ECLI:CZ:US:2017:2.US.3815.16.1
sp. zn. II. ÚS 3815/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ACB Ponava, s.r.o., se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, MJur, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, č. j. 22 Cdo 1304/2015-208, a proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2014, č. j. 15 Co 145/2014-187, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na individuální přístup při projednání věci podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále se jmenované soudy údajně dopustily libovůle a porušily princip právní jistoty.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2013, č. j. 53 C 54/2012-129, byl zamítnut žalobní návrh, kterým se žalobce (AUSTRIAN CONSULTING COMPANY s.r.o.) domáhal určení, že je vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí (výrok I). Současně byl žalobce zavázán povinností uhradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 533.948,80 Kč (výrok II). V odůvodnění rozsudku totiž soud dospěl k závěru, že žalobce není aktivně legitimován ve věci a rovněž neprokázal naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí ve věci samé potvrdil (výrok I). Ve výroku II o nákladech prvostupňového řízení změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobce je povinen zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení částku 18.392 Kč (výrok II) a výrokem III uložil žalobci povinnost zaplatit stěžovatelce na nákladech odvolacího řízení částku 10.164 Kč. Zmiňovaným výrokem II přistoupil ke korekci prvostupňového rozhodnutí ohledně výše odměny přiznané právnímu zástupci stěžovatelky, a to tak, že tarifní hodnotu ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška. č. 177/1996 Sb." nebo "advokátní tarif") neurčil podle hodnoty nemovitostí, k nimž se žalobce domáhal určení vlastnického práva (nepostupoval tedy podle §8 advokátního tarifu), ale tarifní hodnotu určil podle §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu ve spojení s §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu ve znění od 1. 1. 2013. Stejným postupem krajský soud rozhodl i o nákladech odvolacího řízení. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto s tím, že rozhodnutí krajského soudu o náhradě nákladů řízení je v souladu jak s judikaturou Nejvyššího soudu, tak i s judikaturou Ústavního soudu.
4. S takovýmto výkladem stěžovatelka nesouhlasí. Odkazuje zejména na nález Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 538/10 (N 54/60 SbNU 671) a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6.2016, sp. zn. 22 Cdo 36/2016 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz a všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz/) a tvrdí, že se otázka náhrady nákladů řízení ve sporech o určení vlastnického práva k nemovitosti stává otázkou nahodilosti, neboť její výše je závislá na nahodilé otázce, zda je pro meritorní rozhodnutí nezbytné posoudit např. platnost kupní smlouvy (tj. zda hodnota vyjde v řízení najevo a bude tak zjistitelná bez větších obtíží) či nikoliv.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže však ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Ústavní soud se ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval rovněž rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení, když zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení. Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž i vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189) či nález sp. zn. II. ÚS 2658/10 ze dne 5. 1. 2012 (N 3/64 SbNU 29)].
8. Jak bylo vysvětleno shora, jádrem argumentace stěžovatelky je námitka, že odvolací soud při výpočtu výše náhrady nákladů řízení použil nesprávné ustanovení advokátního tarifu, čímž mělo dojít k zásahu do jejích základních práv. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti opřela mj. o právní názory uvedené ve shora citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 538/10, podle něhož může být paušální částka podle ustanovení §9 advokátního tarifu považována za tarifní hodnotu ve věcech určení (a v dalších případech v tomto ustanovení zmíněných) jen tehdy, pokud předmětem tohoto úkonu je věc nebo plnění penězi neocenitelné.
9. Jak nicméně vyložil Ústavní soud ve svých navazujících novějších rozhodnutích, po nabytí účinnosti vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 486/2012 Sb. (novela advokátního tarifu) je patrné, že s aplikací ustanovení §9 advokátního tarifu (tedy paušálních tarifních hodnot) je počítáno i ve vztahu k věcem ocenitelným - např. ve vztahu k nemovitostem, které jsou explicitně zmíněny v ustanovení §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu ve znění pozdějších předpisů. Ve světle této změny podústavního práva již proto není bez dalšího použitelný Ústavním soudem dříve vyslovený právní názor, podle něhož paušální částka podle ustanovení §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu [resp. podle ustanovení §9 odst. 3 písm. b) advokátního tarifu] může být považována za tarifní hodnotu ve věcech týkajících se plnění stricto sensu neocenitelných (překonání uvedeného závěru je obsaženo např. v usnesení ze dne 31. 8. 2015 sp. zn. II. ÚS 2639/14, v usnesení ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2084/14 nebo v usnesení ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 83/14).
10. Okolnosti, za nichž bylo vydáno napadené rozhodnutí krajského soudu, se tak podle Ústavního soudu díky uvedené novelizaci advokátního tarifu podstatně odlišují od okolností, za nichž byl vydán stěžovatelkou citovaný nález Ústavního soudu, a je proto v projednávaném případě namístě odlišení od dřívějšího právního názoru. Ve světle citované novelizace advokátního tarifu tedy nelze bez dalšího přebírat závěry plynoucí z judikatury vztahující se k předchozí právní úpravě. Po této novele proto pouhá skutečnost, že předmětná věc či plnění jsou penězi ocenitelné, ještě nevylučuje aplikaci ustanovení §9 odst. 3 písm. b) advokátního tarifu (viz usnesení ze dne 31. 8. 2015 sp. zn. II. ÚS 2639/14).
11. Nejvyšší soud přitom v ústavní stížností napadeném usnesení přesvědčivě vysvětlil, proč lze hodnotu sporných nemovitostí považovat za obtížně určitelnou - v posuzované věci totiž nelze vycházet jen z hodnoty sporných pozemků, ale je nutno zohlednit také stavby na nich se nacházející. Pro úplnost nutno ještě dodat, že odkazuje-li stěžovatelka v ústavní stížnosti na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 36/2016, pak závěry tam uvedené není možné přenášet na právě projednávanou věc, a to proto, že odkazované usnesení se týká přímo vypořádání spoluvlastnictví k nemovitosti. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navíc toto usnesení v této souvislosti cituje značně nekorektně, neboť z citované pasáže právě tuto okolnost vypustila, aniž by alespoň naznačila, že část textu byla vynechána.
12. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí (jejich jednotlivé výroky) jsou přesvědčivá a z ústavního hlediska plně akceptovatelná; vycházejí ostatně plně z judikatury Ústavního soudu (srovnej shora). Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelky.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu