ECLI:CZ:US:2014:2.US.3765.13.1
sp. zn. II. ÚS 3765/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o ústavní stížnosti Jaroslava Hlaváčka, zastoupeného JUDr. Petrem Topinkou, advokátem se sídlem Spálená 29, 110 00 Praha 1, proti výroku I. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2013 sp. zn. 61 To 211/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 12. prosince 2013 brojí proti výroku I. v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud"), kterým byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. března 2013 sp. zn. 1 T 23/2009 a věc byla tomuto soudu vrácena k novému řízení. Má za to, že napadeným rozhodnutím vydaným v jeho trestní věci došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Dříve než Ústavní soud přistoupil k věcnému posouzení ústavní stížnosti, přezkoumal, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Z ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu plyne, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud opakovaně jako nepřípustné odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy směrovaly proti pravomocnému rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. dubna 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321) a usnesení Ústavního soudu ze dne 30. března 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06, ze dne 4. ledna 2011 sp. zn. IV. ÚS 3256/10 nebo ze dne 16. února 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí.
4. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným usnesením odvolacího soudu byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím trestným činem lichvy, a věc mu byla v celém rozsahu vrácena k dalšímu řízení. Soud prvního stupně za tohoto procesního stavu musí pokračovat v řízení a vydat rozhodnutí nové, proti němuž bude opět přípustný opravný prostředek. Je přitom nesporné, že stěžovatel bude jeho účastníkem a bude tudíž disponovat všemi svými procesními právy, včetně možnosti dovolávat se ochrany svých základních práv (viz čl. 4 Ústavy). Vzhledem k tomu, že předmětná ústavní stížnost byla podána za situace, kdy řízení ve věci ještě neskončilo, není splněna podmínka vyčerpání všech prostředků k ochraně práv ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
5. Stěžovatel si je této skutečnosti vědom, a proto argumentuje ve prospěch mimořádné přípustnosti své ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a sice naplněním podmínky podstatného přesahu jeho vlastních zájmů.
6. Předem je nutné připomenout, že možnost připuštění ústavní stížnosti na základě ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu se především týká situace, kdy věc již pravomocně skončila, aniž stěžovatel vyčerpal všechny prostředky k ochraně svých práv (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3103/07 ze dne 23. ledna 2008 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 1492/13 ze dne 23. května 2013). O to zdrženlivější musí být Ústavní soud v situaci, kdy se podstata námitek týká merita (zatím pravomocně nerozhodnuté) věci, tedy otázky viny a trestu, jak je tomu i v nyní projednávaném případě. V souladu s čl. 90 Ústavy jsou totiž pouze obecné soudy oprávněny rozhodovat o otázce vině a trestu a Ústavní soud nemůže toto jejich poslání nahrazovat a zasahovat tak do jejich nezávislosti.
7. K aplikaci ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je každopádně možné přistoupit, jen pokud jsou bezpodmínečně dány okolnosti způsobilé vést Ústavní soud k závěru, že je nutno věc vyjmout z běžného právního postupu. Stěžovatel nicméně tvrzený přesah vlastních zájmů nijak nedoložil, přičemž hypotetické a obecné tvrzení, že odsouzení stěžovatele by mělo "fatální dopady [...] pro celé odvětví nebankových poskytovatelů úvěru a půjček", není v tomto směru dostatečné.
8. S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu právní řád k ochraně jeho základních práv poskytuje a nezbylo mu, než jeho ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2014
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj