ECLI:CZ:US:2006:2.US.374.06.1
sp. zn. II. ÚS 374/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma, o ústavní stížnosti stěžovatelky V. M., zastoupeného JUDr. Štěpánem Bednářem, advokátem, se sídlem Plynární 6, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2006, sp. zn. 3 Tdo 217/2006, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 6. 2006 se stěžovatelka domáhá zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť jím mělo dojít k porušení jejího ústavně zaručeného práva na zachování rovnosti stran v soudním řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva domáhat se práva stanoveným postupem u nestranného a nezávislého soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 3 T 155/2003, uznána vinnou trestným činem porušování domovní svobody podle ust. §238 odst. 1 trestního zákona, trestným činem poškozování cizí věci podle ust. §257 odst. 1 trestního zákona a trestným činem výtržnictví podle ust. §202 odst. 1 trestního zákona. Za tyto trestné činy byla stěžovatelka podle ust. §238 odst. 1 trestního zákona za použití ust. §53 odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákona a §35 odst. 1 trestního zákona odsouzena k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 10 000,- Kč. Podle ust. §53 odst. 4 trestního zákona byly stanoveny k zaplacení peněžitého trestu měsíční splátky ve výši 1 000,- Kč. Podle ust. §54 odst. 3 trestního zákona byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
Odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 29. 8. 2005, sp. zn. 6 To 414/2005 podle ust. §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím odmítl jako zjevně neopodstatněné dle ust. §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
Ústavní soud úvodem svého přezkumu uvádí, že argumentace stěžovatelky obsažená v ústavní stížnosti je velmi nesystematická a směřuje především do sféry rozhodnutí předcházejících usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání.
Ústavní soud, vázán petitem ústavní stížnosti, jímž stěžovatelka vymezila rozhodnutí, u něhož se přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti domáhá, (iudex ne eat ultra petitum), tak mohl posuzovat pouze ty námitky stěžovatelky uvedené v návrhu, které směřovaly vůči v petitu napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Relevantní námitkou pro ústavně právní přezkum v dané věci bylo toliko tvrzení stěžovatelky, že nesouhlasí se závěry dovolacího soudu, týkající se nutnosti prokázat konkrétní skutečnosti jednoznačně odůvodňující vztah soudce k osobám či projednávané věci. Soudní rozhodnutí a zájem na spravedlivém posuzování je tak citlivá otázka, že podle stěžovatelky i podezření na podjatost by měla vést k vyloučení soudce, aby objektivita jeho rozhodnutí za každých okolností byla nezpochybnitelná. Stěžovatelka uvedla, že spatřuje porušení svého práva na projednání věci před nestranným a nezávislým soudem v tom, že byla v roce 1986 odsouzena JUDr. Faitem za opuštění republiky k poměrně vysokému trestu a nyní opět stejným předsedou senátu bylo zamítnuto její odvolání přesto, že skutkový stav věci byl zjištěn soudem prvního stupně neúplně. Byly odmítnuty jí navrhované důkazy svědčící v její prospěch a znevěrohodňující důkazy, o které se soud prvního stupně opíral. Navíc ani soud druhého stupně nevyhověl jejím návrhům na doplnění důkazů a prověření věrohodnosti těch důkazů, které jí měly usvědčovat. Tyto skutečnosti potom vedou stěžovatelku k tomu, že JUDr. Fait nebyl v jejím případě objektivní.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí. Jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) mu nepřísluší právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů a je oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak z její hlavy páté.
Stěžovatelka ve svém návrhu v podstatě pouze polemizuje s tím, jakým způsobem obecný soud interpretoval a aplikoval ustanovení podústavního právního předpisu - ust. §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu v souvislosti s ust. §30 trestního řádu - ve vztahu k dané věci. Dovolací důvod dle ust. §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu spočívá v tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Ve smyslu tohoto důvodu dovolání by ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v ust. §30 trestního řádu, aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle ust. §31 trestního řádu. V dané věci je relevantní ve vztahu k námitce stěžovatelky a rozhodnutí dovolacího soudu ust. §30 odst. 1 trestního řádu, které uvádí jako důvody vyloučení poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, pokud nemůže soudce nestranně rozhodovat.
Z ústavněprávního pohledu tedy považuje v předmětné věci Ústavní soud za zásadní otázku posouzení ústavní konformity interpretace a aplikace citovaných ustanovení trestního řádu ve vztahu k základnímu právu na zákonného soudce, zakotvenému v čl. 38 odst. 1 Listiny. Jak již Ústavní soud k obsahu základního práva na zákonného soudce uvedl např. v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 200/98 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 12, nález č. 155), součástí základního práva na zákonného soudce jsou jednak procesní pravidla určování příslušnosti soudů a jejich obsazení, jednak zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů, a dále požadavek vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti.
Ústavní soud ve své judikatuře ve vztahu k výše vymezené otázce mj. konstatoval (srov. např. I. ÚS 371/04), že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných, je podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudců k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i z hmotněprávního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. Jak již konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 167/94 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, č. 127), nejde pouze o hodnocení subjektivního pocitu soudce, zda se cítí nebo necítí být podjatý, anebo o hodnocení osobního vztahu k účastníkům řízení, ale o objektivní úvahu, zda - s ohledem na okolnosti případu - lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být.
K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může podle přesvědčení Ústavního soudu dojít teprve tehdy, jestliže je zcela evidentní, že vztah soudců k dané věci, účastníkům jejich zástupcům nebo k jinému orgánu činnému v trestním řízení, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebudou moci nebo schopni nezávisle a nestranně rozhodovat. Nepochybně se jedná o případy, jak Ústavní soud uvedl např. ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 304/04, kdy soudce je současně na straně účastníka řízení či svědka, resp. kdyby mohl být v řízení dotčen na svých právech, nebo jestliže soudce má k účastníkům řízení příbuzenský, přátelský nebo zjevně nepřátelský vztah, případně vztah ekonomické závislosti.
S přihlédnutím k výše uvedeným ilustrativním důvodům pro vyloučení soudců je třeba dle názoru Ústavního soudu vždy posoudit vztah soudce k věci nebo účastníkům, příp. jejich zástupcům nebo k jinému orgánu činnému v trestním řízení, současně ze dvou vzájemně se prolínajících hledisek, a to jaká je povaha tohoto vztahu a zda se jedná o vztah zjevně intenzivní.
Pokud jde o povahu posuzovaného vztahu, především z obsahu rozhodnutí napadeného soudu (kde byl vymezen i obsah stěžovatelčina dovolání), ale i z obsahu ústavní stížnosti vyplynulo, že za rozhodující je na místě považovat stěžovatelkou tvrzenou podjatost předsedy senátu JUDr. Faita v odvolacím řízení na základě toho, že jako bývalý soudce (předseda senátu) Okresního soudu v Rokycanech spolurozhodoval rozsudkem ze dne 17. 3. 1986, sp. zn. 1 T 13/86, mj. též o vině dovolatelky trestným činem opuštění republiky podle ust. §109 trestního zákona, za který jí byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody a trest propadnutí majetku.
V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci musí být vždy podloženo konkrétními skutečnostmi, přičemž důvody obav z podjatosti nemohou být jen povšechné (II. ÚS 643/00). Stěžovatelka ovšem uplatnila své námitky v dané věci v podstatě v rovině obecné. Argument stěžovatelky by v obecné rovině znamenal, že by se v každé věci nalézající se před soudy a rozhodované soudcem, který v minulosti (byť v období do roku 1989) rozhodoval v případu téže osoby (kde bylo trestem propadnutí majetku a tentýž majetek byl potom předmětem útoku ve věci rozhodované později), dovozovala důvodná pochybnost o nestrannosti daného soudce automaticky, což by neodpovídalo požadavku podložení vyloučení soudce pouze konkrétními skutečnostmi. Akceptovat argumentaci stěžovatelky v tomto smyslu by znamenalo připustit konkluzi, že rozhodování soudce v minulosti ve věci téže osoby (kdy bylo tehdy trestem propadnutí majetku a tentýž majetek byl předmětem útoku ve věci posuzované později) by paralyzovalo soudce do té míry, že by ztratil svou nestrannost. V tomto kontextu je třeba poukázat i na maximu, že princip nezávislého, nestranného a spravedlivého rozhodování je vůbec zásadním principem fungování soudní moci, a je zákonnou, resp. ústavní, jakož i morální povinností soudců tento princip dodržovat.
I kdyby ovšem - uvažováno zcela hypoteticky - Ústavní soud přiznal námitce stěžovatelky charakter povahy konkrétní skutečnosti, nebylo by možné přehlédnout fakt, že daný vztah by zjevně nenaplňoval druhé hledisko relevantní pro přezkum obdobných věcí - zjevnou intenzitu požadovaného vztahu. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že důvodné pochybnosti o soudcově nestrannosti musí být založeny na skutečnostech, které objektivitě soudcovského rozhodování protiřečí, a to v takové intenzitě, že nikoli z pohledu subjektivního, ale v objektivním smyslu ústavně chráněnou nestranností soudcovského rozhodování otřásají (IV. ÚS 101/00); to však v dané věci zjištěno nebylo.
Stěžovatelka vycházela ze svých subjektivních pochybností, aniž by z jejích námitek bylo možno dovodit reálně existující okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že předseda odvolacího senátu disponoval určitým, nikoli nezaujatým, vztahem k věci či účastníkům řízení, příp. jejich zástupcům.
Pokud by pak snad měla být ústavní stížnost interpretována tak, že podjatost předsedy odvolacího senátu stěžovatelka dovozuje ze zamítnutí jejího odvolání přesto, že skutkový stav věci byl zjištěn soudem prvního stupně neúplně (že byly odmítnuty jí navrhované důkazy svědčící v její prospěch apod.), nelze v tom shledávat argumentaci o - pro vyloučení soudce trestním řádem vyžadovaného - vztahu soudce k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení.
Ústavní soud tak shledal interpretaci a aplikaci ust. §265b odst. 1 písm. b) ve vztahu k ust. §30 trestního řádu ze strany Nejvyššího soudu ústavně konformní, jeho závěr o neexistenci vyloučení předsedy odvolacího senátu z projednávání a rozhodování věci nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je srozumitelné a logické.
Ve vztahu k ostatním námitkám stěžovatelky, Ústavní soud znovu opakuje, že mohl posuzovat pouze ty námitky uvedené v návrhu, které měly vztah k navrhovanému petitu, tj. které směřovaly vůči v petitu napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu. Pokud své další námitky směřovala stěžovatelka do merita věci (do provádění a hodnocení důkazů), je nutné reflektovat, že meritem věci se ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud - kromě právní kvalifikace (Ústavním soudem považované za ústavně konformní) v tom smyslu, že se stěžovatelka dopustila trestného činu podle ust. §257 a 238 trestního zákona, neboť šlo o cizí věc a dům jiného a nikoli v jejím vlastnictví - nezabýval. Z tohoto pohledu tak byl omezen rozsah přezkumu rozhodnutí dovolacího soudu Ústavním soudem.
Vzhledem k tomu, že porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky Ústavní soud v dané věci neshledal, nezbylo mu, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný dle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2006
Stanislav Balík
předseda senátu