ECLI:CZ:US:2014:2.US.3674.13.1
sp. zn. II. ÚS 3674/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti INDUSTRY PLANT LG a.s., se sídlem Jana Pernera 159, 378 10 České Velenice, zastoupené Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem, se sídlem Vyšehradská 423/27, 128 00 Praha 2, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 7. 8. 2013 č. j. 7 VZV 15/2012-1270 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2013, sp. zn. 3 To 118/2013, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 12. 2013, stěžovatelka napadla usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "státní zastupitelství") ze dne 7. 8. 2013, č. j. 7 VZV 15/2012-1270 (dále jen "usnesení státního zastupitelství"), kterým bylo dle §79f zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), ve znění pozdějších předpisů, věty za středníkem, ve spojení s §79a odst. 4 trestního řádu rozhodnuto, že se nevyhovuje žádosti stěžovatelky o zrušení zajištění peněžních prostředků na v něm blíže specifikovaných bankovních účtech, a to až do celkové výše 30.569.898 Kč. Rovněž napadla usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 20. 9. 2013, sp. zn. 3 To 118/2013 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), jímž byla odmítnuta její stížnost proti usnesení státního zastupitelství.
Stěžovatelka uvádí, že k předmětnému zajištění došlo v rámci trestního řízení vedeného pod č. j. OKFK-257/TČ-2009-049026 proti obviněným Radku Rybáčkovi, Mgr. Milanu Matouškovi a Daliboru Prokešovi pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, 2 písm. a), 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník").
Stěžovatelka především namítá, že zajištění již pozbylo své důvodnosti, když jeho účelu bylo dosaženo v rámci daňového řízení vedeného se stěžovatelkou tím, že jednak i správce daně vydal (v podstatě duplicitně) zajišťovací příkazy a dále již došlo i k dílčím úhradám z přeplatků na dani. Zajištění je zbytečné také proto, že stěžovatelka vlastní movitý a nemovitý majetek v miliardových hodnotách a uspokojení případné pohledávky z trestního řízení nebude ohroženo. Na druhou stranu je omezována volná likvidita společnosti, kdy i z těchto příčin je proti ní vedeno insolvenční řízení. Zajištění navíc trvá již poměrně dlouho, totiž již 15 měsíců, respektive v případě jednoho účtu dokonce 28 měsíců. Stěžovatelka upozorňuje, že trestněprávní zajišťovací instrumenty mají být užity ve smyslu §2 odst. 4 trestního řádu pouze v nezbytné míře pro zajištění účelu trestního řízení a pouze tam, kde sledovaného účelu nelze dosáhnout za použití jiných, mírnějších prostředků, a to zejména prostředků nikoli trestní povahy.
Z uvedených důvodů je stěžovatelka přesvědčena, že došlo k porušení §2 odst. 4 trestního řádu, jakož i ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Rovněž navrhuje, aby byla její věc vyřízena přednostně ve smyslu §39 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
II.
Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že již v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95 (in Sbírka nálezů a usnesení, svazek 4, Praha, C. H. Beck, 1996, str. 243 a násl.) vyslovil tezi, dle níž ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Co do své zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, zejména při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení je proto nutno považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zhola nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Její možnost je tak v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Své místo má pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.
V řadě druhé lze uvést, že majetkové hodnoty zajišťované podle §79a a násl. trestního řádu představují majetek ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jedná se ovšem o zajištění pouze dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (srovnej Handyside v. the United Kingdom - Application no. 5493/72 - §62). Na druhou stranu skutečnost, že se jedná pouze o časově omezené opatření, nevylučuje jeho způsobilost zasáhnout do ústavně zaručených práv osob.
Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot dle §79a a následujících trestního řádu z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval do následujících tezí: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci; při naplnění uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší, a to zejména z toho důvodu, že by předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení (obdobně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07). Kromě toho, i za situace, kdy orgány činné v trestním řízení, ač povinny při svém rozhodování respektovat ústavně zaručená lidská práva a svobody, tomuto požadavku nedostojí, platí, že důvodnost trestního stíhání a oprávněnost úkonů, které s ním souvisejí, je v prvé řadě posuzována v rámci soustavy orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohly zjednat nápravu již na této úrovni. Nutno zdůraznit, že je možné i následně (prakticky kdykoli) žádat o zrušení zajištění. Zároveň zákon stanoví, že pokud zajištění pro účely trestního řízení již není nutné, orgán činný v trestním řízení jej zruší nebo omezí i bez podnětu.
Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v §79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské, kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jedná se zde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.
Zajištění (a platí to přiměřeně i při zajišťování hodnoty náhradní) lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určité majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly použity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti a nikoli jistoty ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, totiž může být dalším šetřením vyvrácen (srov. též např. Šámal a spol., Trestní řád, Komentář, I. díl, 4. vydání 2002, str. 477). Přitom výsledky trestního řízení Ústavní soud nemůže svým rozhodnutím předjímat.
Ústavní soud se vzhledem k uvedenému zaměřil na posouzení, zda napadená rozhodnutí mají zákonný podklad, zda byla vydána příslušným orgánem a zda nejsou projevem svévole, to vše posuzováno s přihlédnutím k možnostem stěžovatelky dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. Důvody k jejich zrušení přitom neshledal.
Lze konstatovat, že odůvodnění usnesení státního zastupitelství je poměrně chabé, nicméně tento stav byl rektifikován usnesením vrchního soudu, který se stěžovatelčinými námitkami řádně zabýval. Jestliže vrchní soud předmětné zajištění považoval nadále za nutné s tím, že trestní řízení je svébytné a tedy nikoliv závislé na řízení daňovém, že stěžovatelčina tvrzení o tom, že již došlo k určitým úhradám na zkrácenou daň, bude teprve předmětem dalšího dokazování v trestním řízení, zejména pak za situace kdy nyní došlo k rozšíření trestního stíhání o další trestnou činnost obdobného charakteru za další časová období, a že u zajištěných prostředků připadá v úvahu rozhodnutí o propadnutí respektive zabrání věci, nejde dle přesvědčení Ústavního soudu o úvahy nijak nepřípadné. Ke stěžovatelkou tvrzené snadné dobytnosti případných pohledávek přiznaných v trestním řízení možno dodat, že stěžovatelka si poněkud protiřečí, když zároveň připouští vážné problémy s likviditou a existenci insolvenčního řízení.
Co se týče otázky průtahů, bezpochyby platí, že přiměřenost zásahu do základních práv v podobě zajištění majetku má své časové limity (srovnej nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 642/07, III. ÚS 1396/07 či usnesení sp. zn. I. ÚS 4597/12), nicméně Ústavní soud nemá za to, že by v dané věci již došlo k jejich překročení. Nutno uvážit, že je zde dáno podezření z trestné činnosti velkého rozsahu, která měla být páchána po delší časové období. Rovněž stěžovatelkou uváděných 15 (respektive 28) měsíců trvání zajištění dosud nelze připodobnit k situacím, u kterých Ústavní soud v minulosti shledal důvod ke svému zásahu (u nálezů sp. zn. II. ÚS 642/07 a III. ÚS 1396/07 šlo o případy, kdy ani po více než šestileté době nebylo skončeno ani přípravné řízení a nebylo ani není zřejmé, kdy skončeno bude, kdy věc byla vrácena policejnímu orgánu).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
V rámci podané ústavní stížnosti stěžovatelka požádala o přednostní projednání ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud, aniž by v tomto směru přijal příslušné usnesení, od samého počátku postupoval v řízení před ním tak, aby věc stěžovatelky byla projednána co nejrychleji.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2014
Stanislav Balík
předseda senátu