ECLI:CZ:US:2018:2.US.3172.18.1
sp. zn. II. ÚS 3172/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Buzka, právně zastoupeného Mgr. Lenkou Havlenovou, advokátkou se sídlem Mezi Domy 792, Jesenice u Prahy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018 č. j. 33 Cdo 989/2017-507, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2016 č. j. 58 Co 388/2016-483 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 8. 2016 č. j. 28 C 41/2010-469, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 21. 9. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tím, že jím mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 90 Ústavy (sic!) a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel se původně domáhal po žalovaném zaplacení částky celkem 128 260 Kč s příslušenstvím jakožto doplatku ceny za dílo. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") stěžovateli částečně vyhověl, ve zbylé části žalobu zamítl a žalovanému uložil povinnost zaplatit stěžovateli na nákladech řízení 103 819 Kč. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zrušil nákladový výrok prvostupňového soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
3. Obvodní soud rozhodl napadeným usnesením tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 80 909 Kč a rozhodl o vrácení stěžovatelem zaplacené zálohy na znalecký posudek. Proti nákladovému výroku stěžovatel znovu podal odvolání. Městský soud jej napadeným usnesením změnil a nově rozhodl, že náklady řízení činí částku 55 613 Kč; jinak uvedené rozhodnutí potvrdil a ani jednomu z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením pro nepřípustnost (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti z velké části opakuje námitky, které již odzněly v řízení před obecnými soudy. Jejich podstata spočívá v tom, že obecné soudy údajně pochybily při výpočtu výše nákladů řízení, v důsledku čehož byla stěžovateli přiznána nižší částka, než měla být. Stěžovatel z toho dovozuje, že napadená rozhodnutí obvodního, městského a Nejvyššího soudu porušují jeho právo na spravedlivý proces, neboť jsou nepřezkoumatelná, svévolná, překvapivá a obecně vadná.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Dále se Ústavní soud zabýval otázkou, proti kterým rozhodnutím ústavní stížnost směřuje. Stěžovatel (primárně) navrhoval toliko zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, avšak v odůvodnění ústavní stížnosti polemizuje také s právními závěry obvodního a městského soudu. Proto Ústavní soud dospěl k přesvědčení, že ačkoliv petit ústavní stížnosti formálně směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, materiálně směřuje i proti usnesením obvodního a městského soudu.
7. Relevantní spisové podklady, konkrétně napadená rozhodnutí obvodního a městského soudu, si vzhledem k jejich absenci jako příloh ústavní stížnosti Ústavní soud vyžádal přípisem ze dne 8. 10. 2018 od Obvodního soudu pro Prahu 6.
8. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Je povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv ke kontrole "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a aplikace "jednoduchého" práva ze strany obecných soudů. Jelikož Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, není samo o sobě významné, je-li stěžovatelem namítaná věcná nesprávnost rozhodnutí vydaných v soudním řízení. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
10. V nyní posuzované věci směřuje ústavní stížnost proti rozhodnutím o nákladech řízení. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi konstantně upozorňuje, že problematika nákladů řízení zpravidla není předmětem ústavní ochrany, neboť byť se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze ji klást z hlediska zásad spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též z http://nalus.usoud.cz]. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je tak zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze teprve v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících dané řízení, typicky v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 633/05 ze dne 10. 1. 2006, nález sp. zn. II. ÚS 2864/12 ze dne 3. 9. 2013 (N 157/70 SbNU 453)].
11. Zaprvé, dle Ústavního soudu nelze akceptovat argument, že obecné soudy měly pro účely určení úspěchu stěžovatele v řízení a výpočtu výše náhrady nákladů řízení považovat nárok uplatněný v žalobě za dva samostatné, na sobě nezávislé nároky. S touto námitkou se řádně vypořádaly již obecné soudy. Ústavní soud pouze krátce podotýká, že s ohledem na povahu uplatněných "nároků" a stěžovatelova vlastního podání se výše uvedený závěr obecných soudů nejeví jako svévolný, nelogický nebo jinak protiústavní. Zadruhé, Ústavní soud nemohl přijmout ani námitky stěžovatele stran nepřiznání náhrady nákladů řízení za vyjmenované úkony právní služby advokáta obecnými soudy. Rozhodování o tom, za které úkony advokáta bude stěžovateli přiznána náhrada nákladů, přísluší výlučně obecným soudům. Zatřetí, stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že v důsledku údajně chybného výpočtu náhrady nákladů řízení došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. Obecné soudy - konkrétně městský soud a Nejvyšší soud - pečlivě, srozumitelně, logicky a dostatečně obsáhle vysvětlily, jakým způsobem se vypočítává procesní úspěch účastníka řízení ve věci a potažmo náhrada nákladů řízení. Jejich závěrům nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k přesvědčení, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní stížnost tudíž mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu