ECLI:CZ:US:2011:2.US.3245.10.1
sp. zn. II. ÚS 3245/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatelky New Castle Management s.r.o., se sídlem v Praze 2, Na Bojišti 1459/28, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 6, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2010 č. j. 58 Co 435/2010-81, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 11. 2010, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soud v Praze, kterým byl změněn výrok II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 4. 2010 č. j. 39 C 191/2009-64 tak, že stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů zastaveného řízení ve výši 9.000,- Kč a současně jí bylo uloženo zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 960,- Kč. Stěžovatelka tvrdila, že napadeným rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 90 Ústavy ČR.
Ústavní soud si vyžádal příslušný spis obecného soudu, se kterým se seznámil, a současně vyzval účastníky řízení, aby se k podané ústavní stížnosti vyjádřili.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná odmítnuta. V podrobnostech odkázal na písemné odůvodnění svého usnesení s tím, že si není vědom, že by svým rozhodnutím, potažmo postupem v této věci, porušil práva stěžovatelky.
Vzhledem k tomu, že ve vyjádření nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadeného rozhodnutí, Ústavní soud k vyjádření ve svém rozhodnutí nepřihlížel a ani je stěžovateli nezasílal k případné replice. Stejně tak musel učinit ohledně vyjádření vedlejšího účastníka (v řízení před obecnými soudy žalobce) společnosti Hájek a. s., se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 42/1052, neboť spolu s ním nebyla přiložena speciální plná moc k zastupování před Ústavním soudem, udělená v souladu s ustanovením §29, §30 a §31 zákona o Ústavním soudu.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou posuzované ústavní stížnosti je otázka, zda odvolací soud správně aplikoval (resp. interpretoval) ustanovení občanského soudního řádu upravující náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka tedy předkládá Ústavnímu soudu k posouzení otázku správnosti nákladového výroku obecného soudu, čímž zjevně přehlíží skutečnost, že správnost není referenčním kritériem důvodnosti návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud dal ve své judikatuře přitom opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení se nepochybně může některého účastníka řízení citelně dotknout, zejména jde-li o vysokou částku, avšak ani v takovém případě ji nelze z hlediska kritérií spravedlivého (fair) procesu klást na stejnou úroveň, jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. V tomto posuzovaném případě navíc výše nákladů řízení nepřesahuje ani hranice bagatelních sporů. Ústavní soud upozorňuje na svou již ustálenou judikaturu, např. usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, v němž vyslovil s ohledem na účinnost zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, závěr o nutnosti reflektovat zvýšení hranice tzv. bagatelních věcí (novelizováno ust. §202 odst. 2 o. s. ř., kdy horní hranice tzv. bagatelních věcí byla zákonodárcem zvýšena na 10 000,- Kč) při posuzování oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti. V tomto usnesení Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, je ten osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti, a to bez ohledu na dobu podání žaloby, vzniku škody či rozhodování obecného soudu, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Jak uvedl Ústavní soud, nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09). V případě těchto bagatelních částek nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který Ústavnímu soudu umožní efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm stěžovatelům, jejichž základní práva byla skutečně porušena. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž se řeší zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod, přičemž je třeba dodat, že částka 10 000,- Kč není absolutní a jedinou hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy individuálně posuzovat v kontextu intenzity zásahu do základních práv stěžovatele, resp. druhu a intenzity pochybení soudu, jehož rozhodnutí je zpochybňováno.
Vzhledem k částce, o níž bylo obecnými soudy v nyní projednávané věci rozhodováno, ve spojení se skutečností, že předmětem ústavní stížnosti byl toliko výrok o nákladech řízení, tedy otázka z hlediska řízení před obecnými soudy jednoznačně podružná, je pak z materiálního hlediska zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky v podstatě vyloučen. Jak Ústavní soud ostatně ověřil, městský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2011
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu