ECLI:CZ:US:2004:2.US.336.04
sp. zn. II. ÚS 336/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti I. M., zastoupeného Mgr. M. S., proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 7. 4. 2004, sp. zn. 1 KZn 2255/2004, a usnesení Policie České republiky, obvodního oddělení Ostrava - Zábřeh, ze dne 19. 3. 2004, sp. zn. MROV 8548/Z2-Tč-2003, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 7. 4. 2004, sp. zn. 1 KZn 2255/2004, a Policie České republiky, obvodního oddělení Ostrava - Zábřeh, ze dne 19. 3. 2004, sp. zn. MROV 8548/22-TČ-2003 (správně sp. zn. MROV 8548/Z2-Tč-2003). Tvrdí, že v řízení, vedeném uvedenými orgány, v němž vystupoval jako poškozený, se státní zastupitelství nezabývalo tím, že byl spáchán trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku, který spáchali pan V. a pan N. Je přesvědčen, že byl spáchán i trestný čin vydírání tím, že byl pod pohrůžkou odebrání členství v družstvu a způsobení škody ve výši 60.000 Kč nucen dohodnout se se svou matkou na předání dekretu na byt. Není pravda, že byl "jen okraden o svá práva", jak se údajně domnívá státní zástupce. Stěžovatel tvrdí, že byl "okraden" o cca. 650.000,- Kč.
Z přiložených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující:
Usnesením Policie České republiky, obvodního oddělení v Ostravě - Zábřehu ze dne 7. 1. 2004, čj. MROV-8548/Z2-Tč-2003, byla odložena věc podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle ustanovení §250 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen "tr. z."), jehož se měli dopustit R. N., a P. V., tím, že dne 20. 11. 2003 měli neoprávněně vyzvat poškozenou B. M., k uhrazení členského vkladu ve výši 124.898,- Kč. V daném případě se nejedná o podezření z trestného činu a věc není namístě vyřídit jinak. Policejní orgán shledal, že jde o spory mezi oznamovatelem (stěžovatelem), jeho matkou a představiteli družstva, které může vyřešit pouze občanskoprávní řízení.
Krajské státní zastupitelství v Ostravě usnesením ze dne 7. 4. 2004, čj. 1 KZN 2255/2004-3, stížnost stěžovatele proti shora uvedenému usnesení zamítlo, neboť ji neshledalo důvodnou. Stěžovatel tvrdil, že mu byla protizákonně vzata práva člena družstva. Vyslovil i podezření, že pan V. a pan N. spáchali i trestné činy, uvedené v ustanovení §247, §235 a §255 tr. z. Státní zastupitelství usoudilo, že napadené rozhodnutí je zcela zákonné a bylo vydáno na základě správného vyhodnocení výsledků šetření, jež bylo opakovaně realizováno ve smyslu ustanovení §158 odst. 3 zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). V projednávaném případě jde o občansko-právní záležitost. Ingerence orgánů činných v trestním řízení je již ze zákona vyloučena. Podezřelí se nadto řídili právním stanoviskem advokátní kanceláře, takže nelze dovodit subjektivní stránku zmíněných trestných činů.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Fyzická nebo právnická osoba může podat ústavní stížnost, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem.
Takovou skutečnost stěžovatel především explicitně netvrdil. Již z tohoto pohledu se tak jeho ústavní stížnost jeví zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud však přesto zohlednil jeho tvrzení, z nichž vyplývalo, že se orgány činné v trestním řízením údajně nezabývaly jeho tvrzeními, že byl spáchán trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku (§255 tr. z.) a trestný čin vydírání (§235 tr. z.). Jeho tvrzení je však neodůvodněné. Krajské státní zastupitelství se takovou námitkou zabývalo, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí. Shledalo však správným závěr policejního orgánu, dle něhož se nejedná o podezření z trestného činu a věc není namístě vyřídit jinak. Ústavní soud se také zabýval tím, zda ve skutečnosti, že krajské státní zastupitelství zamítlo stížnost stěžovatele proti usnesení policejního orgánu o odložení věci pro podezření ze spáchání trestného činu (resp. již v samotné skutečnosti, že policejní orgán věc odložil), lze spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu.
Jak již opakovaně judikoval, otázka předpokladů stíhatelnosti trestných činů nepatří do oblasti těch základních práv a svobod, jež jsou podle čl. 3 Ústavy součástí ústavního pořádku. Ústava ani Listina neřeší detailní otázky trestního práva, nýbrž stanoví nesporné a základní konstitutivní principy státu a práva (viz nález pléna ÚS, sp. zn. Pl. ÚS 19/93, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv.1, str. 11). Rovněž výkladem čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, a jaký trest, popř. jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele, lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci uvedené zásady neporušuje a nezakládá v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" (viz usnesení, sp. zn. I. ÚS 84/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 14, str. 291). Ústavní soud proto konstatuje, že orgány činné v trestním řízení neporušily odložením věci o podezření z trestného činu žádná ústavně zakotvená práva stěžovatele, neboť Ústavou zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, neexistuje. Tento závěr Ústavního soudu však nebrání tomu, aby se stěžovatel domáhal své ochrany cestou občanskoprávní, jak naznačilo samo krajské státní zastupitelství.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v.r.
předsedkyně senátu