ECLI:CZ:US:2012:2.US.3501.12.1
sp. zn. II. ÚS 3501/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky GRATO spol. s r. o., se sídlem Palackého 796/57a, 353 01 Mariánské Lázně, IČ: 41033281, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou, se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, 150 00 Praha 5, směřující proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. června 2012, č. j. 135 EC 42/2010-23, spojené s návrhem na zrušení §3 odst. 1 bod 1., 2., 3. a 4. vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a s návrhem na zrušení §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného výroku z důvodů, které podrobně rozebírá v ústavní stížnosti. Stejné či podobné výhrady proti výrokům o náhradě nákladů řízení u rozsudků nalézacího soudu vydaným v obdobných sporech stěžovatelkou vedených posuzoval Ústavní soud v řízeních o desítkách ústavních stížností v posledních měsících stěžovatelkou podaných. Ústavní stížnost projednávanou pod sp. zn. I. ÚS 988/12 Ústavní soud zamítl, v ostatních rozhodnutých věcech byly stěžovatelčiny návrhy odmítnuty jako zjevně neopodstatněné.
2. Rozhodovací důvody, pro něž Ústavní soud nemohl argumentaci stěžovatelky přisvědčit, jsou pregnantně v citovaném nálezu i odmítacích usneseních Ústavního soudu vyloženy a jsou stěžovatelce i účastníku řízení nepochybně známy. Postačí proto na ně odkázat, neboť opakovat již mnohokráte řečené postrádá jakýkoliv smysl.
3. Stěžovatelka se dále domáhá zrušení §3 odst. 1 bodů 1. až 4. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, které dle názoru stěžovatelky odporuje právním závěrům vysloveným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11, přičemž soudy mají na výběr, zda se budou řídit tímto ustanovením nebo zmiňovaným nálezem, což vyvolává značnou míru právní nejistoty a přispívá k nepředvídatelnosti soudních rozhodnutí. Konečně stěžovatelka žádá zrušení §202 odst. 2 o. s. ř., neboť má za to, že je vhodné zachovat dvojinstančnost řízení i v bagatelních věcech, protože i částka nepřesahující 10.000 Kč může být značná, zvláště je-li předmětem sporu opakovaně u téhož subjektu a je-li rozhodování o nákladech řízení plně na uvážení soudu.
4. K výše uvedenému Ústavní soud konstatuje, že napadená ustanovení nebyla ve stěžovatelčině věci obecnými soudy aplikována (uplatněna) a stěžovatelka tak není osobou oprávněnou návrh na zrušení těchto ustanovení (vyhlášky a zákona) podat [k tomu srov. §64 odst. 1 písm. e), §64 odst. 2 písm. d) a §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]; shodně o stejném návrhu stěžovatelky judikoval Ústavní soud v již citovaném nálezu I. ÚS 988/12 (výrok II., odůvodnění v odst. 35. až 39.).
5. Avšak i kdyby stěžovatelka aktivní legitimací k podání derogačních návrhů disponovala, šlo by v obou případech o návrhy zjevně neopodstatněné. Pokud jde o napadená ustanovení vyhlášky, je zjevné, že stěžovatelkou citovaný nález Ústavního soudu nejudikuje jednoznačnou povinnost soudu přiznat na náhradě nákladů řízení částku ve výši alespoň jednonásobku žalobou uplatněného nároku - k tomu možno znovu odkázat na nález sp. zn. I. ÚS 988/12 a mnoho stěžovatelce známých usnesení Ústavního soudu; nadto, i kdyby tomu tak bylo, nemůže k rozporu dojít - zatímco nálezy Ústavního soudu jsou soudy vázány (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy) vyhláškou stricto sensu nikoliv (srov. čl. 95 odst. 1 Ústavy). K ústavní konformitě §202 odst. 2 o. s. ř. a k možnosti odepření odvolacího přezkumu v bagatelních (a obecně netrestních) věcech vyjádřil se Ústavní soud v minulosti vícekrát; opakovaně připomněl, že tu deficit ústavnosti neshledává [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 150/03 (N 128/31 SbNU 149), jakož i rozhodnutí v tomto nálezu citovaná, shodně nález sp. zn. Pl. ÚS 33/09 (N 205/58 SbNU 827; 332/2010 Sb.)].
6. Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení §3 odst. 1 bodů 1. až 4. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. a na zrušení §202 odst. 2 o. s. ř. odmítl dle §43 odst. 2 písm. b), ve spojení s §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
7. Nad rámec právě uvedeného Ústavní soud ještě poznamenává, že je otázkou, do jaké míry je pro samotnou stěžovatelku efektivní obracet se v typově shodných věcech na Ústavní soud s takřka shodným stížnostním žádáním, jestliže je jí názor Ústavního soudu na danou problematiku dobře znám. Podání ústavní stížnosti totiž není ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva nevyhnutelným předpokladem možnosti obrátit se na jmenovaný soud, jeví-li se čerpání opravného prostředku na národní úrovni z materiálního hlediska neefektivním.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu