ECLI:CZ:US:2005:2.US.356.04
sp. zn. II. ÚS 356/04
Usnesení
II.ÚS 356/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. F. a Ing. K. H., zastoupených Mgr. J. K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2004 č. j. 25 Co 515/2003-128, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, a Z. F. jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé napadli u Ústavního soudu v záhlaví označené rozhodnutí Krajského soudu v Praze s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jejich práva na spravedlivý proces, zakotveného v článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a v článku 36 a následujících Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhli označené rozhodnutí nálezem zrušit.
Jak Ústavní soud seznal z textu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jenž si opatřil, předmětem řízení před nalézacím soudem byl nárok na zaplacení částky 300.000 Kč s příslušenstvím uplatněný stěžovateli. Této částky se domáhali z titulu vrácení plnění z kupní smlouvy, uzavřené v ústní formě s vedlejším účastníkem. Předmětem této kupní smlouvy byl závazek vedlejšího účastníka dodat stěžovatelům textilní zboží, které také dodal a stěžovatelé za ně vyplatili kupní cenu ve výši 300.000 Kč. Stěžovatelé pak podali u obecného soudu žalobu, kterou se dožadovali vrácení této částky. Tvrdili, že předmětem závazku vedlejšího účastníka bylo dodání zboží určitého druhu a kvality podle označeného katalogu. Poté, co stěžovatelé dodané zboží převzali k uskladnění, zjistili, že kvalita a druh textilií neodpovídá zboží objednanému. Písemně proto požádali vedlejšího účastníka o vrácení vyplacené zálohy a odstoupili od smlouvy.
Okresní soud v Mladé Boleslavi žalobu zamítl. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že stěžovatelé uzavřeli s vedlejším účastníkem řádnou kupní smlouvu, která byla také řádně plněna. Vedlejší účastník se zavázal zajistit zlevněné zboží dodávané v předem zabalených krabicích, tzv. paketech, když označený katalog sloužil při výběru zboží pouze pro orientaci stěžovatelů. Vedlejší účastník svůj závazek splnil a v listopadu roku 2000 zboží dodal, což stěžovatelé na dodacím listě potvrdili. Kupní cenu mu vyplatili stěžovatelé ve dvou splátkách, nejprve složili zálohu ve výši 250.000 Kč a při převzetí zboží doplatili zbylých 50.000 Kč. Závazkový vztah tedy zanikl jeho splněním oběma stranami a pro vrácení plnění nebyl shledán žádný důvod.
Krajský soud v Praze tento rozsudek k podanému odvolání jako věcně správný potvrdil, neboť se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním hodnocením soudu prvého stupně. Navíc ještě uvedl, že věc nemohl posuzovat ani jako nárok z titulu odpovědnosti za vady dodaného zboží, neboť stěžovatelé žádné vady odpovídajícím způsobem nevytýkali.
Stěžovatelé se pak obrátili na Ústavní soud. V návrhu uvedli, že soudy obou stupňů porušily povinnost dle ustanovení §157 odst. 2 občanského soudního řádu náležitě svá rozhodnutí odůvodnit. Z odůvodnění nevyplývá vztah mezi hodnocením důkazů a skutkovými zjištěními a není vysvětleno, proč soudy považovaly za věrohodnou výpověď vedlejšího účastníka a nikoliv jejich. Soudy rovněž nehodnotily každý důkaz jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti a nepřihlédly ke všemu, co vyšlo v průběhu řízení najevo, jak ukládá §132 o. s. ř. Stěžovatelům není vlastně zřejmé, jak bylo hodnoceno jejich tvrzení o skutkovém ději.
Krajský soud v Praze v rámci vyjádření k obsahu stížnosti odmítl, že by svým rozhodnutím či postupem v řízení zasáhl naříkaná práva stěžovatelů. Důvody, které jej vedly k potvrzení rozsudku, podrobně rozvedl v jeho odůvodnění, a na tyto se odvolal.
K ústavní stížnosti se prostřednictvím své advokátky vyjádřil rovněž vedlejší účastník. Podle jeho názoru krajský soud, ale ani soud okresní, žádné z uváděných ustanovení občanského soudního řádu neporušily. Soudy provedly řádně dokazování, které také způsobem odpovídajícím zákonu vyhodnotily. Vedlejší účastník nesouhlasí, že by obecné soudy opomněly hodnotit některý z provedených důkazů. Odůvodnění napadeného rozsudku nepovažuje za nejasné a nesrozumitelné, jeho výrok má za věcně správný. V dalším pak vedlejší účastník zopakoval svou procesní obranu, jakou vůči žalobě stěžovatelů zaujal v průběhu nalézacího řízení. Stížnost navrhl zamítnout.
Ústavní soud se nejprve zabýval formální stránkou podání. Zde zjistil, že stížnost byla podána osobami k tomu oprávněnými prostřednictvím advokáta, a to ve lhůtě zákonem stanovené. Proti napadenému rozsudku krajského soudu nebylo ze zákona přípustné dovolání, stěžovatelé tedy před podáním stížnosti vyčerpali všechny opravné prostředky, jak to má na mysli ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), a návrh je přípustný. Přesto Ústavní soud dospěl k závěru, že je nutno ústavní stížnost z níže uvedených důvodů odmítnout.
Jak Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu vymezuje článek 83 Ústavy tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Této zásady se Ústavní soud držel i v posuzovaném případě.
Jak uvedeno, stěžovatelé spatřují porušení práva na spravedlivý proces v nedostatku náležitého odůvodnění a v porušení pravidel stanovených pro hodnocení důkazů. Po prostudování napadeného rozsudku, rozsudku okresního soudu a po seznámení se spisem o řízení před nalézacími soudy neshledal Ústavní soud ani jednu z těchto námitek opodstatněnou. Navíc Ústavní soud podotýká, že argumentace a výhrady stěžovatelů jsou pouze obecné povahy, Ústavní soud proto také může reagovat pouze v obecné rovině.
Pokud jde o odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, ta jsou přehledná, srozumitelná, jasná a po formální stránce odpovídají požadavkům občanského soudního řádu. Soudy obou stupňů shrnuly podstatu stanovisek obou procesních stran, vypořádaly se se všemi vznesenými důkazními návrhy, vypočetly důkazy provedené, jakož i skutečnosti, které z nich zjistily. Z odůvodnění je zřejmé, jaký skutkový stav vzaly soudy za prokázaný a proč, a jsou v dostatečné míře vyloženy právní úvahy, z nichž bylo v konečném rozhodnutí vycházeno, jakož i vztah mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Ústavní soud tak absenci některé z náležitostí odůvodnění napadeného rozsudku, jak je vypočítává ustanovení §157 odst. 2 občanského soudního řádu, neshledal. Stejně tak je Ústavní soud přesvědčen, že obecné soudy ve sporu provedly podrobné dokazování a důkazy též pečlivě hodnotily. Toto hodnocení je pak ovládáno principem volné úvahy vycházející ze soudcovské nezávislosti. Ústavní soud neshledal, že by v rámci této úvahy obecné soudy vybočily z mezí hlavy páté Listiny základních práv a svobod.
Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatelé v podané ústavní stížnosti pouze polemizují na úrovni jednoduchého práva se závěry obecných soudů, ke kterým tyto po řádně provedeném řízení dospěly. Staví tak Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu ovšem nepřísluší. Ústavní soud zde ještě dodává, že sama skutečnost, že se stěžovatelé neztotožňují se závěry, které obecné soudy vyslovily, není důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti.
Ústavní soud tak neshledal, že by Krajský soud v Praze napadeným rozhodnutím zasáhl do práva stěžovatelů na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 a násl. Listiny. Stěžovateli označený článek 90 Ústavy pak zakotvuje principy organizace a činnosti soudů, žádná základní práva či svobody negarantuje, proto nemohla být napadeným rozhodnutím ani dotčena.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelů podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2005
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu