ECLI:CZ:US:2001:2.US.324.2000
sp. zn. II. ÚS 324/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského v právní věci navrhovatelky České obce sokolské, zastoupené advokátkou JUDr. A. J., o ústavní stížnosti proti rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 3. 2000, čj. 21 Co 218/99-101, a ze dne 3. 6. 1998, čj. 21 Co 8/98-76, a proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 9. 1999, čj. 20 Cdo 2086/98-22, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadla navrhovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále, že postupem obou soudů došlo i k porušení čl. 4 Listiny.
Z přiložených rozhodnutí a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 13 C 124/92, zjistil Ústavní soud následující:
Navrhovatelka (v původním řízení žalobkyně) se domáhala proti žalovaným 1) Českému svazu tělesné výchovy (dále i jen ČSTV) a 2) Tělovýchovné jednotě Sokol P., aby soud uložil žalovaným povinnost uzavřít v návrhu specifikovanou dohodu o vydání nemovitostí č. kat. 304/1 (role se cvičištěm), č. 305 (cvičiště) a stavební parcela č. 105 s domem č.p. 84, zapsaných ve vložce č. 172 pozemkové knihy pro katastrální území P. (zapsáno na listu vlastnictví č. 380 pro katastrální území a obec P. jako stavební parcela č. 215 o výměře 1409 m2 s domem č.p. 84, ostatní plochy č. 206 o výměře 4461 m2 a zd. č. 213 o výměře 160 m2, dále jen "nemovitosti"). V žalobě zdůraznila, že pro nevyjasněnost vlastnického práva je žaloba podávána proti oběma žalovaným.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. 6. 1994, čj. 13 C 124/92-31, žalobě vyhověl jen vůči druhé žalované; proti prvnímu žalovanému žalobu zamítl. Podle odůvodnění má soud prvního stupně za to, že navrhovatelka je ve sporu aktivně legitimována. Druhá žalovaná měla k předmětným nemovitostem právo hospodaření a posléze nabyla i vlastnické právo; v projednávaném případě tak byla pasivně legitimována. První žalovaný naopak podle názoru uvedeného soudu pasivně legitimován nebyl. Proto bylo rozhodnuto, jak uvedeno shora.
K odvolání druhé žalované i navrhovatelky Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. 4. 1996, čj. 15 Co 63/95-47, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Navrhovatelka v průběhu řízení změnila žalobní petit tak, že eventuálním petitem žádala vydání nemovitostí (které ovšem neoznačila), resp. uzavření dohody o vydání nemovitostí, a soud prvního stupně se změnou nezabýval, čímž vznikla vada, jež měla vliv na správnost rozhodnutí.
Okresní soud v Hradci Králové při jednání dne 6. 10. 1997 připustil "upřesnění" petitu, ve znění přípisu navrhovatele ze dne 15. 11. 1996. Rozsudkem z téhož dne, čj. 13 C 124/92-59, uložil druhé žalované povinnost uzavřít s navrhovatelkou dohodu, dle které jí navrací vlastnické právo k předmětným nemovitostem a ukládá jí i povinnost uvedené nemovitosti navrhovatelce vydat. Vůči prvnímu žalovanému byla žaloba opět pro nedostatek pasivní legitimace zamítnuta.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. 6. 1998, čj. 21 Co 8/98-76, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu proti druhé žalované zamítl, a ve výroku II. tak, že první žalovaný je povinen uzavřít s navrhovatelkou dohodu ve znění uvedeném v rozsudku. Při určení osoby povinné k navrácení odňatých majetkových práv vycházel z toho, že právním nástupcem Československého svazu tělesné výchovy byl Český svaz tělesné výchovy, zatímco ostatní povolané subjekty se jím staly pouze na základě převodu, předpokládaného usnesením mimořádného sjezdu ČSTV ze dne 25. 3. 1990 v části II. A/ v bodě 3., který se mohl uskutečnit jen mezi ČSTV a příslušnou tělovýchovnou jednotou. Taková smlouva sice byla uzavřena, avšak až 20. 12. 1991, za účinnosti zákona č. 247/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 173/1990 Sb., kterým se zrušuje zákon č. 68/1956 Sb., o organizaci tělesné výchovy, a kterým se upravují některé další vztahy týkající se dobrovolných tělovýchovných organizací, a pro rozpor s ustanovením §2a citovaného zákona je právním úkonem neplatným.
Uvedené rozhodnutí odvolacího soudu napadl ve výroku II. první žalovaný dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR. Dovolací soud rozsudkem ze dne 30. 9. 1999, čj. 20 Cdo 2086/98-92, zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně proti prvnímu žalovanému, a ve výroku o nákladech řízení mezi navrhovatelkou a prvním žalovaným. Věc vrátil uvedenému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud poukázal na svou dosavadní judikaturu (rozsudek ze dne 24. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1172/96, uveřejněný pod. č. 34 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle níž považuje za osobu povinnou k navrácení majetkových práv ve smyslu §2 zák. č. 173/1990 Sb. a §2 odst. 1 zák. č. 232/1991 Sb. nástupnické organizace Československého svazu tělesné výchovy vzhledem k jeho zániku na základě usnesení mimořádného sjezdu ze dne 25. 3. 1990. Nejvyšší soud dále odmítl závěry odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy uzavřené mezi žalovanými i předpoklad, že příslušná tělovýchovná jednota se stala právním nástupcem ČSTV až na základě smluvně uskutečněného převodu majetku.
Na základě uvedeného rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 8. 3. 2000, čj. 21 Co 218/99-101, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. (tedy ve výroku, kterým se zamítá žaloba vůči prvému žalovanému). V odůvodnění odvolací soud odkázal na závazný právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v jeho rozhodnutí.
Uvedené rozhodnutí napadla navrhovatelka jednak dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR, jednak ústavní stížností. V dovolání i v ústavní stížnosti shodně tvrdí, že je v řízení postižena nejednotností právních názorů soudů v otázce, kdo je v projednávané věci osobou povinnou. Uvedla, že přestože jí bylo soudem prvního stupně vyhověno, z důvodů "procesní obezřetnosti" se proti tomuto rozhodnutí odvolala. Chtěla tím zamezit zamítnutí žaloby odvolacím soudem z důvodu, že bude mít na pasivní legitimaci odlišný názor než soud prvého stupně. Navrhovatelka se cítí být zkrácena na svých právech postupem Nejvyššího soudu, který na základě dovolání zrušil rozhodnutí odvolacího soudu jen ve výroku II., i když pro zachování procesní spravedlnosti měl být zrušen celý rozsudek odvolacího soudu, neboť na otázce posouzení pasivní legitimace jednoho ze žalovaných subjektů byl závislý i výrok proti druhému z nich.
Nejvyšší soud dovolání usnesením ze dne 27. 9. 2000, čj. 20 Cdo 1587/2000-110 pro nepřípustnost odmítl.
K ústavní stížnosti se vyjádřily Krajský soud v Hradci Králové a Nejvyšší soud ČR, jako účastníci, a Český svaz tělesné výchovy a Tělovýchovná jednota Sokol P., oba zastoupeny advokátem JUDr. K. P., jako vedlejší účastníci.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření uvedl, že byl při rozhodování vázán právním názorem Nejvyššího soudu a rozsahem, ve kterém byl jeho předchozí rozsudek ze dne 30. 9. 1999, čj. 21 Co 8/98-76, zrušen. Pokud jde o rozsudek ze dne 30. 9. 1999, čj. 21 Co 8/98-76, odkázal uvedený soud na část odůvodnění, jež pojednává o nástupnictví po Československém svazu tělesné výchovy.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření shodně s odůvodněním svého rozsudku uvedl, že právní názor v otázce povinné osoby ve vztahu k nároku na navrácení majetkových práv podle zák. č. 173/1990 Sb. a zák. č. 232/1991 Sb. se ustálil v jeho dosavadní rozhodovací praxi. Byl vysloven již v rozsudku ze dne 24. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1172/96, uveřejněném pod č. 34/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v dalších obdobných případech. Účastník řízení se domnívá, že nepříznivý výsledek sporu na straně navrhovatelky je výsledkem její procesní nedůslednosti, která vycházela z nejistoty ve věci pasivní legitimace žalovaných. Byla-li navrhovatelka vedena nejistotou, kterou na počátku řízení (správně) vyjádřila tím, že žalobu podala jak proti příslušné tělovýchovné jednotě, tak proti Českému svazu tělesné výchovy, a odvoláním napadla rozsudek soudu prvního stupně, byť vůči jednomu z žalovaných jí bylo vyhověno, měla se obdobně zachovat i poté, co rozhodl soud odvolací. Kdyby proti zamítavému výroku podala dovolání, umožnila by Nejvyššímu soudu, aby zrušil i jej, a odvolací soud v dalším řízení mohl posuzovat restituční nárok navrhovatelky i ve vztahu k druhé žalované. Dovolací soud dále s poukazem na platnou úpravu dovolání odmítl názor navrhovatelky, dle něhož měl zrušit oba dotčené výroky, neboť jsou na sobě navzájem závislé. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud ČR navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Český svaz tělesné výchovy a Tělovýchovná jednota Sokol P. ve svých vyjádřeních vedlejších účastníků shodně uvedly, že se nedomnívají, že navrhovatelka je osobou oprávněnou k navrácení majetkových práv. K otázce pasivní legitimace Český svaz tělesné výchovy odkázal na usnesení mimořádného sjezdu ČSTV ze dne 25. 3. 1990, kterým bylo rozhodnuto zániku Československého svazu tělesné výchovy a o právním nástupnictví. Oba vedlejší účastníci se domnívají, že v řízení před obecnými soudy nedošlo k tvrzeným porušením práv navrhovatelky, a poukazují na procesní nedůslednost navrhovatelky. S ohledem na to navrhují ústavní stížnost zamítnout.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud již mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, a to za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení Listiny uváděných navrhovatelkou Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti napadá právní názor Nejvyššího soudu, na základě něhož došlo pouze ke zrušení napadeného výroku, v čemž spatřuje "procesní nespravedlnost". Ústavní soud se tak především zabýval ústavností použití a interpretace příslušných ustanovení o.s.ř., na základě nichž Nejvyšší soud postupoval.
Právní názor obsažený v rozsudku napadeném ústavní stížností je nejpozději od vydání rozsudku Nejvyššího soudu ČR ve věci 3 Cdon 1172/96 ze dne 24. října 1996 (publ. pod č. 34/97 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) výrazem ustálené rozhodovací praxe obecných soudů. Je též v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 2. května 2000 ve věci I. ÚS 368/98. Argument navrhovatelky, dle něhož měl dovolací soud "pro zachování práv a procesní spravedlnosti" zrušit celý rozsudek krajského soudu, tudíž neobstojí. Jí navrhovaný postup vylučuje současná právní úprava; ustanovení §206 a §212 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř.") nelze v dovolacím řízení uplatnit. Aplikace ustanovení §206 je vyloučena ustanovením §236 odst. 1 o.s.ř., aplikace ustanovení §212 o.s.ř. pak ustanovením §242 odst. 1 a 2 o.s.ř. To ve svých důsledcích znamenalo, že dovolání podané pouze Českým svazem tělesné výchovy neumožnilo dovolacímu soudu přezkum výroku rozsudku odvolacího soudu vůči Tělovýchovné jednotě Sokol P., protože - jak se nesprávně stěžovatelka domnívá - nešlo o závislé výroky. Nešlo o jednu z eventualit, jež předvídá ustanovení §242 odst. 2 o.s.ř.
Ústavní soud tak dospěl k závěru, že právní závěr dovolacího soudu je zcela v souladu se současnou právní úpravou a použitá ustanovení o.s.ř. byla interpretována v mezích ústavnosti. Domnívá se naopak, že o extrémní, z mezí ústavnosti vybočující výklad by šlo, držel-li by se Nejvyšší soud argumentů stěžovatelky.
Výše uvedený právní názor dovolacího soudu však sám o sobě není vlastní a podstatnou příčinou, která přivodila navrhovatelce nepříznivý výsledek jejího sporu. Ten byl totiž především důsledkem stěžovatelčiny procesní nedůslednosti. Jestliže navrhovatelka, jak sama tvrdí, při uplatnění svých nároků vycházela z nejistoty v otázce pasivní legitimace žalovaných a nejistotou se řídila před obecnými soudy (včetně řízení před odvolacím soudem), bylo na ní, aby obdobnou procesní opatrnost zachovala i po vydání prvého rozsudku odvolacího soudu. Tuto opatrnost v následující procesní fázi ovšem opustila a sama dovolání proti zmíněnému rozsudku odvolacího soudu nepodala. Svým opomenutím znemožnila dovolacímu soudu, aby (v její prospěch) zrušil i další část rozsudku odvolacího soudu (přesněji, aby zrušil celý jeho rozsudek) a aby odvolací soud v následném řízení posoudil její restituční nároky též ve vztahu k Tělovýchovné jednotě Sokol P., vůči níž byl prvním rozsudkem odvolacího soudu její nárok zamítnut.
Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka dovolává, v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná z nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dombo Beheer), a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Tyto principy nebyly obecnými soudy porušeny. Stěžovatelce byl zaručen přístup k soudu a nebylo jí jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájila. Jestliže je evidentní, že stěžovatelka v rozporu se zásadou "každý nechť si střeží svá práva" ovlivnila výsledek soudního řízení právě nepoužitím dostupných prostředků ochrany svých práv, nemůže být její neúspěch v soudním sporu považován za porušení práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud v projednávaném případě neshledal ani porušení čl. 4 Listiny. Taktéž namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR neobstojí, neboť ten je pouhou institucionální zárukou práva na soudní ochranu, zakotveného v hlavě páté Listiny.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. července 2001 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu