ECLI:CZ:US:2002:2.US.305.02
sp. zn. II. ÚS 305/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu, ve složení předseda JUDr. Vojtěch Cepl a soudci JUDr. Jiří Malenovský a JUDr. Antonín Procházka, ve věci ústavní stížnosti D. p. hl. m. Prahy, a. s., zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 14 C 251/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 shora označeným rozsudkem ve věci stěžovatelky (žalobce) proti žalovanému J. D. rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovatelce částku 800,- Kč a na nákladech řízení částku 1.750,- Kč, neboť porušil svoji právní povinnost tím, že použil městskou hromadnou dopravu a neprokázal se platným jízdním dokladem. Přiznání nákladů řízení soud odůvodnil tak, že je vypočítal podle výše uhrazeného soudního poplatku, podle režijních paušálů a podle hlavních úkonů dle ustanovení §7 a násl. vyhlášky č. 177/1996 Sb., neboť - podle okolností případu a povahy předmětného řízení - je prý zřejmé, že se jedná o skutkově a právně jednoduchou věc, a to po stránce administrativní i právní, neboť vymáhání pokut za nezaplacení jízdného je pro advokáta rutinní záležitostí, neboť měsíčně žaluje pro téhož žalobce shodný nárok v desítkách právně shodných sporů a vůči žalovanému by byl postup dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. příliš tvrdý.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především tvrdí, že napadeným rozsudkem obvodní soud porušil její ústavně zaručené základní právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na veřejné projednání věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny a zásadu, že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu, a že taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro která byla stanovena (čl. 4 odst. 4 Listiny).
Dále stěžovatelka poukázala na nejednotnou praxi obecných soudů ohledně výkladu výše částky 2000,- v §202 odst. 2 o.s.ř., neboť se jedná o splnění podmínky přípustnosti ústavní stížnosti. Stěžovatelka se domnívá, že obecný soud měl rozhodovat o nákladech řízení podle ustanovení §151 odst. 1, 2 o.s.ř. a podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., jejíž aplikace prý má přednost před aplikací vyhlášky č. 177/1996 Sb. Proto odměna za zastupování v jednom stupni činila 3.000 Kč, takže spolu se soudním poplatkem jí měla být přiznána částka ve výši 3.600 Kč, a dále náhrada hotových výdajů. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že obecný soud shledal zvláštní okolnosti pro postup dle advokátního tarifu (č. 177/1996 Sb.) v jednoduchosti věci, neboť prý při posuzování okolností hodných zvláštního zřetele je třeba přihlédnout k osobním, majetkovým, výdělečným a jiným poměrům účastníků řízení, k jejich postoji a k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku. Obecný soud proto nemůže za zmíněnou okolnost považovat jednoduchost právního zastoupení a vycházet z jakési hypotetické náročnosti žaloby.
Protiústavnost napadeného rozsudku spatřuje stěžovatelka v tom, že obecný soud interpretoval jednoduché právo natolik extrémním způsobem, že tato interpretace vybočila z mezí ústavnosti. Soud si prý totiž vůbec neuvědomil podstatu právního vztahu mezi advokátem a klientem a podstatu náhrady nákladů řízení. Svým postupem totiž protěžoval a chránil majetkového delikventa, který si musel být vědom bezperspektivnosti sporu. Navíc se soud o jeho majetkové poměry vůbec nezajímal, ač je možné je zahrnout do kalkulace na straně žalovaného s ohledem na to, zda bude ochoten zaplatit jízdné, neboť by mu hrozilo placení nákladů řízení v neúspěšném sporu.
Stěžovatelka navíc tvrdí, že jedním z kritérií svobodného rozhodování je předvídatelnost dopadu či výkladu práva. Ohledně náhrady nákladů řízení si každý může předem spočítat, kolik ho zastoupení bude stát a jakou částku v případě úspěchu ve sporu bude povinen zaplatit druhý účastník. Účastník si prý tedy může být vědom toho, že sjednaná výše odměny mu nemůže být v soudním řízení přiznána, ale stěží může předpokládat, že to, co by měl podle zákona a příslušné vyhlášky v případě úspěchu získat, nedostane proto, protože podle názoru soudu byl spor poměrně jednoduchý. Redukcí zákonné odměny soud údajně zmenšuje majetek účastníka, který musí advokátovi zaplatit podle uzavřené smlouvy a který počítal s tím, že výši takto zaplacené odměny získá od neúspěšného účastníka. Kritériem "složitosti věci" prý soud působí na účastníka, aby se v těchto věcech buď nenechal zastoupit advokátem vůbec anebo, aby se nechal zastoupit advokátem levným. Obecný soud tak svým postupem aspiruje na roli "cenového úřadu", který hodnotí službu poskytované právní pomoci.
Stěžovatelka rovněž namítá, že obecný soud ji měl seznámit se svým záměrem postupovat tímto nestandardním způsobem, čímž by jí umožnil vyjádřit se k věci a navrhnout důkazy o nákladech, které je fakticky nucen vynakládat na právní zastoupení. Závěr soudu, že částka 3.000 Kč by byla nepřiměřeně vysoká, je postaven na pouhém subjektivním a ničím nepodloženém přesvědčení, a navíc přehlíží, že stěžovatelka je nucena vést takových sporů ročně desítky tisíc, takže se zde významně projevuje technická stránka problému a náklady, které s tím obsahově souvisejí.
Proto stěžovatelka navrhla, aby byl napadený rozsudek jako protiústavní zrušen.
Ústavní soud především shledal, že stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě brojí toliko proti aplikaci jednoduchého práva obecným soudem ohledně nákladů řízení, přičemž namítaná intenzita tvrzené protiprávnosti zjevně nedosahuje ústavněprávního rozměru. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a nepřísluší mu proto posuzovat správnost aplikace jednoduchého práva, přirozeně za podmínky, že jeho aplikací nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Stejně tak stojí na stanovisku, že sjednocování judikatury obecných soudů ve věcech výkladu obyčejných zákonů jako zde v případě §202 odst. 2 o.s.ř.
Ústavní soud konstatuje, že sporným ustanovením jednoduchého práva je v souzené věci ustanovení §151 odst. 2 o.s.ř., podle něhož "při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny za zastupování advokátem nebo notářem v rámci jeho oprávnění stanoveného zvláštním právním předpisem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem; jde-li však o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 nebo odůvodňují-li to okolnosti případu, postupuje podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně. Náhradu mzdy (platu) a náhradu hotových výdajů soud stanoví podle zvláštních právních předpisů. Jinak soud vychází z nákladů, které účastníku prokazatelně vznikly."
Z dikce citovaného ustanovení je zřejmé, že obecný soud má prostor pro diskreční oprávnění stanovit náhradu nákladů řízení podle právního předpisu o mimosmluvní odměně (advokátního tarifu), odůvodňují-li to okolnosti případu. Za situace, kdy paušální náhrada za spory penězi ocenitelné je konstruována na předpokladu šesti úkonů právní služby, nelze obecnému soudu upřít oprávnění, aby postupoval tak, jako v souzené věci. Proto za situace, kdy obecný soud v souzené věci z okolností případu dovodil, že se jedná po stránce administrativní i právní o jednoduchou věc, aplikoval toliko ustanovení jednoduchého práva, a to v mezích, které toto ustanovení stanovilo. Ústavní soud proto nesdílí názor, že obecný soud interpretoval jednoduché právo natolik extrémním způsobem, že tato interpretace vybočila z mezí ústavnosti, neboť v souzené věci je zřejmé, že se skutečně jednalo o věc po právní stránce jednoduchou, řešenou po formální a obsahové stránce prakticky identickými žalobami v řadě dalších řízení, kde stěžovatelku zastupoval stejný advokát. Navíc je třeba vidět i to, že otázku výše náhrady nákladů řízení nelze z hlediska spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé.
Ústavní soud tedy shledal, že k porušení práva na spravedlivý proces napadeným rozsudkem obecného soudu zjevně nedošlo, neboť obecný soud rozhodl v rámci zákonem stanovené diskrece a v tomto směru se nedopustil protiústavního pochybení.
K tvrzenému porušení vlastnického práva stěžovatelky Ústavní soud konstatuje, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny chrání vlastnické právo již konstituované, existující, a nikoliv pouhý tvrzený nárok na ně. Nemůže proto jít o ochranu vlastnického práva tam, kde toto právo ještě nevzniklo, ale teprve rozhodnutím soudu vzniknout má - jako tomu je v souzené věci. Nemůže-li proto být předmětem ochrany Ústavního soudu vlastnické právo jako pouze tvrzené věcné právo, tím spíše (arg. a maius ad minori) se nelze této ochrany dovolávat u sporné pohledávky, která teprve může - jestliže je přiznána a uhrazena - vlastnictví rozhojnit.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. 10. 2002 Vojtěch Cepl
předseda senátu