ECLI:CZ:US:2003:2.US.362.01
sp. zn. II. ÚS 362/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky společnosti L., s.r.o., zastoupené advokátem JUDr. J. P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 10. 2. 1999, čj. 8 C 664/94-24, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2001, čj. 38 Co 405/99-73, za účasti Okresního soudu Brno-venkov a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Obce Lažánky, okres Brno-venkov, zastoupené advokátem JUDr. J. V., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí Okresního soudu Brno-venkov a Krajského soudu v Brně. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jejích práv, garantovaných čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu Brno-venkov, sp. zn. 8 C 664/94, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem ze dne 10. 2. 1999, čj. 8 C 664/94-24, zamítl Okresní soud Brno-venkov návrh stěžovatelky, aby žalovaná Obec Lažánky (dále též "vedlejší účastník") byla povinna zaplatit jí částku 325.438,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 11. 10. 1994 do zaplacení. Stěžovatelka se domáhala uvedené částky jako správce specifikovaných lesních pozemků, které byly rozhodnutím Okresního úřadu Brno-venkov ze dne 9. 3. 1994 v souvislosti se stavbou skupinového vodovodu pro obec Lažánky dočasně vyňaty z lesního půdního fondu a na dobu neurčitou bylo omezeno právo tento lesní půdní fond využívat. Stěžovatelka se domáhá náhrady za ztrátu na lesní produkci, které by bylo dosaženo v případě obvyklého hospodaření za období od předčasného smýcení do nového zalesnění. Podkladem pro rozhodnutí Okresního úřadu Brno-venkov byl mj. i výpočet náhrad za předčasnou likvidaci lesního porostu a za ztrátu na lesní produkci, zpracovaný Ústavem pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem, pobočka Brno. Soud vzal za prokázané, že výstavba "Skupinového vodovodu Lažánky" byla provedena. Prokázán ale nebyl rozsah této výstavby a stěžovatelka ani vedlejší účastník v tomto směru žádný důkaz neposkytli ani nenavrhli. Stěžovatelka tak zřejmě učinila s ohledem na to, že svůj nárok má za vyčíslený výpočtem náhrad Ústavem pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem, pobočka Brno. Soud sice vlastní nárok stěžovatelky v zásadě nezpochybnil, odmítl však právní konstrukci, o niž své stanovisko opřela. Konstatoval, že ve svých úvahách vycházel shodně se stěžovatelkou ze zák. č. 61/1977 Sb., o lesích (zejm. z ustanovení §10 odst. 1, 2 a 4, dále jen "zák. o lesích"), dospěl ovšem k jinému právnímu závěru. V daném případě se nepochybně jednalo o investiční akci, která byla dokončena. Stěžovatelka nicméně neprokázala nic, z čeho by bylo možno dovodit, že je k něčemu v souvislosti s ní oprávněna. Tvrzení, že vedlejší účastník má plnit na základě výše uvedeného výpočtu náhrad, nemohlo podle soudu obstát. Uvedený výpočet byl totiž zpracován jen jako jeden z podkladů rozhodnutí kompetentního orgánu.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 3. 2001, čj. 38 Co 405/99-73, rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Změnil pouze výrok o náhradě nákladů řízení. Dokazování doplnil pouze aktuálním výpisem z obchodního rejstříku ve vztahu ke stěžovatelce a sdělením města Brna k eventuálním změnám v obsahu nájemní smlouvy uzavřené se žalobcem dne 30. 12. 1994. Důkazy na skutkovém stavu zjištěném soudem prvního stupně nic nezměnily. Soud konstatoval, že nárok stěžovatelky, uplatňuje-li jej na základě výpočtu náhrad, vypracovaného coby podklad a nutná součást žádosti o vynětí lesních pozemků z lesního půdního fondu, nelze považovat za důvodný. Nelze jej totiž hodnotit jako právní důvod k uplatnění nároku náhrady škody takto vyčíslené. Takový výklad z vyhl. č. 99/1977 Sb. nevyplývá, neboť komplexní výpočet náhrad na lesních porostech se požaduje pouze jakožto součást žádosti o vynětí lesních pozemků z lesního půdního fondu. Rozsah náhrady škody je upraven ve zvláštním předpise - v ustanovení §10 odst. 4 zákona o lesích. K jejímu vyčíslení však nelze přistoupit před zahájením investičních prací. Je navíc třeba upřednostňovat naturální restituci vzniklé škody. Jen v případě hospodářské neúčelnosti takového řešení nastupuje povinnost škůdce nahradit poškozenému náhradu podle předpisů o náhradě škody. Konstrukce stěžovatelky odvozuje nárok z výpočtu škody před jejím faktickým vznikem. Kromě toho se odvolací soud domnívá, že stěžovatelka není aktivně legitimována. Ze smlouvy o pronájmu majetku a obstarání náležitostí spojených s tímto majetkem, uzavřené mezi stěžovatelkou (nájemkyní) a Městem Brnem, nevyplývá oprávnění nájemce vystupovat vlastním jménem ve sporech týkajících se majetku pronajímatele - vlastníka pozemku.
Stěžovatelka napadla uvedená rozhodnutí v projednávané ústavní stížnosti. Domnívá se, že v řízení došlo k řadě zejména procesních pochybení, v jejichž důsledku byla porušena její ústavně garantovaná práva. Tvrdí, že soud prvního stupně u jednání dne 12. 2. 1997 pouze sdělil obsah listinných důkazů, aniž by dal účastníkům možnost se k důkazům vyjádřit. Sporné je i to, zda důkaz těmito listinami vůbec provedl. Další listiny předložené zástupcem stěžovatelky dne 27. 1. 1999 soud vůbec neprovedl, a opět tak účastníkům možnost vyjádřit se k nim nedal. Navržený důkaz výslechem svědkyně ing. D. soud vůbec neprovedl. Soud prvního stupně však ve svém rozsudku z těchto listinných důkazů vycházel. V rozporu s §157 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."), se ani nevypořádal s tím, proč důkaz výslechem ing. D. neprovedl. Taktéž odvolací soud vychází z důkazů, které nebyly řádně provedeny. Soudy měly porušit i ustanovení §120 o.s.ř. v neprospěch stěžovatelky a způsobily tak nerovné postavení účastníků. Z vyjádření a procesních stanovisek obou účastníků totiž vyplývalo, že mezi nimi není sporu o základu žalovaného nároku, tedy o to, že stěžovatelce nárok na náhradu za předčasnou likvidaci lesního porostu a ztrátu na lesní produkci vznikl. Vedlejší účastník pouze zpochybnil jeho výši, což však nepodložil jediným důkazem. Byl to proto on, kdo neunesl důkazní břemeno, k čemuž však soudy nepřihlédly. Stěžovatelka konečně tvrdí, že soudy měly s ohledem na ustanovení §120 odst. 3 o.s.ř. samy z vlastní iniciativy některé důkazy provést, neboť jejich potřeba vyšla v řízení najevo. Soud prvního stupně též mohl vydat mezitimní rozsudek podle ustanovení §152 odst. 2 o.s.ř.
Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Okresní soud Brno-venkov a Krajský soud v Brně, a vedlejšího účastníka řízení, Obec Lažánky, okres Brno-venkov, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření odkázal na jím vydané a nyní napadené rozhodnutí. Má za to, že postupem soudů nebylo porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiné ustanovení Ústavy či Listiny. Navrhuje, aby byla ústavní stížnost jako nedůvodná zamítnuta.
Okresní soud Brno-venkov sdělil, že se k ústavní stížnosti nemůže vyjádřit, neboť předsedkyně senátu, jež napadený rozsudek uvedeného soudu vydala, byla přeložena k výkonu soudcovské funkce ke Krajskému soudu v Brně.
Vedlejší účastník uvedl ve svém vyjádření, že v řízení před obecnými soudy tvrdil, že nárok stěžovatelky vycházející toliko z výpočtu Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů, Brandýs nad Labem, ze dne 2. 3. 1994 není dán. Takto provedený výpočet totiž nezakládá nárok stěžovatelky a povinnost vedlejšího účastníka k úhradě vypočtených "finančních objemů". Stěžovatelka také účelově pomíjí ustanovení §121 o.s.ř., dle něhož není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho činnosti. Stěžovatelka požadovala zaplacení náhrady škody. Základním předpokladem takové náhrady ale je, aby škoda skutečně vznikla. Vedlejší účastník však od počátku tvrdil, že se tak nestalo. Stěžovatelka sama škodu nevyčíslila a vůči vedlejšímu účastníkovi ji neuplatnila. Za takového stavu neměl soud důvod k vydání mezitimního rozsudku, jak je mu neodůvodněně vyčítáno. Jediným důvodem postupu stěžovatelky je skutečnost, že soudy neakceptovaly její právní konstrukci. Smyslem výpočtů je poskytnout podklady správnímu orgánu ke vhodnosti a výhodnosti realizace konkrétní investice, a to ještě před vydáním územního rozhodnutí či stavebního povolení. Vedlejší účastník v závěru vyjádření tvrdí, že v projednávané věci nedošlo postupem obecných soudů k jakémukoli porušení ústavně zaručených práv a svobod, a navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Ústavní soud opakovaně judikoval (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 19, č. 111, C.H. Beck, 2001), že k základním zásadám, jež ovládají řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity. Ve shodě s ní je podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti předchozí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu. Je úkolem všech orgánů veřejné moci. Ústavní soud představuje v daném ohledu ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě, kdy selžou ostatní. V neposlední řadě odráží zásada subsidiarity i požadavek minimalizovat zásahy Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána. Podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není přitom splněna pouhým uplatněním procesního prostředku ze strany stěžovatele, nýbrž i jeho adekvátní argumentací. Při uplatnění takového prostředku nutno nezbytně namítnout porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo namítnout porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo, resp. svoboda promítá. V opačném případě nebyly z hlediska důvodu obsaženého v ústavní stížnosti vyčerpány všechny možnosti právní ochrany, a tudíž nebyla ani splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje.
V předmětné věci stěžovatel neuplatnil v odvolání proti rozhodnutí soudu prvého stupně námitky, obsažené nyní v ústavní stížnosti. Podle ustanovení §212 zák. č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 1999 (použitelném podle bodu 15, části dvanácté, hlavy první, zák. č. 30/2000 Sb.), měl odvolací soud projednat věc v mezích, v nichž se odvolatel domáhal přezkoumání rozhodnutí. Tímto rozsahem nebyl vázán jen ve věcech, v nichž lze zahájit řízení bez návrhu, v případech, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který odvoláním nebyl dotčen, v případech, kde jde o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozhodnutí musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, a kde platí úkony jednoho z nich i pro ostatní (§91 odst. 2 o.s.ř.), třebaže odvolání podal jen některý z účastníků, a jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. O žádný z uvedených případů zjevně nešlo. K vadám řízení před soudem prvního stupně měl tak odvolací soud přihlédnout jen potud, pokud mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§212 odst. 2 o.s.ř.).
Ústavní soud se proto dále zabýval pouze otázkou, zda vytýkané vady, existují-li, mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Stěžovatelka nejprve vytýká, že při jednání dne 12. 2. 1997 soud pouze sdělil obsah listinných důkazů. Účastníkům odepřel možnost se k nim vyjádřit a listinné důkazy vlastně vůbec řádně neprovedl. Podle ustanovení §129 odst. 1 o.s.ř. se důkaz listinou provede tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah. Ústavní soud z protokolu o jednání ze dne 12. 2. 1997 zjistil, že při tomto jednání byl sdělen obsah listin specifikovaných v protokolu. Nemá tedy pochyb o tom, že tyto důkazy byly řádně provedeny. Pokud jde o vyjádření k nim, zástupce stěžovatelky byl při jednání dne 12. 2. 1997 přítomen a z protokolu nevyplývá, že by měl k prováděným důkazům jakékoli námitky. Kromě tohoto jednání měli právní zástupce, resp. stěžovatelka, možnost svá vyjádření uplatnit například i v závěrečném návrhu nebo v průběhu řízení písemně. Z obsahu spisu nicméně nevyplývá, že by tak učinili. Ačkoli tedy měli možnost se k prováděným důkazům vyjádřit, v průběhu řízení tak neučinili.
Stěžovatelka dále tvrdila, že soud neprovedl důkaz listinami, jež předložila při jednání soudu prvního stupně dne 27. 1. 1999. Z protokolu o tomto jednání Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka skutečně založila do spisu originál smlouvy o pronájmu majetku a obstarání náležitostí, spojených s tímto majetkem ze dne 30. 12. 1994 a rozhodnutí Okresního úřadu Brno-venkov ze dne 9. 3. 1994. Oba tyto listinné důkazy však byly provedeny již při jednání dne 12. 2. 1997, k čemuž se Ústavní soud již výše vyjádřil.
Podle ustanovení §120 odst. 3 věta první o.s.ř. může ve specifikovaných případech provést soud jiné než účastníky navržené důkazy, a to v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla najevo. Podle ustanovení §152 odst. 2 věta druhá o.s.ř. může soud, je-li to účelné, rozsudkem rozhodnout nejdříve jen o části projednávané věci nebo jen o jejím základu. V obou případech se však jedná o oprávnění, nikoli o povinnost soudu. Zákon ponechává vlastní úvaze soudu, zda uvedeným způsobem bude postupovat. Jediným omezujícím předpokladem v prvním případě je, že potřeba převést důkazy vyjde v řízení najevo, v případě druhém, že uvedený postup je účelný. Posoudit uvedené okolnosti jsou oprávněny výhradně obecné soudy.
Ústavní soud připouští, že jistou opodstatněnost lze přiznat námitce stěžovatelky, dle níž soud v rámci důkazního řízení neprovedl důkaz výslechem ing. D., navržený dne 10. 2. 1999. Stěžovatelka jej navrhovala s tím, že se jmenovaná může vyjádřit k jednáním mezi účastníky, k tomu, jak probíhalo, a k "právním otázkám celé záležitosti". O tomto návrhu na dokazování soud prvního stupně nerozhodl a ani v odůvodnění svého rozhodnutí se nevypořádal s tím, proč jej neprovedl. Ze zásad řádného procesu ale nevyplývá povinnost soudu provést bez dalšího všechny důkazy, které účastník v řízení navrhl (§120 odst. 1 o.s.ř.). Pochybení tak lze spatřovat jen v tom, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí opomněl vyložit, z jakých důvodů daný důkaz neprovedl (§157 odst. 2 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že projednávanou námitku neuplatnila stěžovatelka u odvolacího soudu, bylo by uvedené pochybení relevantní jen potud, pokud by mohlo mít v projednávané věci za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, což by aktivovala povinnost odvolacího soudu se jím zabývat (§212 o.s.ř.).
Ústavní soud je v poměru k obecným soudům povolán k tomu, aby dbal na procesní čistotu řízení před nimi. Procesní čistota v řízení před orgány veřejné moci, zejména před soudy, představuje nejen zákonný, ale současně také ústavní princip, jehož postuláty nelze přehlížet nebo obcházet. Ústavní soud, vědom si svého postavení strážce ústavnosti, ve své rozhodovací činnosti ovšem upřednostňuje materiální (nikoli formální) pojetí právního státu. Takto, nikoli formálně, nahlíží i na respektování principu procesní čistoty. Nejde tedy o nutnost dodržet jej samoúčelně, ale o dosažení "právně čistého" procesu, v němž nedochází k zásahům do práv jeho účastníků.
Ústavní soud v projednávané věci zjistil, že k procesnímu pochybení soudu prvního stupně došlo. Neshledal však, že by právě provedení navrhovaného důkazu, resp. opomenutí jeho neprovedení odůvodnit, bylo způsobilé ovlivnit výsledek celého řízení. Ústavní stížnost v tomto ohledu postrádá jakoukoli relevantní argumentaci a opačný závěr nevyplývá ani z obsahu spisu.
Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem přezkumným. Bylo především na stěžovatelce, aby mu nabídla konkretizovanou, ústavně podloženou argumentaci, z níž by vyplývalo, že právě důkaz výslechem ing. D. byl pro výsledek řízení klíčovým. Za daného stavu proto Ústavní soud nedospěl k závěru, že by odvolací soud postupoval ve zřejmém rozporu s ustanovením §212 odst. 2 o.s.ř., s relevantními důsledky z pohledu ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, když dané procesní pochybení soudu prvního stupně pominul. Ústavní soud proto konstatuje, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky jako účastnice řízení, z něhož napadená rozhodnutí vzešla. Ustanovení Listiny, která garantují právo na soudní ochranu, nelze přirozeně vykládat tak, že by zahrnovala i právo na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2003 Vojtěch Cepl
předseda senátu