ECLI:CZ:US:2002:2.US.306.02
sp. zn. II. ÚS 306/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Miloše Holečka v právní věci stěžovatelky společnosti D. p. hl. m. Prahy, zastoupené advokátem JUDr. J. B., o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 2. 2002, čj. 14 C 424/2001-14, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 20. 5. 2002 faxem (dne 21. 5. 2002 bylo podání doplněno předložením originálu) se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 2. 2002, čj. 14 C 424/2001-14, kterým bylo vyhověno její žalobě o zaplacení částky 808,- Kč. Současně bylo podle §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."), rozhodnuto o nákladech řízení tak, že soud přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 1.750,- Kč, představující zaplacený soudní poplatek ve výši 600,- Kč, náklady zastoupení stěžovatelky advokátem ve výši 1.000,- Kč (jež tvoří 2 úkony právní služby po 500,- Kč, tj. převzetí a příprava zastoupení a podání žaloby) a náhrada hotových výdajů advokáta za 2 úkony právní služby ve výši 2 x 75,- Kč. Z odůvodnění napadeného rozsudku dále vyplývá, že při stanovení výše odměny za zastupování advokátem soud aplikoval ust. §151 odst. 2, věta prvá, část věty za středníkem o.s.ř. s ohledem na délku, povahu a náročnost poskytovaných právních služeb.
K ověření, zda byla zachována zákonná 60denní lhůta k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) si Ústavní soud vyžádal doklad o doručení napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas.
Stěžovatelka se v odůvodnění ústavní stížnosti nejdříve snažila vypořádat s otázkou její přípustnosti z hlediska vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V dané věci je nesporné, že předmětem sporu bylo peněžité plnění, které částku 2.000,- Kč, uvedenou v ust. §202 odst. 2 o.s.ř. jako kritérium pro posuzování tzv. bagatelních věcí, u nichž je odvolání nepřípustné, nepřevyšuje. Uvedenou hranici však převyšují náklady řízení. Stěžovatelka poukázala na rozdílnou praxi obecných soudů při aplikaci ust. §202 odst. 2 o.s.ř. Například Městský soud v Praze dle jejích poznatků považuje za určující částku, o kterou je veden meritorní spor; obecné soudy v jiných krajích však obdobnou věc posuzují odlišně a zvlášť posuzují hodnotu peněžitého plnění v meritu věci a samostatně výši nákladů řízení. Z uvedeného stěžovatelka zřejmě dovodila, že její ústavní stížnost je z hlediska vyčerpání všech procesních prostředků přípustná, byť v závěru svých úvah toto přesvědčení výslovně neformulovala.
Zbývající část ústavní stížnosti představuje polemiku stěžovatelky (fakticky se ovšem zřejmě jedná o polemiku jejího právního zástupce) s výše uvedenými právními názory soudu ohledně určení nákladů řízení, obsaženými v odůvodnění napadeného rozsudku. Stěžovatelka tvrdí, že soudem určená výše odměny za zastupování advokátem je nižší, než jak určuje zákon, a tudíž že v této části je napadený rozsudek nezákonný. Tím podle jejího názoru došlo současně i k zásahu do ústavně zaručených základních práv, a to především do práva vlastnit majetek, zakotveného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na veřejné projednání věci, zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny. Žádnou další ústavněprávní argumentaci (pokud se vůbec samotné tvrzení o porušení ústavně zaručeného základního práva za takovou argumentaci dá považovat) ústavní stížnost neobsahuje. Stěžovatelka pouze poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 188/94 (I. ÚS 12/95), kde Ústavní soud připustil, že v některých případech může být interpretace právních předpisů obecnými soudy, jevící se na první pohled jako interpretace zákonná, natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti, čímž dojde k zásahu do ústavního práva zakotveného v čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv. Přesně k tomu dle přesvědčení stěžovatelky v její věci došlo.
Stěžovatelka má za to, že soud měl rozhodovat o nákladech řízení podle §151 odst. 1 a 2 o.s.ř., tedy že výši odměny za zastupování advokátem měl určit podle sazeb stanovených zvláštním právním předpisem. Tímto předpisem je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se mj. stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení. Podle ust. §3 odst. 1 bod 2 cit. vyhlášky, je-li předmětem řízení zaplacení peněžité částky přes 500,- Kč do 1.000,- Kč (jak tomu bylo ve věci stěžovatelky), činí paušální sazba odměny za zastupování 3.000,- Kč. V rozporu s tím však jí byla přiznána částka nižší, což pro ni má z dlouhodobějšího hlediska závažný majetkový dopad. Vytváří se tím absurdní situace, kdy k majetkové újmě dochází nikoliv na straně delikventa, ale subjektu, který byl jeho chováním donucen se bránit s využitím právních služeb. Redukcí zákonné odměny soud zmenšuje majetek stěžovatelky, která při uzavírání smlouvy s advokátem počítala s tím, že většinu anebo celou částku, kterou mu zaplatí, získá od neúspěšného účastníka. Přitom soud tuto redukci provedl použitím naprosto nepřezkoumatelného, nepředvídatelného a neurčitého kritéria, tj. složitosti věci.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem stěžovatelky s rozhodnutím obecného soudu o náhradě nákladů řízení, nevyplývá z ní nic, co by projednávanou věc posunulo do roviny ústavněprávní, a tudíž že je třeba ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Stěžovatelka se především mýlí, pokud tvrdí, že jedinou zákonnou možností nalézacího soudu bylo stanovit výši odměny za zastupování podle paušální sazby dle vyhl. č. 484/2000 Sb. Podle ustanovení §151 odst. 2 o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny za zastupování advokátem nebo notářem v rámci jeho oprávnění stanoveného zvláštním předpisem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem; jde-li však o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 o.s.ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu, postupuje podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů). Ze znění uvedeného ustanovení je zřejmé, že poskytuje obecnému soudu možnost stanovit náhradu nákladů řízení podle advokátního tarifu, pokud to odůvodňují okolnosti případu. Mezi tyto okolnosti lze samozřejmě zahrnout jak poměry účastníků, tak i povahu a délku řízení, případně náročnost poskytnutých právních služeb (srov. Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001, s. 528).
V posuzovaném případě, za situace, kdy paušální náhrada za spory penězi ocenitelné je "vystavěna" na předpokladu šesti úkonů právní služby, nelze obecnému soudu upřít oprávnění uvedené ustanovení o.s.ř. aplikovat. Jedná se o diskreční oprávnění soudu, do kterého se Ústavní soud necítí být oprávněn zasahovat. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se nepochybně může některého účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (fair) procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv může být předmětné rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud, v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou (viz např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66, sv. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítaný nebo Ústavním soudem autoritativně zjištěný) sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelka dále namítá, aniž by své tvrzení ovšem jakkoli zdůvodnila, že vydáním napadeného rozsudku bez nařízení jednání došlo k porušení jejího práva na veřejné projednání věci, které je garantováno čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavní soud připomíná, že tuto otázku řeší judikatura Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Schuler-Zgraggen (1993, A 263), Hakansson a Sturesson (1990, A 171). V jejím světle ani znění ani duch ustanovení čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech nebrání tomu, aby se osoba z vlastní vůle výslovně nebo tacitně vzdala veřejného projednání věci. Projev její vůle musí být jednoznačný a nesmí narušit žádný důležitý veřejný zájem. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku obvodního soudu v posuzovaném případě soud vyzval na základě §101 odst. 4 o.s.ř. účastníky, aby se k zamýšlenému rozhodnutí ve věci bez nařízení jednání vyjádřili, s doložkou, že pokud se nevyjádří ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že nemají námitek. V této lhůtě žádný účastník řízení na výzvu nereagoval, a soud proto jednání ve věci nenařídil (§115a o.s.ř.). Stěžovatelka se tak tacitně ale jednoznačně vzdala svého práva věc veřejně projednat. Vzhledem k tomu, že v tomto případě Ústavní soud nezjistil ani narušení důležitého veřejného zájmu, Ústavní soud tak dospěl k závěru, že výše popsaný postup soudu respektuje zmíněnou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a lze jej považovat i za ústavně konformní.
Stěžovatelka dále argumentuje tím, že postupem soudu bylo zasaženo do jejího vlastnického práva a stejný obsah a ochranu pro všechny vlastníky zaručuje čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud opakovaně judikoval, že toto ustanovení chrání vlastnické právo již konstituované, svědčící konkrétnímu vlastníku. Nemůže tedy jít o ochranu vlastnického práva tam, kde toto právo nevzniklo, ale teprve (například rozhodnutím soudu) vzniknout má. Nemůže-li proto být předmětem ochrany Ústavního soudu vlastnické právo jako právo věcné, pouze tvrzené, tím spíše se nelze této ochrany dovolávat u sporné pohledávky, která teprve může, je-li přiznána a uhrazena, vlastnictví rozhojnit. Přitom z podání není navíc zcela zřejmé, čí majetek by takto přiznaná a uhrazená pohledávka vůbec rozhojnila.
Pokud stěžovatelka uvedla, že v praxi obecných soudů je při aplikaci ust. §202 odst. 2 o.s.ř., zakládajícího nepřípustnost odvolání proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2.000,- Kč, postupováno nejednotně, sjednocování výkladu právních předpisů obyčejného práva v činnosti obecných soudů je věcí Nejvyššího soudu ČR, nikoli Ústavního soudu.
Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně zřetelně najevo, že interpretace předpisů obyčejného práva může mít za následek porušení základních práv a svobod toliko tehdy, pokud by tato interpretace byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). V dané věci takovou interpretaci soudu vytknout nelze. Ústavní stížnost je takto v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelky se závěry nalézacího soudu.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a nezbylo mu proto než návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2002 Vojtěch Cepl
předseda senátu