ECLI:CZ:US:2014:2.US.3482.13.1
sp. zn. II. ÚS 3482/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. července 2014 v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti MUDr. Zdenky Stratilové, zastoupené JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem Bašty 8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2013, č. j. 7 Tdo 75/2013-24, rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2013, č. j. 3 T 50/2012-476 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2013, č. j. 7 To 273/2013-500, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §265d odst. 1 a ustanovení §265h odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení §265d odst. 1 a §265h odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), a doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 11. 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Učinila tak proto, neboť je přesvědčena, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces [čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“) a právo vlastnit majetek (čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě].
2. Stěžovatelka, jež v původním trestním řízení vystupovala jako poškozená, ve svém návrhu k Ústavnímu soudu brojila zejména proti tomu, že s ní nebylo v dovolacím řízení jednáno jako s účastnicí. Nebylo jí tudíž soudem prvního stupně doručeno dovolání obžalované, pročež o probíhajícím řízení nemohla ani tušit, tím méně pak činit v něm jakékoliv úkony. Stěžovatelka takový postup považuje za protiústavní, neboť jí v jeho důsledku byla odňata možnost hájit svá práva v soudním řízení, jehož výsledek mohl její právní postavení výrazně ovlivnit (k čemuž pohříchu též došlo). Jelikož byla tvrzená protiústavnost důsledkem aplikace ustanovení §265d odst. 1 a ustanovení §265h odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, spojila stěžovatelka s ústavní stížností i návrh na jejich zrušení.
3. Konkrétně stěžovatelka uvedla, že jí byl v rámci trestního řízení pravomocně přiznán nárok na náhradu škody ve výši 1.434.850 Kč. Na základě dovolání obžalované však byla rozhodnutí soudů I. a II. stupně, včetně výroku o náhradě škody, napadeným usnesením Nejvyššího soudu zrušena. O tom, že bylo vedeno dovolací řízení a že dovolání bylo vyhověno, se stěžovatelka dozvěděla, až když jejímu zmocněnci bylo doručeno vyrozumění Městského soudu v Brně o konání nového hlavního líčení. Ke zrušení výroku o náhradě škody přistoupil Nejvyšší soud primárně proto, že neobstál výrok o vině obžalované, a výrok o náhradě škody tudíž sdílel jeho osud. Zároveň však v odůvodnění vyložil, že ani samotný výrok o náhradě škody nebyl souladný s právem, neboť nárok o náhradu škody byl nahrazen dohodou o narovnání uzavřenou mezi stěžovatelkou a obžalovanou.
4. Stěžovatelka poté podala proti usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížnost, v níž především namítala porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud však tuto ústavní stížnost odmítl usnesením sp. zn. II. ÚS 1292/13 jako předčasnou (nepřípustnou), jelikož se jí stěžovatelka domáhala zrušení kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu, aniž by vyčkala na výsledek následného řízení před obecnými soudy.
5. Obecné soudy v obou posléze vydaných napadených rozhodnutích akcentovaly právní názor Nejvyššího soudu a – byť obžalovanou opětovně uznaly vinnou – nárok na náhradu škody stěžovatelce nepřiznaly, resp. ji odkázaly na řízení občanskoprávní.
6. Stěžovatelka proto nyní svou v pořadí již druhou ústavní stížností napadá jak usnesení Nejvyššího soudu, tak následná rozhodnutí soudu nalézacího a soudu odvolacího.
7. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním podmínek řízení a v tomto směru shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou (s výjimkou dále rozvedenou) a řádně zastoupenou. Zčásti však jde o ústavní stížnost nepřípustnou (ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu), a ve zbylém rozsahu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu totiž senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Jak již bylo uvedeno výše, stěžovatelka nepovažovala za protiústavní výsledek řízení před obecnými soudy (tedy napadená rozhodnutí sama o sobě), nýbrž skutečnost, že s ní v dovolacím řízení nebylo jednáno jako s účastnicí řízení. Přesto se však svou ústavní stížností domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu i rozhodnutí na ně následující. Ač Ústavní soud považuje stěžovatelčinu argumentaci stran merita věci (tj. účastenství poškozeného v dovolacím řízení) za přesvědčivou, konstatuje, že nápravy tvrzené protiústavnosti nelze prostřednictvím takto formulované ústavní stížnosti dosáhnout.
9. Skutečnost, že Nejvyšší soud se stěžovatelkou nejednal jako s účastnicí, je totiž nutno vnímat jako tzv. jiný zásah ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu. O tomto zásahu se stěžovatelka dozvěděla nejpozději tehdy, když jí (resp. jejímu zmocněnci) bylo doručeno vyrozumění Městského soudu v Brně o konání nového hlavního líčení spolu s usnesením Nejvyššího soudu. Jedině podala-li by stěžovatelka ústavní stížnost proti tomuto zásahu spočívajícímu v nečinnosti Nejvyššího soudu, a to ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu, mohl by Ústavní soud případně přistoupit k jeho meritornímu přezkumu. To však stěžovatelka neučinila ani svou první (usnesením sp. zn. II. ÚS 1292/13 odmítnutou) ústavní stížností ze dne 22. 4. 2013, kterou požadovala kasaci usnesení Nejvyššího soudu, ani stížností nyní projednávanou.
10. Za tohoto stavu věci mohl Ústavní soud, který je petitem ústavní stížnosti zásadně vázán, přezkoumat toliko výsledek řízení před obecnými soudy, tedy samotná jejich rozhodnutí. Tato rozhodnutí napadla stěžovatelka v plné šíři, tedy jak výroky o vině a trestu, tak výroky o náhradě škody; jelikož však ústavní stížnost směřovala fakticky proti postupu Nejvyššího soudu, neuplatnila stěžovatelka proti těmto rozhodnutím žádnou argumentaci.
11. V této souvislosti Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatelku je možno považovat za osobu oprávněnou k podání ústavní stížnosti [ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu] pouze ve vztahu k výrokům o náhradě škody a nikoliv ve vztahu k výrokům o vině a trestu. V řízení o ústavní stížnosti totiž platí, že tento návrh je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené právo nebo svoboda. Ústavní stížnost tak představuje specifický procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod fyzických a právnických osob, kdy aktivně legitimovaným subjektem může být uvedená osoba, která tvrdí, že zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její subjektivní základní právo nebo svoboda. Vždy tedy musí být tvrzeno porušení základního práva nebo svobody; zároveň však na straně toho, kdo ústavní stížnost podává, musí existovat způsobilost takové právo nebo svobodu mít a disponovat s nimi. Stěžovatelka v předmětném řízení vystupovala v postavení poškozené. Podle jednotlivých ustanovení trestního řádu má poškozený právo činit celou řadu procesních úkonů (podávat návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisu, zúčastnit se hlavního líčení atd.) a mezi ně patří též právo uplatnit proti obviněnému nárok na náhradu škody, která mu byla trestným činem způsobena. Ve smyslu ustanovení §246 odst. 1 písm. d) trestního řádu však může poškozený napadnout odvoláním rozsudek pouze pro nesprávnost výroku o náhradě škody, nikoliv v jeho dalších částech, což lze mutatis mutandis vztáhnout i na aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti (k tomu srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3040/09 ze dne 25. 1. 2010; judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.ustavnisoud.cz).
12. Ve vztahu ke kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu je ústavní stížnost, jak již shora naznačeno, nepřípustná ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Touto otázkou se Ústavní soud zabýval již v citovaném usnesení sp. zn. II. ÚS 1292/13, na něž může ve zbytku odkázat. Tímto usnesením byla otázka přípustnosti ústavní stížnosti proti napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu vyřešena, a byť toto usnesení nezaložilo překážku rei iudicatae, nemá Ústavní soud důvod se od něj odchylovat. Zároveň Ústavní soud zdůrazňuje, že jeho postupem nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), neboť cesta k podání ústavní stížnosti proti navazujícím soudním rozhodnutím, resp. jejich adhezním výrokům, zůstala stěžovatelce otevřena.
13. Konečně pokud jde o napadené výroky o náhradě škody, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Tyto výroky byly řádně a ústavně konformně odůvodněny a ostatně ani stěžovatelka vůči jejich obsahu žádné námitky neuplatnila.
14. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že i pokud by snad zcela vybočil z procesního rámce zakotveného v zákoně o Ústavním soudu a zásah Nejvyššího soudu meritorně přezkoumal, případné vyhovění ústavní stížnosti by v konečném důsledku ovlivnilo výsledek řízení před obecnými soudy jen stěží. S ohledem na existenci dohody o narovnání mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí by totiž výsledek řízení s nejvyšší pravděpodobností zůstal v konečném důsledku nezměněn.
15. Ve světle řečeného byl tudíž Ústavní soud nucen návrh na zrušení napadených soudních rozhodnutí odmítnout zčásti jako podaný osobou k tomu zjevně neoprávněnou dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako nepřípustný dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ve zbylém rozsahu jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Stejný osud přitom sdílí i akcesorický návrh na zrušení v záhlaví uvedených zákonných ustanovení, který byl odmítnut dle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2014
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu