ECLI:CZ:US:2012:2.US.3489.11.1
sp. zn. II. ÚS 3489/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky I. Š., zastoupené JUDr. Markétou Jančík Vallovou, advokátkou, se sídlem Růžová 307, 763 02 Zlín, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 28. 7. 2011, č. j. 60 Co 202/2011-276, usnesení téhož soudu ze dne 28. 7. 2011, č. j. 60 Co 203/2011-278, proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 23. 2. 2011, č. j. 40 C 93/2008-232, a usnesení téhož soudu ze dne 16. 3. 2011, č. j. 40 C 93/2008-243, ve znění usnesení ze dne 31. 3. 2011, č. j. 40 C 93/2008-249, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka, nezastoupená advokátem, se podáním označeným jako "ústavní stížnost" obrátila na Ústavní soud s tím, že postupem shora uvedených soudů došlo k zásahu do jejího základního práva na spravedlivý proces tím, že jí nebylo přiznáno právo na osvobození od soudních poplatků a výloh a nebyl jí ustanoven advokát. Protože podání mělo vady, byla stěžovatelka vyzvána k jejich odstranění, což prostřednictvím své právní zástupkyně ve stanovené lhůtě učinila. V podání se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že svým postupem zasáhly do jejího práva na přístup k soudu, práva na právní pomoc a práva na spravedlivý proces.
Ústavní stížností napadenými rozhodnutími bylo rozhodováno o žádostech stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta. První žádost byla zamítnuta s odůvodněním, že z její strany jde o svévolné a zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání a opětovně požádala o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce. O této druhé žádosti rozhodl soud prvního stupně tak, že stěžovatelku osvobodil od placení poplatku pro řízení o odvolání proti svému usnesení ze dne 23. 2. 2011, č. j. 40 C 93/2008-232, a v dalším její žádost o osvobození soudních poplatků zamítl. Zamítl opětovně i její žádost o ustanovení zástupce. Stěžovatelka se také proti tomuto rozhodnutí odvolala. Odvolací soud obě rozhodnutí nyní napadenými usneseními potvrdil. Ve věci prvé žádosti se ztotožnil se závěrem, že ze skutkových tvrzení stěžovatelky - žadatelky je nepochybné, že jí nemůže být vyhověno, a uplatňování práva z její strany je tedy zjevně bezúspěšné. Rozhodnutí o druhé žádosti považoval odvolací soud taktéž za věcně správné, i když z jiných než uvedených důvodů. Konkrétně dle jeho závěru nešlo o samostatné řízení, ale pouze o dílčí úkon v rámci dovolacího řízení, přičemž o osvobození od soudních poplatků i ustanovení zástupce pro vlastní dovolací řízení již bylo rozhodnuto.
V doplněné ústavní stížnosti vypracované advokátkou stěžovatelka popsala průběh řízení o žádostech o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce a uvedla důvody, které ji vedly k podání žádosti. V tom, že jí nebylo vyhověno, spatřuje porušení práva na přístup soudu, na právní pomoc a práva na spravedlivý proces.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních.
Návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Jak je uvedeno shora, Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, a není přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejích základních práv. Okolnost, zda jsou splněny zákonné podmínky pro osvobození od soudních poplatků, je věcí obecných soudů.
Z tohoto hlediska Ústavní soud konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy nebylo porušeno stěžovatelčino ústavní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 2 Listiny. Je třeba respektovat, že ochrana subjektivním právům a zákonem chráněným zájmům je v soudním řízení poskytována pouze za určitých podmínek, které stanoví procesní právo. Jsou to tzv. procesní podmínky, jakožto předpoklady, za nichž může soud jednat a rozhodnout ve věci. Mezi ně patří též splnění poplatkové povinnosti, kterou má zásadně každý, kdo uplatňuje u soudu návrhem na zahájení řízení svůj nárok nebo oprávněný zájem; výjimky z této povinnosti opět upravují právní předpisy (občanský soudní řád, zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů). Obecné soudy se žádostmi stěžovatelky řádně zabývaly a - jak vyplývá z připojených rozhodnutí odvolacího soudu - závěr jejím návrhům nevyhovět je adekvátně odůvodněn. Jakkoli se postup ve věci může jevit stěžovatelce jako přísný, jde o postup zcela odpovídající procesním pravidlům, přičemž ani z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) mu nelze nic podstatného vytknout. Proto také stěžovatelkou rozvedené výtky na adresu obecných soudů, stejně jako její tvrzení stran porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu či práva na právní pomoc, jsou nepřípadné.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu