ECLI:CZ:US:2001:2.US.386.99
sp. zn. II. ÚS 386/99
Nález
rozhodl dnešního dne v senátě, ve věci ústavní
stížnosti K. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 9. 6. 1999, č.j. 10 Co 551/98 - 63, a proti rozsudku
Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 11. 5. 1998, č.j. 14
C 180/96 - 47, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem
a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a České
republiky - Ministerstva financí, jako vedlejšího účastníka
řízení, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 6. 1999,
č.j. 10 Co 551/98-63, a rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze
dne 11. 5. 1998, č.j. 14 C 180/96-47, se zrušují.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele podle čl.
87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedená
rozhodnutí obecných soudů a namítá, že došlo k porušení jeho
ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 11 a čl. 36 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.
Soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatele proti žalovanému
České republice - Ministerstvu financí ČR (vedlejšímu účastníkovi
v řízení před Ústavním soudem), aby vedlejšímu účastníkovi byla
uložena povinnost vyplatit stěžovateli finanční náhradu za
majetek, a to nemovitosti - bývalé vlastnictví pana R. B.,
zapsaných v knihovní vložce pozemkové knihy č. 1979 k.ú. Roudnice
nad Labem. Pan R. B. byl jako osoba židovského vyznání nucen
předmětné nemovitosti prodat v důsledku rasových zákonů
společnosti Závody Ringhoffer-Tatra, a.s., kupní smlouvou ze dne
14. 9. 1939. Tato smlouva byla zapsána do pozemkové knihy, ale
kupní cena nebyla nikdy zaplacena. Stěžovatel se po roce 1990
obrátil v souladu s restitučními předpisy na povinnou osobu
a požádal o vydání předmětných nemovitostí. Jeho výzva byla ale
odmítnuta s tím, že na základě usnesení vlády byl tento majetek
vložen do nově založené společnosti a došlo ke schválení
privatizace dotčeného podniku. Podle čl. II. bod 2. zákona č.
116/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, tedy
nelze tyto nemovitosti vydat. Protože byla žádost stěžovatele
o vyplacení finanční náhrady za tyto nevydávané nemovitosti
odmítnuta, obrátil se svým nárokem na soud. Okresní soud
v Litoměřicích ústavní stížností napadeným rozhodnutím žalobu
zamítl s tím, že na základě dekretu presidenta republiky č.
5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání
z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců,
Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů (dále
jen "dekret č. 5/1945 Sb."), a zákona č. 128/1946 Sb.,
o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby
nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do
majetku vzcházejících (dále jen "zákon č. 128/1946 Sb."),
nedocházelo automaticky k obnovení vlastnického práva, pokud
původní vlastníci pozbyli majetek v době nesvobody v důsledku
okupace a persekuce. O vydání takového majetku nebo o zaplacení
finanční náhrady bylo třeba požádat ve stanovené lhůtě tří let,
jestliže tento nárok nebyl uplatněn, pak byl promlčen. V tomto
směru důkazní povinnost, zda byla podána žádost ze strany
původního vlastníka, je na straně žalobce - stěžovatele.
V průběhu řízení stěžovatel i jeho právní zástupce nejprve
uváděli, že žádost podána nebyla, poté však naopak tvrdili, že
žádost byla prostřednictvím pražského advokáta JUDr. L. H. podána,
oba ovšem shodně uvedli, že písemný doklad neexistuje a nejsou
schopni tuto skutečnost prokázat. Protože stěžovatel neunesl
důkazní břemeno k tvrzení, že o nemovitosti bylo žádáno podle
zákona č. 128/1946 Sb., nebyla tedy splněna podmínka podle zákona
č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, zejména ve znění
zákona č. 116/1994 Sb. (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb.") a soud
žalobu zamítl. Odvolací soud ústavní stížností napadeným
rozhodnutím rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, když podobně
jako v odvoláním napadeném rozhodnutí uvedl, že není pochyb o tom,
že předmětné nemovitosti byly ve vlastnictví právního předchůdce
stěžovatele pana R. B. a jeho právním nástupcům by jejich vydání,
případně náhrada náležely, nicméně zákonem byl stanoven určitý
postup, jímž se původní vlastnictví k nim opět obnovilo a tento
postup (restituce podle zákona č. 128/1946 Sb.) nebyl dodržen.
V řízení se nepodařilo prokázat existenci tohoto předpokládaného
postupu a pouhé tvrzení o tom, že původní vlastník se po válce
"musel samozřejmě o věc zajímat", či "samozřejmě o vrácení majetku
usilovat" a "samozřejmě nárok na vrácení podniku po válce
uplatnil", ovšem k prokázání původní restituce nepostačuje.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry obecných soudů
o nutnosti uplatnění nároku podle zákona č. 128/1946 Sb. a uvádí,
že nárok na vydání věci vznikl na základě dekretu č. 5/1945 Sb.,
který obnovil vlastnické právo původního vlastníka tím, že
prohlásil veškeré majetkové převody a ujednání, uzavřené pod
tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické perzekuce, za
neplatné. Podle stěžovatele je vlastnické právo nepromlčitelné,
neboť právní úkon učiněný v roce 1939 byl neplatný od samého
počátku, neboť byl učiněn pod tlakem okupace a rasové a politické
perzekuce. Dekret č. 5/1945 Sb. ani zákon č. 128/1946 Sb. na této
skutečnosti nemohl nic změnit. Proto navrhuje zrušit rozhodnutí
jak soudu prvního stupně tak i odvolacího soudu.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti
navrhovatelova podání. Ústavní stížnost byla podána včas,
stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen
a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv
poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou
a Ústavní soud ji projednal.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická
osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož
byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci,
bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním
zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Věc byla v další fázi řízení před Ústavním soudem přezkoumána
z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní
stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku,
že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel
účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo
porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním
skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením
právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost
je důvodná a došlo k porušení ústavně zaručených práv, i když
z jiných důvodů, než uvádí stěžovatel. Podle své konstantní
judikatury však není Ústavní soud vázán odůvodněním ústavní
stížnosti. Není v rozporu s jejím posláním, když je napadené
rozhodnutí orgánu veřejné moci přezkoumáno i z jiných hledisek.
Pro posouzení ústavní stížnosti požádal Ústavní soud
o vyjádření Okresní soud v Litoměřicích, Krajský soud v Ústí nad
Labem a Českou republiku - Ministerstvo financí ČR, a připojil si
příslušný soudní spis.
Předseda senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem se ztotožnil
se závěry odvolacího soudu, odkázal v plném rozsahu na jeho
rozsudek a navrhl nevyhovět ústavní stížnosti.
Ministerstvo financí za vedlejšího účastníka k ústavní
stížnosti uvedlo, že podstata ústavní stížnosti spočívá
v nesouhlasu stěžovatele s právními závěry obecných soudů a není
odnětím práva na soudní ochranu, jestliže obecné soudy po řádně
vedeném procesu zaujmou stanovisko, s nímž se strana ve sporu
neztotožňuje. Jestliže by stěžovatel prokázal, že jeho právní
předchůdci požádali o restituci podle zákona č. 128/1946 Sb.
a nebyli uspokojeni po 25. 2. 1948 z důvodů uvedených v §2 odst.
1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., bylo by možné stěžovateli
poskytnout finanční náhradu. To však stěžovatel v řízení před
obecnými soudy neprokázal. Proto navrhuje, aby byla ústavní
stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Soudkyně Okresního soudu v Litoměřicích odkázala ve svém
vyjádření k ústavní stížnosti na rozhodnutí soudu prvního stupně,
které bylo napadeno ústavní stížností.
Při posuzování ústavní stížnosti vycházel Ústavní soud ze
dvou zásad, které vyplývají z jeho ustálené judikatury. Podle
první z nich nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje
v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci.
Procesněprávní rámec představují především principy řádného
a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny,
jakož i z čl. 1 Ústavy ČR. Jedním z těchto principů,
představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu
právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy ČR)
a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své
rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 občanského soudního řádu), a to
způsobem, zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 občanského
soudního řádu. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými
zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné
a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní
závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými
zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění
soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí
považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož
i s čl. 1 Ústavy ČR.
Podle druhé zásady je Ústavním soudem zdůrazňováno, že
smyslem zákona č. 87/1991 Sb. je zmírnit následky některých
majetkových a jiných křivd, učiněných v rozhodném období (§1
odst. 1). Z tohoto pohledu není možno při aplikaci tohoto zákona
postupovat příliš restriktivně a formalisticky, nýbrž naopak je
nutno používat jej velmi citlivě a vždy s ohledem na okolnosti
konkrétního případu. Jak již totiž Ústavní soud judikoval dříve,
ke splnění účelu a cíle restitucí je nutné, aby všechny orgány
veřejné moci vycházely ze speciální úpravy restitučních předpisů
a aby zejména v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd
interpretovaly zákonem stanovené okolnosti, v jejichž důsledku
k přechodu majetku došlo.
Ústavnímu soudu je z jeho činnosti známo, že ve věci
finančních náhrad za nevydané nemovitosti po zemřelém panu R. B.
probíhalo před Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 236/98 obdobné
řízení o ústavní stížnosti pana A. B. proti rozhodnutím obecných
soudů, když rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 1998,
sp. zn. 13 Co 465/97, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně,
kterým byla zamítnuta žaloba pana A. B. na zaplacení finanční
náhrady. Tato žaloba byla zamítnuta v podstatě z obdobných důvodů
jako žaloba, o níž obecné soudy rozhodovaly v řízení, která vedla
k rozhodnutím napadeným nyní posuzovanou ústavní stížností.
V průběhu řízení, sp. zn. I. ÚS 236/98, si Ústavní soud vyžádal
kopii dopisu adresovaného Okresnímu soudu v Brandýse nad Labem,
označeného číslem jednacím Nc II 57/49 a datovaného 30. 1. 1950,
a z jeho obsahu nemohl než vyrozumět, že pod č. j. Nc II 57/49
před Okresním soudem v Brandýse nad Labem probíhal restituční spor
mezi právními předchůdci pana A. B. a Agrostrojem, závody na
hospodářské stroje, n. p., Brandýs nad Labem. O předmětu sporu lze
usoudit podle osoby odpůrce, který je uveden jako Agrostroj,
závody na hospodářské stroje, n. p., Brandýs nad Labem, který
v dopisu soudu mimo jiné uvádí, že "podle vyhl. min. prům. z 25.
7. 1949, č. 1641, Ú. l. byl s účinkem ke dni 1. 1. 1950 vytvořen
samostatný národní podnik Agrostroj Roudnice n. L., do něhož patří
také závod, který byl dříve majetkem firmy R. B.". Dále je v tomto
dopisu zmíněna příloha, kterou odpůrce k výzvě ze dne 2. 1. 1950
předkládá soudu, a to opis trhové smlouvy ze dne 14. září 1939.
Odpůrce v dopisu navrhuje, aby "k dalšímu řízení byl delegován
Okresní soud v Roudnici nad Labem, podle §28 odst. 1 zák. č.
319/48 Sb., a aby mu byly spisy postoupeny". Ústavní stížnosti
bylo vyhověno, protože obecný soud se nevypořádal s návrhem
stěžovatele na výslech svědka, který měl prokázat existenci
poválečného restitučního řízení, když obecnými soudy bylo
zjištěno, že k uváděné věci č.j. Nc II 57/49 se nedochoval ani
soudní spis, ani rozhodnutí a ani příslušné rejstříky.
Ze spisu Okresního soudu v Litoměřicích, sp. zn. 14
C 180/96, bylo Ústavním soudem zjištěno, že Okresnímu soudu
v Litoměřicích došel dne 1. 4. 1998 přípis Ministerstva financí
ČR, kterým je v příloze soudu zasílána kopie rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 18. 2. 1998, č.j. 13 Co 465/97 - 34, ve
kterém, jak je uvedeno výše, je soudem zmiňována existence
poválečného restitučního řízení, č.j. Nc II 57/49, a také
existence citovaného dopisu, zmiňujícího restituční řízení ve věci
č.j. Nc II 57/49. Tato skutečnost byla tedy Okresnímu soudu
v Litoměřicích známa ještě před tím, než dne 11. 5. 1998 vyhlásil
svůj rozsudek, č.j. 14 C 180/96 - 47, proti kterému směřuje
ústavní stížnost.
Podobně jako tomu bylo i ve věci, sp. zn. I. ÚS 236/98, tak
i v nyní posuzované věci bylo zásadní otázkou v řízení před
obecnými soudy to, zda je žalobce - stěžovatel, osobou oprávněnou
podle zákona č. 87/1991 Sb. Otázku oprávněných osob řeší cit.
zákon ve svém ustanovení §3 a výčet zde uvedených osob je
taxativní. Oprávněnou osobou s přihlédnutím ke skutkovým
okolnostem zjištěným v dané věci, je podle §3 odst. 2 zákona
i fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v §3 odst. 1
zákona a která v den přechodu věci na stát podle §6 zákona měla
na ni nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č.
128/1946 Sb., pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva
prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů došlo
z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25. únoru 1948
uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c) zákona.
V posuzované věci je podstatou problému, a také jediným důvodem,
proč došlo k zamítnutí žaloby stěžovatele, že nebylo prokázáno
uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 128/1946 Sb. Podle
názoru Ústavního soudu však nelze přehlédnout skutečnost, že soudu
prvního stupně a stejně tak i odvolacímu soudu byla známa
existence citovaného dopisu, zmiňujícího restituční řízení ve věci
č.j. Nc II 57/49. Dále Ústavní soud přihlédl k tomu, že tvrzení
právního zástupce stěžovatele o neuplatnění nároku podle zákona č.
128/1946 Sb. bylo zpochybněno pozdější výpovědí stěžovatele tak,
jak je to uvedeno v protokolu o jednání před Okresním soudem
v Litoměřicích dne 19. 11. 1997. V této výpovědi také stěžovatel
zmiňuje existenci osoby L. H. (později v odvolání
upřesněno na JUDr. L. H.), pražského advokáta, který měl
zastupovat otce stěžovatele při poválečném uplatňování
restitučních nároků. Ze spisu Okresního soudu v Litoměřicích, sp.
zn. 14 C 180/96, bylo Ústavním soudem dále zjištěno, že pod číslem
listu 40 je v něm založena žádost Městského soudu v Praze ze dne
5. 12. 1997, adresovaná Okresnímu soudu v Litoměřicích, který se
v uvedené věci, sp. zn. 13 Co 465/97, dotazuje, zda ve věcech
náhrad uplatňovaných panem K. B. a panem R. B. bylo tvrzeno ze
strany žalobců, že pod sp. zn. Nc. II 567/49 bývalého Okresního
soudu v Roudnici n. Labem proběhlo řízení podle zákona č.
128/1946 Sb., a zda byl proveden důkaz uvedeným spisem nebo jiným
důkazem o tom, že takové řízení bylo zahájeno. Je tedy zřejmé, že
v posuzované věci šlo o okolnosti tak zásadní, že mohly mít vliv
na meritorní rozhodnutí soudu. Ačkoli však šlo o skutečnosti,
které byly obecným soudům známy, tak se s nimi ve svých
rozhodnutích nevypořádaly. Zejména odvolací soud měl k těmto
skutečnostem přihlédnout a zvážit potřebu doplnění dokazování
v tomto směru. Jestliže se tedy obecné soudy nezabývaly všemi
podstatnými aspekty projednávané věci, lze v konkrétní věci dospět
k závěru, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 90
Ústavy ČR (k tomu srov. obdobně nález ve věci II. ÚS 219/95, in
Ústavní soud České republiky : Sbírka nálezů a usnesení - svazek
5, č. 48, vydání 1., Praha, C. H. Beck 1997). Lze tedy mít za to,
že vykonaná skutková zjištění jsou v extrémním rozporu
s přijatými právními závěry.
Ústavní soud dále považuje za nutné odkázat na svoji dřívější
judikaturu (například nález ve věci I. ÚS 485/98, in Ústavní soud
České republiky : Sbírka nálezů a usnesení - svazek 14, č. 81,
vydání 1., Praha, C. H. Beck 2000), ze které vyplývá, že i když je
důkazní břemeno na straně stěžovatelů, nelze restituční zákon
vykládat restriktivně, výlučně v jejich neprospěch. Ústavní soud
dovozuje, že z hlediska ochrany základních práv a svobod je třeba
ztrátu či skartaci spisu vzít v úvahu i v restitučním řízení, a to
zejména tehdy, jestliže je proti stěžovatelům namítáno, že se
z důvodu ztráty rozhodujícího dokladu u úředního orgánu důkazního
břemene nezhostili. I z tohoto důvodu se Ústavnímu soudu jeví jako
nezbytné, aby se obecné soudy zabývaly důkladně všemi podstatnými
okolnostmi posuzovaného případu.
Pouze pro úplnost Ústavní soud dodává, že nelze naopak
přisvědčit názoru stěžovatele o obnovení vlastnického práva
dekretem č. 5/1945 Sb. V tomto nezbývá Ústavnímu soudu než
stěžovatele odkázat na již ustálenou judikaturu Ústavního soudu
(k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 415/97, in Ústavní soud
České republiky : Sbírka nálezů a usnesení - svazek 14, č. 76,
vydání 1., Praha, C. H. Beck 2000), podle které se zákon č.
87/1991 Sb. vztahuje pouze na zmírnění následků některých
majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období od 25. února
1948 do 1. ledna 1990, tj. v tzv. rozhodném období (§1 odst. 1),
přičemž oprávněnou osobou (jak k vydání nemovitostí tak poskytnutí
finanční náhrady) je též fyzická osoba, která v den přechodu věci
na stát na ni měla nárok podle dekretu prezidenta republiky č.
5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., pokud k převodu nebo
přechodu vlastnického práva prohlášeným za neplatné podle těchto
právních předpisů došlo z důvodu rasové persekuce a tento nárok
(uplatněný) nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených
v §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. (§3 odst. 2).
Ústavní soud, aniž by svým rozhodnutím předjímal meritorní
výsledek sporu, dospěl po zvážení všech uvedených skutečností, že
ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 36
odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR, a proto ve výroku citovaná
rozhodnutí obecných soudů svým nálezem zrušil podle ustanovení §82 odst.1 a odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.").
K namítanému porušení čl. 11 Listiny lze odkázat na judikaturu
Ústavního soudu (k tomu srov. usnesení ve věci III. ÚS 44/94, in
Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek
2, č. 18, vydání 1., Praha, C. H. Beck 1995), podle které
stěžovatel vystupuje v pozici subjektu, který uplatňuje pohledávku
vůči povinnému, kterým je stát. Nejde tudíž o právo věcné, tedy
ani o právo vlastnické, a jeho ochranu nelze proto podřadit pod
ustanovení čl. 11 Listiny.
Vzhledem k tomu, že všichni účastníci řízení i vedlejší
účastník řízení souhlasili s upuštěním od ústního jednání (§44
odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.), rozhodl Ústavní soud nálezem bez
ústního jednání (§82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.).
Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.)
V Brně dne 14. 8. 2001