ECLI:CZ:US:2018:2.US.3245.18.1
sp. zn. II. ÚS 3245/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2018 č. j. 30 Cdo 3587/2016-141 do výroku II., rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2016 č. j. 64 Co 345/2015-105 a výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. dubna 2015 č. j. 13 C 114/2014-81, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se svým návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení částí v záhlaví citovaných rozhodnutí a namítal zásah do svých ústavně zaručených práv. Stěžovatel tvrdil, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivé řízení, právo na soudní ochranu a právo na náhradu škody (újmy) způsobené nesprávným úředním postupem, zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť obecné soudy mu neposkytly ochranu jeho základním právům. Konkrétně se jednalo o právo na nedotknutelnost osoby dle čl. 7 Listiny, právu na informační sebeurčení podle čl. 10 odst. 3 Listiny, právo na osobní svobodu a na vedení trestního stíhání jen zákonným způsobem podle čl. 8 odst. 1, 2 Listiny a právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti zjistil, že stěžovatel se po České republice (zastoupené Ministerstvem spravedlnosti) žalobou ze dne 19. 2. 2014 domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu zaplacením částky 200 000 Kč s příslušenstvím, která měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení a nesprávného úředního postupu, a písemné omluvy.
3. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví označeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Dle zjištěného skutkového stavu vyplynulo, že stěžovatel po dobu šesti let neplnil vyživovací povinnost k nezletilým dětem, a proto Policie České republiky zahájila stíhání stěžovatele pro přečin zanedbání povinné výživy dle §213 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon. Současně byl shledán vazební důvod dle §67 písm. a) tr. řádu a státní zástupce dal souhlas se zadržením stěžovatele dle §76 odst.1 tr. řádu. Průtahy v řízení obvodní soud neshledal, jelikož od zahájení trestního stíhání do pravomocného skončení řízení trvalo necelých šest měsíců. Zadostiučinění za majetkovou újmu proto obvodní soud stěžovateli nepřiznal.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") vyšel ze skutkových zjištění obvodního soudu, k odvolání stěžovatele přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení předcházející jeho vydání, a potvrdil ho, neboť ho neshledal důvodným.
5. Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu a dospěl k závěru, že je nezbytné je zrušit ve výrocích I., III. a IV. a věc vrátit obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Dále změnil rozsudek městského soudu, pokud jím byl potvrzen výrok II. rozsudku obvodního soudu tak, že žalovaná je povinna do 15 dnů od právní moci rozsudku se stěžovateli písemně omluvit doporučeným dopisem, datovaným, oprávněnou úřední osobou podepsaným a otiskem úředního razítka opatřeným uvedeným textem.
6. Stěžovatel má zásadní výhrady vůči napadenému rozsudku Nejvyššího soudu, jímž vyhověl dovolání a ve výrocích I., III., IV., zrušil rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení obvodnímu soudu. Nejvyšší soud změnil rozsudek městského soudu v rozsahu části výroku II. jen tak, že žalovaná je povinna se stěžovateli omluvit, dále odmítl jeho dovolání. Stěžovatel poukázal na to, že Nejvyšší soud se dovolacími námitkami vypořádal v podstatě jednou bezobsažnou větou, a to jen konstatováním, že postupy Policie České republiky měly trestněprávní základ a jsou rozumně vysvětlitelné konkrétními okolnostmi případu, a vytkl mu neznalost obsahu spisu. Příjezd stěžovatele do České republiky byl předem znám, a tak se mělo postupovat vůči stěžovateli mírnějšími prostředky, a poukázal na závěry ve věci nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017sp. zn. II. ÚS 3700/16. Obecné soudy jsou povinny v příkazu k zatčení uvést důvody zbavení osobní svobody a řádně takový příkaz odůvodnit, pokud tak nepostupují, porušují ústavně zaručená práva. Stěžovatel dále rozvádí svou argumentaci, každý výkon státní moci musí být založen nejenom na formálním opodstatnění, ale i dostatečném materiálním důvodu, proto navrhl, aby Ústavní soud vyhověl jeho ústavní stížnosti.
7. V daném případě byl Ústavní soud postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím odůvodněním. Ačkoli v podrobném odůvodnění vytýká stěžovatel pochybení obvodnímu soudu, městskému soudu a Nejvyššímu soudu, v petitu ústavní stížnosti požaduje zrušení v rozsahu části jeho výroku II., kterým bylo zamítnuto dovolání. Nejvyšší soud zrušil rozsudek ve výrocích I., III., IV. rozhodnutí městského soudu a věc vrátil k dalšímu řízení obvodnímu soudu, proto se jimi nemůže Ústavní soud zabývat. Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení a přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy).
9. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) a další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Ústavní soud považuje také za nutné připomenout závěry své ustálené judikatury, dle níž není jeho rolí posuzovat ani výklad podústavního práva, ani skutkové okolnosti jednotlivých případů. Jak vyplývá z ústavní stížnosti, stěžovatel vyjadřuje nesouhlas se závěry Nejvyššího soudu ohledně znění textu omluvy, kterou nově formuloval Nejvyšší soud ve znění: Česká republika se Vám omlouvá za nemajetkovou újmu, která Vám vznikla v důsledku porušení základních práv a svobod při výkonu veřejné moci tím, že nadbytečným spoutáním Vaší osoby jako zadržené Policií České republiky v nočních hodinách dne 8. 3. 2013, aniž by pro toto opatření byly dány materiální důvody, byla porušena Vaše základní práva na legalitu při výkonu státní moci, osobní nedotknutelnost, osobní svobodu a lidskou důstojnost, zaručená čl. 2 odst. 2, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1,2 a 3, čl. a čl. 10 odst. 1 Listiny.
11. Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich rozhodnutí Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. V předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Soudy všech třech stupňů posuzovaly věc v kontextu zjištěných okolností, a jak bylo předesláno, úkolem Ústavního soudu není, aby znovu a podrobněji přezkoumával zjištěné skutečnosti.
12. Nejvyšší soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, což však samo o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Ústavní soud může odkázat v podrobnostech na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud se věcí stěžovatele zabýval a své rozhodnutí zdůvodnil adekvátně a v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, přičemž jde o odůvodnění racionální a srozumitelné. Konstatoval, že s výjimkou postupu, kdy stěžovatel byl orgány Policie České republiky při transferu z letiště na služebnu v Praze 5 spoután, neshledal, že by soudy ve svém právním posouzení shora uvedených skutkových závěrů rozhodly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že při realizaci samotného zadržení po jeho příletu do České republiky i průběh jeho následné silniční kontroly, s ohledem na trestněprávní základ a potíže, jímž byl stěžovatel vystaven, jsou rozumně vysvětlitelné konkrétními okolnostmi, a to stíháním osoby pobývající mimo Českou republiku, jejím neohlášeným příjezdem a úzkou časovou vazbou příjezdu a administrativního zpracování výsledků stěžovatelových vysvětlení, jakož i průběh následné silniční kontroly (str. 14-15). Jelikož Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno Nejvyššímu soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí o stěžovatelově dovolání jakkoli přehodnocovat. Argumentaci nálezem ze dne 23. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 3700/16 neshledal Ústavní soud případnou.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal, že nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu