značnou škodu.
Proti prvoinstančnímu rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž následně rozhodl Vrchní soud v Praze výše citovaným rozsudkem tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil v celé odsuzující části a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona (zákona č. 140/1961 Sb., dále též "tr. zák.", a to ve znění účinném do 30. 6. 2006), trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2009), a trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák., jichž se měl dopustit jednáním obsáhle popsaným ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl stěžovatel pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu advokacie na dobu 10 roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozeným.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o výslovně uvedené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) a k) tr. ř., které Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel rozsáhlou ústavní stížností, ve které především namítá, že v průběhu trestního řízení byla ze strany vyšetřovatele zásadně porušena zákonem stanovená povinnost mlčenlivosti, kterou jako advokát zapsaný v seznamu advokátů měl ve vztahu ke všem informacím, které se dozvěděl v rámci výkonu advokacie, dále se mu v průběhu trestního řízení nedostalo adekvátního poučení o svých právech umožňujících mu plné uplatnění obhajoby, záznamy telekomunikačního provozu jeho účastnické stanice (odposlechy) byly provedeny v rozporu s požadavky vyplývajícími z ustanovení §88 trestního řádu, trestní stíhání bylo třeba zastavit, neboť nebyl dán souhlas poškozených s jeho zahájením, resp. pokračováním v něm, uložený trest je nepřiměřený vzhledem k tomu, že po propuštění z vazby vedl zcela řádný život a snažil se přispět k náhradě škody poškozeným, jakož i postihuje práva poškozených na získání této náhrady. Stěžovatel také poukázal na to, že soudy opomenuly provést obhajobou navržené důkazy, nevypořádaly se s jím vznesenou námitkou podjatosti předsedkyně senátu soudu prvního stupně, s ohledem na okolnosti případu byla porušena zásada subsidiarity trestní represe, odvolací soud znovu a bez provedení patřičného dokazování sám rozhodl ve věci, aniž ji vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení, k trestnímu stíhání scházely zákonné důvody, když nebylo prokázáno naplnění všech znaků základních skutkových podstat uvedených trestných činů, obecné soudy se dostatečně nevypořádaly s veškerými argumenty stěžovatele, a tím porušily jeho právo na spravedlivý proces, protože jejich rozhodnutí není řádné a vyčerpávající, a nakonec uvedl, že v jeho případě byl porušen čl. 8 odst. 2 Listiny. Všechny tyto své úvahy stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je zčásti opakováním argumentů, které stěžovatel namítal v řízení před obecnými soudy a s nimiž se jmenované soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly, zčásti obsahuje námitky, k nimž Ústavní soud již v řízení o ústavní stížnosti nemůže přihlížet, poněvadž stěžovatel je v rámci dříve uplatněných procesních prostředků neuplatnil, ač je uplatnit mohl.
Pokud jde o námitky týkající se stěžovatelem tvrzeného opomenutí obhajobou navrhovaných důkazů, nutno podotknout, že především Nejvyšší soud věnoval této otázce velkou pozornost. Zdůraznil, že stěžovatelem předložený znalecký posudek, o jehož údajné opomenutí mělo jít, byl vypracován znalcem, který byl v minulosti klientem obviněného, což sám znalec připustil, s tím, že pokud byl znalec klientem obviněného, je osobou, která si již v minulosti k němu vytvořila určitý vztah, a tato okolnost může vzbuzovat pochybnosti o jeho nestrannosti; postačí přitom, že "existuje taková pochybnost, která by mohla zpochybnit vnímání objektivity takového posudku zvenčí, aniž by posudek fakticky musel neobjektivní být, neboť taková pochybnost by mohla ovlivnit vnímání objektivity celého rozhodnutí" (srov. str. 15 napadeného usnesení dovolacího soudu). Nelze rovněž pominout i tu úvahu dovolacího soudu, že navzdory vyloučení tohoto důkazu se soud prvé stolice zabýval i tím, že závěr tohoto znalce je odlišný od závěru znalkyně PhDr. Musilové, přičemž dospěl k závěru, že závěry, k nimž dospěl znalec, nikterak nekolidují se závěry, k nimž dospěla ve znaleckém posudku jmenovaná znalkyně. V neposlední řadě pokládá Ústavní soud za nutné poznamenat, že nalézací soud zamítl tento návrh na doplnění dokazování z důvodů, které podrobně vyložil v odůvodnění svého rozhodnutí (srov. str. 18, 24, 41 aj. napadeného rozsudku krajského soudu i str. 20 napadeného rozsudku vrchního soudu). Z pohledu ustálené judikatury Ústavního soudu se proto nejedná o opomenutý důkaz, jelikož soudy přesvědčivě zdůvodnily, proč uvedenému návrhu na doplnění dokazování nevyhověly.
Pokud jde o námitku vztahující se k údajné podjatosti předsedkyně senátu krajského soudu, kterou stěžovatel dovozuje z toho, že odmítla připustit stěžovatelem předložený znalecký posudek jako důkaz, nelze ji akceptovat, neboť jednak jde o procesní postup soudu, který lze zpochybnit v rámci uplatnění opravných prostředků, jednak stěžovatel v průběhu trestního řízení takovou námitku nevznesl, jak mu vytkl i Nejvyšší soud, s tvrzením o podjatosti soudkyně přišel teprve v dovolacím řízení. Přitom tvrzení stěžovatele, že tak nemohl učinit dříve, neboť se skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být soudkyně podjatá, dozvěděl až po vydání rozsudku v odvolacím řízení (stížnost předsedkyně senátu na dotyčného znalce k rukám předsedkyně Krajského soudu v Praze), není možno přijmout, když v projednávané věci vskutku musil být stěžovateli i jeho obhájci tvrzený důvod podjatosti soudkyně - tedy její zamítnutí navrhovaného důkazu - znám již před vydáním rozsudku soudu prvního stupně, poněvadž tato otázka se řešila v hlavním líčení dne 20. 9. 2011, kde byl přítomen jak stěžovatel, tak i jeho obhájce, avšak "žádný z nich námitku podjatosti předsedkyně senátu JUDr. Oldřišky Rysové nenamítl (srov. č. l. 1408 - 1409 spisu), a to ani v odvolání (viz č. l. 1801 - 1806 spisu) či v průběhu veřejného zasedání odvolacího soudu (srov. č. l. 1822 - 1833 spisu)" (viz str. 16 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). K tomu je třeba doplnit, že jednak stěžovatel rozporoval tento postup předsedkyně senátu soudu prvé stolice ve svém odvolacím návrhu jako vadný procesní postup soudu, a nikoli jako úkon diskvalifikující podjatost soudkyně, jednak ani dodatečné zjištění stěžovatele o podané stížnosti předsedkyně senátu na daného znalce samo o sobě nepůsobí její podjatost.
Nejvyšší soud se zevrubně zabýval též dalšími, v ústavní stížnosti rovněž vyslovenými námitkami, a to zejména co do právní kvalifikace jednání (otázka použití trestního zákona, naplnění znaků skutkových podstat zmíněných deliktů aj.), pro které bylo trestní stíhání vedeno a za které byl stěžovatel pravomocně odsouzen a potrestán, kdy všechny tyto námitky věrohodně vyvrátil (srov. str. 16 - 26 napadeného usnesení dovolacího soudu). Ústavní soud nemá, co by k obsáhlému výkladu dovolacího soudu doplnil, a proto na ně v podrobnostech odkazuje. Ostatně i pro tento výklad nelze dospět k závěru, že trestní stíhání stěžovatele nebylo vedeno z důvodů stanovených zákonem ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny a plyne z něj i odůvodnění toho, proč bylo nutné reagovat na jednání stěžovatele prostředky trestního práva, resp. i odpověď na otázku, proč soudy v posuzovaném případě přistoupily k uložení úhrnného nepodmíněného trestu odnětí svobody. Současně je tato rozsáhlá argumentace Nejvyššího soudu takřka příkladem řádného a vskutku vyčerpávajícího soudního rozhodnutí, soudy všech stupňů včetně soudu dovolacího ve svých rozhodnutích podrobně reagovaly na výhrady obhajoby a konfrontovaly je s výsledky vzešlými z dokazování (příkladmo srov. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu na stranách 18 či 21; rozsudku odvolacího soudu na str. 21, 22 aj.). Ústavní soud proto nemohl dospět k závěru o nedostatečném odůvodnění soudních rozhodnutí, jak se domnívá stěžovatel.
K námitce nepřípustnosti trestního stíhání, kterou stěžovatel vznesl v ústavní stížnosti, kdy dle něho nebyl dán souhlas poškozených s jeho zahájením, resp. pokračováním v něm ve smyslu §11 odst. 1 písm. i) tr. ř., nemůže Ústavní soud přihlédnout, poněvadž stěžovatel ji v dovolacím řízení neuplatnil, ač trestní řád na uplatnění takového dovolacího důvodu výslovně pamatuje v ustanovení §265b odst. 1 písm. e). Ani v řízení před soudem prvé i druhé stolice stěžovatel v tomto směru ničeho nenamítal. Stěžovatel nadto spatřuje konkrétní důvod v okolnosti, že jednotliví poškození nebyli policií dotázáni, zda jsou vůči jeho osobě v postavení partnera nebo druha, a nebyli tak řádně poučeni o tom, že "musí dát souhlas s mým trestním stíháním a tento souhlas po nich ani nebyl vyžadován". Stěžovatel zde ovšem přehlíží, že není povinností orgánů činných v trestním řízení za všech okolností poučovat poškozené dle §163 tr. ř., ledaže takový vztah na počátku či v průběhu řízení vyjde najevo, k čemuž ovšem v nyní hodnocené věci nedošlo (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 326/2012 ze dne 14. 3. 2012, dostupné na www.nsoud.cz), a proto nebylo důvodu poškozené dle citovaného ustanovení trestního řádu poučit. To se týká i stěžovatelem deklarovaného partnerského poměru mezi ním a I. Froňkovou, v té době jednatelkou poškozené obchodní společnosti Froněk, spol. s r.o., jelikož "bylo-li tedy vedeno trestní stíhání obviněného bez souhlasu poškozené právnické osoby, byť členem jejího statutárního orgánu nebo společníkem je fyzická osoba, která je vůči obviněnému ve vztahu uvedeném v §100 odst. 2 tr. ř., nelze dovodit, že takové trestní stíhání bylo nepřípustné ve smyslu §11 odst. 1 písm. i) tr. ř." (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 709/2010 ze dne 19. 1. 2011).
Ani na výhrady stěžovatele směřující proti údajnému použití záznamů telekomunikačního provozu jeho účastnického čísla mobilního telefonu nemohl brát Ústavní soud zřetel, jednak proto, že jak soud nalézací, tak i soud odvolací z žádných záznamů telekomunikačního provozu nevycházely, kdy důkazní materiál představují pouze svědecké výpovědi, znalecké posudky a další listinné důkazy, jednak se tato námitka stěžovatele pohybuje v rovině spekulací, kdy sám tvrdí, že má "jednoznačné informace o tom, že tzv. odposlechy byly policií prováděny. Nebyla mi však poskytnuta informace podle §88 odst. 8 trestního řádu". Stěžovatel dále usuzuje na použití odposlechů z popisu okolností formulovaných neurčitě a kuse - "Podle mých zjištění, je policie nezařadila jako součást spisové dokumentace", "Policie předala některým poškozeným informaci, že v mé věci pořídila 17 hodin odposlechů" (str. 6 ústavní stížnosti). Stěžovatel tyto své vývody dále nikterak nekonkretizuje, zejména neuvádí, z jakého zdroje tyto informace čerpal, ani kdy se o těchto skutečnostech dověděl. I z těchto důvodů nemohl Ústavní soud těmto námitkám přisvědčit.
Pokud jde o stěžovatelovu námitku stran absence adekvátního poučení o jeho právech, umožňujících mu plné uplatnění obhajoby ve smyslu §2 odst. 13 tr. ř., kterou spatřuje konkrétně v tom, že podle §160 odst. 6 trestního řádu musí být každý upozorněn na to, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, je jiným trestným činem, než jak byl v usnesení o zahájení trestního stíhání právně posouzen, s tím, že každý má právo na zákonnou a správnou právní kvalifikaci skutku již v přípravném řízení, Ústavní soud podotýká, že konečné slovo v právní kvalifikaci jednání, které je obviněnému kladeno za vinu, je otázkou a doménou obecného soudu, především pak soudu nalézacího, protože pouze (obecný) soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 40 odst. 1 Listiny). Jednání, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, může být soudem kvalifikováno i jako jednání, které není trestným činem; přitom výsledek právní kvalifikace jednání soudem sotva lze předjímat. Pokládá-li tedy stěžovatel za porušení svých práv situaci, kdy "skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání a který je uveden v rozsudku Vrchního soudu v Praze pod bodem 2., byl policií nesprávně kvalifikován jako jiný trestný čin", nejde o porušení zásady odražené v ustanovení §2 odst. 13 tr. ř. (ani o porušení jiných práv obviněného), když ta cílí jiným směrem, na to, aby se obviněnému dostalo pokud možno úplné informace o tom, jaké možnosti obrany se v tom kterém stádiu trestního procesu nabízejí.
Též námitku stěžovatele v otázce jím tvrzeného porušení povinnosti zachovávat mlčenlivost dle §21 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších změn, nebylo možno vzít v úvahu, a sice proto, že stěžovatel postup orgánů činných v trestním řízení před obecnými soudy nikterak nerozporoval, ač se takový prostor nabízel, avšak stěžovatel jej nevyužil. S touto argumentací přichází až nyní v ústavní stížnosti, a proto k ní s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, její formální i materiální dimenzi, nemůže Ústavní soud přihlížet.
Další námitka stěžovatele se týká nepřiměřenosti uložených trestních sankcí, kterou stěžovatel spatřuje především v uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, a i tu shledal Ústavní soud nedůvodnou. Jak nalézací soud, tak i odvolací soud dostatečně a komplexním způsobem hodnotily okolnosti svědčící jak ve prospěch, tak i v neprospěch stěžovatele co do druhu a výše trestní sankce (srov. str. 76 - 77 rozsudku krajského soudu a str. 27 - 28 rozsudku vrchního soudu). Z úvah soudů jednotlivých stupňů lze zřetelně vysledovat, které okolnosti případu je k uložení úhrnného nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání sedmi let (tj. v rámci spodní poloviny zákonné trestní sazby) vedly (větší počet spáchaných trestných útoků, značná výše celkově způsobené škody dosahující téměř 35 milionů Kč, způsob páchání trestné činnosti, při níž stěžovatel zneužíval důvěry klientů a obohacoval se i například na úkor těžce zdravotně postiženého občana, který se na něho obrátil jako na advokáta právě za účelem vymožení náhrady za toto zdravotní poškození apod. - viz str. 27 rozsudku odvolacího soudu). Stěžovatel zejména namítá, že soudy nezohlednily to, že vedl řádný život a jsou u něj splněny předpoklady pro nápravu, což však soudy při výměře zohlednily; vrchní soud v této souvislosti konstatuje, že "obžalovanému lze přiznat polehčující okolnost předchozího řádného života ve smyslu ustanovení §41 písm. o/ tr. zákoníku", jakož i že "Možnosti nápravy obžalovaného sice poněkud snižuje relativně hlubší stupeň narušení obžalovaného vyplývající z povahy, dlouhodobosti a četnosti páchané trestné činnosti, nicméně vrchní soud hodnotí tyto možnosti jako v podstatě zachované" (str. 28). Ústavní soud v tomto ohledu žádný zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces nezjistil.
Konečně neobstojí ani stěžovatelova výtka směřující proti tomu, že odvolací soud znovu a bez provedení patřičného dokazování sám rozhodl ve věci, aniž ji vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Konkrétně stěžovatel tvrdí, že změna právního náhledu odvolacího soudu měla být důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, kterým měl věc vrátit soudu prvního stupně, čímž by mu byla umožněna možnost uplatnění práva vyjádřit se ke změně právní kvalifikace, ke změně popisu skutku a případně předložit i nové důkazy, které z pohledu dosavadního průběhu řízení nebyly uplatněny. Tu je třeba podotknout, že odvolací soud může ve věci sám rozhodnout rozsudkem, za předpokladu, že je možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn, přičemž současně platí, že odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, anebo provedl důkazy, které nebyly v hlavním líčení provedeny (viz §259 odst. 3 tr. ř.). V předmětné věci se odvolací soud neodchýlil od skutkových zjištění, pouze je - a to převážně ve prospěch stěžovatele - v nepatrné části interpretoval odlišně, resp. zkorigoval některé nepřesnosti při vyčíslení vzniklé celkové škody. Změnu právní kvalifikace ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. nevylučuje; odvolací soud zde navíc intervenoval pouze v tom směru, že u skutků popsaných v rozsudku nalézacího soudu pod body 2 a 3 jsou uvedeny chybně právní věty (základním znakem trestného činu zpronevěry je způsobení škody), a dále ve vztahu k těmto skutkům a skutku tam uvedenému pod bodem 4 došlo k nesprávné aplikaci pozdějšího trestního zákona, ač měl být aplikován dříve platný trestní zákon. Důvody pro tento postup odvolací soud patřičně objasnil (viz str. 26 - 27 rozsudku soudu druhé stolice) a i Nejvyšší soud je rovněž k dovolacím námitkám stěžovatele podrobil náležitému přezkumu (srov. str. 20 - 21 napadeného usnesení dovolacího soudu). Ani zde tedy Ústavní soud zásah do stěžovatelových práv nezjistil.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 9. října 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu