ECLI:CZ:US:2013:2.US.3542.12.1
sp. zn. II. ÚS 3542/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., právně zastoupenému JUDr. Filipem Horákem, advokátem se sídlem Radnická 11, 602 00 Brno, proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 28. 7. 2011 č. j. 35 T 81/2011-279, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2011 č. j. 9 To 502/2011-338 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 4. 2012 č. j. 3 Tdo 394/2012-47, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů uvedená v záhlaví. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, z nichž jmenuje ta vyplývající z čl. 8, odst. 2, čl. 10 odst. 1, odst. 2, čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 40 odst. 2, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ochranu základních práv a svobod smí Ústavní soud poskytovat toliko v mezích pravomocí, které jsou mu právním řádem svěřeny. Proto musí každá ústavní stížnost splňovat právním řádem předepsaný soubor formálních procesních podmínek k tomu, aby mohlo být přikročeno k jejímu meritornímu projednání. Ústavní soud se proto podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska splnění těchto podmínek, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že předložená ústavní stížnost splňuje všechny zákonné podmínky pro to, aby se jí mohl Ústavní soud zabývat.
Ústavnímu soudu je v souvislosti s jeho činností známo (a vyžádaný spisový materiál to potvrzuje), že na posuzovaný případ se vztahuje amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013. Jelikož však stěžovatel nevzal do okamžiku, než se senát Ústavního soudu odebral k závěrečné poradě, svou stížnost zpět, musel ji Ústavní soud v souladu se svými povinnostmi přezkoumat. Jelikož trest uložený stěžovateli pozbyl zmíněnou amnestií svých účinků, bylo namístě dále zvažovat, zda napadená rozhodnutí mohou vůbec představovat údajné dotčení stěžovatelových práv. Z celkové dikce jeho stížnosti však jednoznačně vyplývá, že stěžovatel se snaží především domoci vyslovení protiústavnosti rozhodnutí o jeho vině, proto Ústavní soud shledal, že procesní odmítnutí jeho stížnosti s odkazem na okolnost prominutého trestu, tedy bez zhodnocení jeho námitek z pohledu ústavnosti, by ve vztahu ke stěžovateli představovalo denegatio iustitiae.
Ústavní soud studiem ústavní stížnosti a přiloženého spisového materiálu zjistil následující:
Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 28. 7. 2011 č. j. 35 T 81/2011-279 odsouzen pro trestný čin usmrcení z nedbalosti dle ust. §143 odst. 1 zák.č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále též jen "trestní zákoník"), ve spojení s ust. §143 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v délce trvání dvou měsíců, jehož výkon byl v souladu s ust. §81 odst. 1 a ust. §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání jednoho roku.
Stěžovatel proti uvedenému rozsudku podal odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 9. 11. 2011 č. j. 9 To 502/2011-338 zamítl.
Dovolání, kterým stěžovatel brojil proti rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 4. 2012 č. j. 3 Tdo 394/2012-47 odmítl.
Obecné soudy neshledaly žádné pochybení v trestním řízení, v němž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem usmrcení z nedbalosti, jehož se měl dopustit se svou ženou V. P. tím, že na pozemcích tou dobou nezkolaudované stavby rodinného domu jakožto rodiče zanedbali dohled nad svým tehdy téměř čtyřletým synem, který v inkriminovaný čas, v němž nad ním rodiče přechodně nevykonávali účinný dozor, spadl do jímky na dešťovou vodu, v důsledku čehož ještě téhož dne v nemocnici zemřel, ačkoliv se rodiče a následně i záchranáři pokoušeli o jeho resuscitaci.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti na podporu svých tvrzení o zásahu do svých ústavně zaručených základních práv uvádí argumenty, jež lze vymezit do následujících skupin:
I. Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv v tom, že mu policejním orgánem nebylo umožněno po tragické události setrvat se svým synem během jeho transportu do nemocnice a jeho pobytu v ní, neboť byl donucen následovat policisty na služebnu a bezprostředně, tj. cca. hodinu a tři čtvrti po oficiálním čase úmrtí poškozeného, bylo započato s podáním vysvětlení stěžovatele i jeho ženy. Bylo tak učiněno v době, kdy se stěžovatel i jeho manželka nacházeli v intenzivním stresovém stavu po předchozím tragickém prožitku, v němž stěžovatel nebyl schopen ani po materiální stránce porozumět poučení, které mu nadto bylo předloženo pouze v písemné podobě, natož aby byl schopen racionálně uvažovat nad průběhem a smyslem probíhajícího procesního úkonu. Tento prvotní úkon byl veden odděleně s ním a s osobou jeho choti, zatímco vyslýchající policisté se spolu během něj domlouvali, předávali si poznatky a dle potřeby usměrňovali následné vedení otázek. Vysvětlení, které stěžovatel pod tíhou těchto okolností podal, bylo proto dle jeho mínění vynucené a ve svém obsahu ovlivněné tím, kam jej vedoucí výslechu směřoval. Stěžovatel v souvislosti s prvotním podáním vysvětlení rovněž uvádí, že způsob, jakým bylo provedeno a zejména doba, v níž se tak dělo, nebyly vyvolány vnějšími okolnostmi či povahou trestného činu, jehož se měl dopustit. Jeho odložením na pozdější dobu poté, co se stěžovatel a jeho žena vyrovnají s akutními vlivy prožitého traumatu, by v žádném případě dle stěžovatele nemohlo dojít ke ztížení či dokonce ohrožení naplnění smyslu trestního řízení. Toto stěžovatel hodnotí jako zásah do svého práva na důstojnost a do svého práva na rodinný život.
II. Stěžovatel rovněž namítá, že vyšetřující policejní orgán přistupoval od počátku k jeho osobě i k osobě jeho manželky jakožto k osobám zodpovědným za smrt svého syna. Trestní řízení bylo již od prvních vyšetřovacích úkonů vedeno proti nim a policejní orgán vyhledával pouze důkazy, svědčící proti stěžovateli a jeho manželce. Stěžovatel se proto domnívá, že v jeho případě došlo k porušení principu presumpce neviny. Upozorňuje konsekvenčně na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3741/11.
III. Stěžovatel tvrdí, že v podmínkách, vykreslených ad I., nebylo dodrženo ani jeho právo na účinnou obhajobu, neboť mu nebyl dán prostor pro konzultaci s advokátem či i jen na základní zorientování se v možnostech vedení své obhajoby.
IV. Stěžovatel argumentuje i zásahem do svého práva být trestně stíhán jen zákonným způsobem ze zákonných důvodů, neboť vyšetřující policejní orgán dle jeho názoru nedodržel zásadu, výslovně zakotvenou ust. §2 odst. 5 zák. č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále též jen "trestní řád"), podle níž mají orgány činné v trestním řízení vykonávat dostatečnou aktivitu shodně co do okolností ve prospěch i v neprospěch toho, proti komu se řízení vede.
V. Stěžovatel polemizuje s rozsahem i závěry dokazování. Dle jeho přesvědčení soud prvého stupně neprovedl řadu důkazů, které navrhoval, ačkoliv tyto byly zcela zásadní pro komplexní posouzení věci. Své rozhodnutí ani přiléhavě a dostatečně neodůvodnil. Rozhodnutí soudu prvého stupně se nachází v příkrém rozporu se skutkovým stavem tak, jak vyplynul z dokazování. Stěžovatel rozvádí celou řadu úvah o provedených důkazech a skutkových zjištěních, jež z těchto důkazů plynou, které svědčí v jeho prospěch a soud prvého stupně je buď nesprávně vyhodnotil, nebo zcela ignoroval. Předně stěžovatel tvrdí, že odpovědnost za smrt jeho syna tíží stavební společnost, která v souvislosti s prováděnou stavbou nevhodně umístila a nedostatečně zabezpečila předmětnou jímku a nedostatečně poučila stavebníka, jímž byla stěžovatelova tchyně, o nebezpečích, která tato jímka představovala. Dále stěžovatelovu vinu údajně vylučuje moment příčinné souvislosti, spočívající v příliš pozdě poskytnuté první pomoci záchrannou službou. Ohledně toho stěžovatel vyzdvihuje fakt, že výpis z provedených telefonních hovorů vyvrací záznam záchranné služby ohledně času, který uběhl od nahlášení situace, vyžadující zásah záchranářů, do jejich faktického přijetí na místo činu, a to tak, že ve světle tohoto výpisu se jeví tato doba jako neúměrně dlouhá. Rovněž společnost, provádějící stavbu, neinformovala stavebníka o existenci rizik v souvislosti s předmětnou jímkou a o bezpečném zacházení s ní. Stěžovatel z toho vyvozuje, že neměl-li tyto informace stavebník, nemohl je tento ani předat stěžovateli a jeho rodině, kteří se na předmětných pozemcích pravidelně vyskytovali. Stěžovateli také nebyla dána možnost vyjádřit se ke všem důkazům, případně byla taková jeho vyjádření špatně zanesena do protokolu, ačkoliv na nesprávnou protokolaci opakovaně upozorňoval.
VI. Stěžovatel argumentuje i tím, že na jeho straně chybí zavinění. Shledal-li soud prvého stupně na straně stěžovatele existenci vědomé nedbalosti, pak k tomu došlo proto, že tento soud se nezabýval dostatečně mírou povědomí o hrozícím nebezpečí, již stěžovatel v konkrétních reálných podmínkách měl, jakož i jakou mít mohl. Stěžovatel jako osoba odlišná od stavebníka nedisponoval informacemi o průběhu stavby a jakožto po osobě bez odborného vzdělání nebylo možno dle jeho soudu po něm spravedlivě požadovat, aby si býval byl takového rizika vědom, obzvláště za situace, když podle obecného posouzení nebezpečí nehrozilo.
VII. Stěžovatel rovněž má za to, že v trestním řízení, vedeném proti němu, došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, a to tím, že orgány činnými v trestním řízení nebyla respektována zásada předvídatelnosti, neboť tyto postupovaly neodůvodněně odchylně od jiných trestních věcí obdobného skutkového základu. Z nich stěžovatel upozorňuje na mediálně známou kauzu Víta Kalouska z B. na Královéhradecku, jež skončila zastavením trestního stíhání státní zástupkyní, a na případ, řešený před Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 4 To 643/62. Z těchto případů vyplývá jednak to, že ten, kdo je povinen dohledem nad dítětem, nemůže být trestně odpovědný za jeho smrt, k níž došlo v důsledku kombinace nešťastné náhody, kterou dotyčný nemohl očekávat, a krátkodobé nahodilé proluky ve výkonu dohledu, vyvolané toliko objektivní nemožností dotyčného vykonávat efektivní dohled nad jiným člověkem v každém jednotlivém reálném okamžiku.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). V projednávané věci však Ústavní soud porušení uvedené hlavy Listiny neshledal.
Ad I. Ústavní soud nemůže z této argumentace vyvodit žádné důsledky ve vztahu k ústavní konformitě trestního řízení co do stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Ústavní soud posuzuje spravedlivost řízení jako celku a to, zda celkový průběh řízení je s to garantovat spravedlivý výsledek. I kdyby bylo zjištěno, že některé dílčí ustanovení trestního řádu bylo porušeno, nemusí Ústavní soud vždy korigovat průběh trestního řízení (např. tím, že zruší napadená rozhodnutí), pokud takové porušení obyčejného práva nedosahuje ústavněprávní dimenze. Zásah Ústavního soudu není potřebný také tehdy, jestliže k namítanému porušení obyčejného práva mělo dojít v přípravném řízení a toto porušení lze zhojit v dalších stadiích řízení, zejména v řízení před soudem. K tomu viz usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 10. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 1537/07, publ. jako U 7/50 SbNU 435. Navíc má-li být nezákonnost chápána jako neústavnost, čili nezákonnost v rovině ústavního práva, musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo je alespoň ohrožovat. K tomu viz usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 14. 12. 2000 sp. zn. I. ÚS 651/2000, publ. jako 45/20 SbNU 381.
Stěžovatel nikdy během řízení nezpochybnil, že k smrti jeho syna došlo za takových skutkových okolností, k jakým dospěl soud prvého stupně; ani fakt, že vůči němu byl v rozhodnou dobu povinen dozorem. Rozhodující složku jeho obhajoby představovala tvrzení o odpovědnosti jiných osob, než jeho a jeho manželky. Pakliže tedy v rámci prvotního podání vysvětlení stěžovatelem mělo dle jeho názoru nesprávným postupem policejního orgánu dojít k poskytnutí jeho osobou jen takových informací, které v dalším řízení nikterak nerozporoval, a které se slučovaly s jeho obhajobou, nemohlo takto stěžovatelovo právo na spravedlivý proces doznat zásahu.
Co se týče tvrzeného zásahu do stěžovatelových základních práv na důstojnost a rodinný život, ani zde Ústavní soud nemůže stěžovateli jejich dotčení přiznat. Tvrzené zásahy nevedly k rozporu touto ústavní stížností napadených rozhodnutí s ústavním pořádkem a stěžovatel se mohl případně domáhat posouzení jeho námitek jinými prostředky, které by mohly dle povahy věci připadat v úvahu (žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu dle ust. §157a odst. 1 trestního řádu, žaloba na ochranu osobnosti dle ust. §11 a násl. občanského zákoníku atd.). Vázán petitem jakož i zásadou zdrženlivosti a minimalizace zásahů nemůže Ústavní soud tyto tvrzené zásahy v souvislosti s rozsahem napadených rozhodnutí přezkoumat.
Ad II. a IV. I zde by bylo namístě odkázat na závěry, obsažené ve výše uvedeném usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1537/07, neboť tato námitka míří pouze proti postupu policejního orgánu. Těžiště celého trestního řízení tkví však v řízení před soudy. Rozhodnutí soudu prvého stupně není v souladu se zásadou materiální pravdy a zásadou vyhledávací de iure předurčeno postupem orgánů, vedoucích přípravné řízení, a i de facto mohou soudy v trestních věcech velmi snadno dosáhnout nápravy, jestliže jim předložená věc byla ve fázi přípravného řízení vedena jednostranně či neúplně. Nadto ustanovení trestního řádu otevírají obžalovaným dostatečně široký prostor pro to, aby mohli aktivně a účinně hájit své zájmy.
V předložené věci Ústavní soud nedospěl k závěru, že by soud prvého stupně své funkci garanta objektivního, nestranného a spravedlivého posuzování viny a ukládání trestu nedostál. Stěžovatel měl možnost předkládat důkazy ve svůj prospěch a této možnosti také v hojné míře využil. Přitom nelze z přiloženého spisového materiálu vyvodit, že by se soud prvého stupně reálně návrhy stěžovatele nezabýval, viz např. otázka času příjezdu záchranné služby na místo, kde se soud prvého stupně ztotožnil se stěžovatelem, že tento čas nebyl ve zprávách záchranné služby uveden správně (str. 9 prvostupňového rozsudku), a zahrnul tento závěr odpovídajícím způsobem i do svých úvah.
Ad III. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by právo stěžovatele na obhajobu, resp. při podání vysvětlení právo na právní pomoc, bylo porušeno. Při podání vysvětlení se stěžovatel nenacházel v pozici obviněného, a tudíž nemohlo dojít ke zkrácení jeho práv, jestliže mu nebyl dopřán procesní standard, který se s touto pozicí pojí. Policejní orgán v tomto okamžiku neměl prakticky žádné relevantní informace o tom, jak k úmrtí poškozeného došlo; samotný institut podání vysvětlení slouží v takových případech k tomu, aby se policejní, event. jiný orgán činný v trestním řízení, zorientoval alespoň základně v okolnostech případu a mohl zvolit odpovídající postup. Naopak by bylo porušením presumpce neviny a projevem podjatosti, jestliže by policejní orgán ještě bez znalosti věci vydal usnesení o zahájení trestního stíhání. Podání vysvětlení neslouží jako důkaz, použitelný v hlavním líčení, neboť jeho účelem je právě toliko umožnit vyšetřovacímu orgánu zjistit základní rozhodné skutečnosti a zvolit, jak bude dále postupovat, tedy i např. jaké důkazy navrhne následně soudu k provedení. Způsobilost tohoto institutu zasáhnout do základních práv či svobod těch, proti nimž se řízení vede, nedosahuje tak zpravidla v přípravném řízení potřebné intenzity.
Ad V. Těmito námitkami stěžovatel polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy provedly dokazování, a se skutkovými závěry, které z něj vyvodily. Ústavnímu soudu však přezkum dokazování, provedeného obecnými soudy, zásadně nepřísluší. Požadavkům zásady bezprostřednosti, která v trestním řízení panuje, odpovídá závěr, že provádět a vyhodnocovat důkazy je především úlohou obecných soudů, zejména soudu prvého stupně, který je k této úloze nadán právním řádem nejlepšími předpoklady. Jen výjimečně tak Ústavní soud může proti provedení dokazování a hodnocení důkazů zakročit.
Na tomto místě Ústavní soud připomíná, že v této otázce opakovaně a vnitřně konzistentně judikuje, že proces dokazování i proces hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat, pokud obecné soudy postupují v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže nelze mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů provedenými důkazy, popřípadě libovůli obecných soudů. K tomu srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 3. 5. 2010 sp. zn. I. ÚS 2864/09, publ. jako 57/2010 SbNU 305.
Ústavní princip nezávislosti soudů při výkonu jejich funkce a jejich vázanost pouze zákonem i z hlediska dokazování je nutno chápat tak, že soudcům jistěže nelze přikazovat, jak mají ve věci rozhodnout, jaké důkazy provést a jak je hodnotit. Právě ovšem v této souvislosti musí soudy dostát požadavkům zákona na odůvodnění svého rozhodnutí (§125 trestního řádu). Odůvodnění o výroku o vině musí být výrazem jednoznačného (nepochybného) závěru o jaký trestný čin jde (event. o přípravu k němu či pokus o něj). Skutek lze mít za zjištěný jen tehdy, je-li prokázán výsledky dokazování provedeného v hlavním líčení a je také nezbytné v odůvodnění rozsudku uvést konkrétně, co kterým důkazem bylo zjištěno, čemu soud uvěřil v případě rozporů či různosti důkazů. Nelze než uzavřít, že dokazování prováděné i v trestním řízení musí být provedeno v dostatečné kvalitě a rozsahu, při dodržení všech zákonných požadavků a pouze takto může vést ke správnému, spravedlivému a přesvědčivému rozhodnutí ve věci. K tomu srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. III. ÚS 628/2000, publ. jako 22/2001 SbNU 87.
Pokud by obecné soudy rozhodly o vině a trestu stěžovatele na základě extrémně rozporného a neúplného dokazování, porušily by princip objektivní pravdy a princip presumpce neviny a zasáhly by tak do sféry ústavně chráněných práv stěžovatele. K tomu srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08, publ. jako 50/2008 SbNU 269. Pokud však obecný soud při rozhodování v trestním řízení uvedeným požadavkům na proces dokazování a hodnocení důkazů obstojí, není možnost zásahu Ústavního soudu založena. V předložené věci Ústavní soud uzavírá, že soud prvého stupně ani další obecné soudy z předestřených mezí nevybočily. Soud prvého stupně přehledně a v dostatečné míře uvedl provedené důkazy, vyjádřil se přiměřeně i k důkazním návrhům, které neprovedl, s uvedením důvodů, proč tak neučinil, vyložil, k jakým závěrům díky těmto důkazům dospěl a jakými úvahami byl při jejich hodnocení veden. Tyto úvahy lze hodnotit jako logické a konzistentní, nevykazující známky svévole. Tomuto postupu nelze z hlediska ústavního nic vytknout.
Ad VI. I co se týká této námitky, žádá stěžovatel, aby Ústavní soud provedl jiné právní hodnocení zjištěného skutkového stavu, než jaké učinily obecné soudy, zejména soud prvého stupně. Snaží se tedy dosáhnout jiné aplikace jednoduchého práva. Z pohledu ústavněprávního Ústavní soud již v minulosti stanovil podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě. Za porušení zákazu svévole nutno dále považovat i aplikaci zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlení konsensuálně akceptovaném významu, viz k tomu nález Ústavního soudu ČR ze dne 29. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 138/2000, publ. jako N 53/21 SbNU 451. V předloženém případu však Ústavní soud svévoli či extrémní interpretaci neshledal. Soud prvého stupně ústavně vyložil, proč dospěl k závěru, že stěžovatel věděl o rizicích, která pro zdraví jeho syna představoval prostor nezkolaudované stavby s nezabezpečenou jímkou, a tato úvaha soudu prvého stupně nebyla zatížena výše uvedenými vadami, které by ji stavěly do rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Ústavnímu soudu se tak neotevírá možnost ke zrušení napadených rozhodnutí na jejím základě.
Ad VII. Ani této námitce Ústavní soud nepřisvědčil. Český právní řád náleží do tzv. kontinentální právní kultury, proto rozhodnutí soudů jsou závazná jen v konkrétních případech. Zrcadlově k zásadě stejného rozhodování ve skutkově totožných případech se totiž staví zásada odlišného rozhodování ve skutkově odlišných případech. Aby tak bylo možno dovolávat se porušení zásady předvídatelnosti právního řádu, musí být prokázáno, že ve skutkově totožném případu rozhodl orgán veřejné moci odlišně. Ústavní soud má v předložené věci za to, že případy, předložené stěžovatelem, nejsou skutkově totožné ani obdobné natolik, aby zde mohlo vzniknout legitimní očekávání, že budou i totožně řešeny. Absence trestní odpovědnosti spočívala ve stěžovatelem vzpomenutých příkladech na kumulativním, tedy bezpodmínečném splnění dvou dílčích postulátů. Za prvé, že žádná osoba, právně povinná dozorem k jiné osobě, typicky dítěti, není schopna vykonávat efektivní a dostatečný dozor nepřetržitě. Za druhé, že žádná dozorem povinná osoba není schopna předvídat v každém reálném okamžiku veškeré, byť sebenepravděpodobnější možnosti vývoje událostí. V předloženém případě se však uplatní toliko prvý postulát, zatímco druhý naplněn nebyl, neboť jak dovodil správně soud prvého stupně, stěžovatel si musel být vědom rizika, které jeho dítěti mohlo hrozit, a předvídání možného rizika nebylo nepřiměřené na něm požadovat (s existencí inkriminované jímky byl stěžovatel již před tragickým úmrtím svého ještě velmi malého syna obeznámen, jakož i s tím, že není dostatečně zajištěna proti případným nehodám). Jelikož nedošlo ke kumulativnímu splnění obou uvedených požadavků pro závěr o trestní neodpovědnosti, není trestní řízení před obecnými soudy zatíženo vadou, jestliže tyto nepostupovaly souladně se stěžovatelem uvedenými případy, neboť šlo o případy skutkově odlišné.
Ústavní soud je si vědom toho, že předmětná tragická událost představuje zcela zásadní dotčení rodinného života stěžovatele a zcela jistě je pro něj i pro další členy jeho rodiny velmi skličující. Je si vědom i toho, že žádné soudní rozhodnutí není s to změnit nešťastnou výchozí situaci a subjektivní náhled na věc bude mít v mysli stěžovatelově a jeho blízkých přirozeně větší váhu než odůvodnění soudního rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené nicméně neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavnímu soudu nezbylo než podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu