ECLI:CZ:US:2006:2.US.401.06
sp. zn. II. ÚS 401/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. července 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Ing. A. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem AK Voršilka - Stránská - Pazdera, Opletalova 4, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2006, č. j. 28 Cdo 2342/2005-474, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2005, č. j. 19 Co 543/2004-440, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 7. 2004, č. j. 10 C 98/2003-371, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, žalobou ze dne 23. 9. 1997 se domáhal podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, po žalovaném J. S. vydání ideálních částí nemovitostí, a to id. 1/16 pozemků parc. č. 567, 568, 571 s domem č.p. 177, pozemku parc. č. 574 s domem č. p. 78, parc. č. 573 a 575 v kat. úz. Veleslavín, id. 1/4 pozemků parc. č. 1109/5, 1109/6 a 1109/1 v kat. úz. Vokovice, id. 1/4 pozemku parc. č. 2046, id. 1/20 pozemků parc. č. 2044 a 2045 v kat. úz. Střešovice a id. 1/4 pozemků parc. č. 1213, 1215, 1217, 1218, 1219, a 1217/3.
O této žalobě rozhodl Obvodní soud pro Prahu 6 nejprve tak, že ji v celém rozsahu zamítl. Toto rozhodnutí však bylo zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 1999. V dalším řízení Obvodní soud pro Prahu 6 uložil žalovanému vydat stěžovateli ideální 1/20 pozemků p. č. 2044 a č. 2045 v k. úz. Střešovice, zastavil řízení o vydání id. 1/4 parcel č. 1213, 1215, 1217,1218, 1219 a 1217/3 a v dalších částech žalobu zamítl. Městský soud v Praze v následujícím odvolacím řízení potvrdil tento rozsudek v části výroku ukládajícím vydání části pozemků a v další, zamítavé části, rozsudek zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Následně rozhodl soud prvního stupně tak, že žalobě vyhověl. Tento rozsudek byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen. Na základě dovolání žalovaného byly rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně Nejvyšším soudem ČR zrušeny.
V dalším řízení pak Obvodní soud pro Prahu 6 nyní napadeným rozsudkem žalobu zamítl a Městský soud v Praze v odvolacím řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR pak bylo odmítnuto dovolání stěžovatele pro nepřípustnost, neboť dovolací soud neshledal podmínky jeho připuštění podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na rovnost podle čl. 1 a čl. 3 odst. 3 (stěžovatel má však zřejmě na mysli čl. 4 odst. 3) Listiny základních práv a svobod, právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel přitom shledal porušení těchto základních práv v následujících skutečnostech.
Obecné soudy především podle stěžovatele dospěly k nesprávnému skutkovému zjištění, že stěžovatel měl v době před nálezem Ústavního soudu, jímž byla zrušena podmínka trvalého pobytu, na území ČSFR, resp. ČR, trvalý pobyt. Obecné soudy přitom vycházely z toho, že stěžovateli byl dne 24. 7. 1991 vydán občanský průkaz, v němž byla uvedena adresa trvalého pobytu v Praze 4, Senohrabská 4. Stěžovatel však v průběhu řízení poukazoval na to, že adresa uvedená v občanském průkazu je pouze administrativním zápisem, nikoliv trvalým bydlením. Proto z této skutečnosti nelze podle stěžovatele dovozovat, že se v rozhodné době trvale zdržoval na uvedené adrese. Stěžovatel předložil řadu důkazů, že v rozhodné době i doposud trvale žije v USA.
Odvolací soud naopak dovodil, že stěžovatel měl v době před zrušením podmínky trvalého pobytu na území ČR trvalý pobyt, a to na základě správního spisu týkajícího se udělení státního občanství stěžovateli, ze kterého vyplývá, že stěžovatel tvrdil svůj trvalý pobyt na území ČR, dále na základě dohod mezi stěžovatelem a povinnými osobami, podle kterých byly stěžovateli některé nemovitosti v době před zrušením podmínky trvalého pobytu vydány, a na základě žalob, které stěžovatel podal v případě nemovitostí, jež mu tehdy vydány nebyly.
Obecné soudy se dále podle stěžovatele měly zabývat jako předběžnou otázkou tím, zda dohody uzavřené mezi žalovaným a povinnými osobami, na jejichž základě došlo k vydání žalovaných nemovitostí, jsou dohodami platnými.
Další vadou, kterou jsou postižena napadená rozhodnutí, je podle stěžovatele skutečnost, že obecné soudy posoudily smlouvy, na jejichž základě žalovaný převedl nemovitosti na třetí osoby, jako platné, a dospěly k závěru, že žalovaný již není jejich vlastníkem a nemůže je proto ani vydat. Naopak stěžovatel se domnívá, že i tyto smlouvy jsou smlouvami neplatnými a že žalovaný je nadále jejich vlastníkem. V této souvislosti stěžovatel poukázal i na odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2000, č. j. 19 Co 418/2000-100, ve kterém odvolací soud uvedl, že pokud žalovaný sporné nemovitosti již nedrží a smluvně je převedl na jiné subjekty, je tato skutečnost z hlediska §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. zcela bez právního významu. Stěžovatel pak upozornil na to, že v tomto rozsudku Městský soud v Praze potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně o zaplacení peněžního ekvivalentu, který samostatně nabyl právní moci i přes pokračující řízení o zbytku nároků. Stěžovatel se tak s ohledem na zamítavý výrok o zaplacení peněžního ekvivalentu nemůže domáhat zaplacení peněžité náhrady, a to pro překážku věci rozsouzené.
Konečně, stěžovatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces v samotném usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo pro nepřípustnost odmítnuto stěžovatelovo dovolání, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím po právní stránce zásadního právního významu. Stěžovatel se totiž domnívá, že dovolání mělo být připuštěno podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. právě z důvodu, že odvolací soud vyřešil otázku trvalého pobytu stěžovatele před účinností nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. v rozporu hmotným právem a judikaturou Nejvyššího soudu ČR. Nesprávné jsou podle stěžovatele rovněž závěry Nejvyššího soudu ČR ohledně otázky platnosti předmětných dohod o vydání nemovitostí.
Stěžovatel proto s ohledem na tyto námitky navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, které bylo k ústavní stížnosti v souladu s ust. §72 odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, přiloženo, Ústavní soud zjistil, že obecné soudy vyšly z následujících skutečností.
Stěžovatel a žalovaný jsou bratry, kteří jsou dědici předmětných nemovitostí po svých rodičích A. a M. S. Předmětné nemovitosti byly odňaty znárodňovací vyhláškou ministra průmyslu z 29. 10. 1948. Dohodami ze dne 5. 8. 1991, 9. 9. 1991, 1. 12. 1991 a 16. 3. 1992 uzavřenými mezi bratrem stěžovatele jako oprávněnou osobou a státním podnikem Sady, lesy a zahradnictví Praha byly nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb. vydány žalovanému.
Obecné soudy měly dále za to, že mezi stěžovatelem a žalovaným došlo k uzavření dohody o tom, že restituentem bude pouze žalovaný, který nemovitosti vydané v restituci prodá, případně pronajme a výtěžek z prodeje či pronájmu se rozdělí tak, že stěžovateli vyplatí polovinu čistého zisku. Tato dohoda byla také žalovaným i stěžovatelem plněna a této dohody se stěžovatel měl dovolávat v dalších soudních řízeních u Obvodního soudu pro Prahu 4 (sp. zn. 38 C 5/94) a Obvodního soudu pro Prahu 6 (sp. zn. 11 C 120/92). V tomto řízení pak stěžovatel před obecnými soudy tvrdil, že sice uzavřeli tuto dohodu, ale že z opatrnosti podává i žalobu na vydání nemovitostí.
Soud prvního stupně hodnotil takový postup stěžovatele jako rozporný s dobrými mravy ve smyslu ust. §3 odst. 1 občanského zákoníku. Žalobu stěžovatele však zamítl především na základě závěru, že stěžovatel není občanem ČR, neboť někdejší československé státní občanství pozbyl v roce 1974, když nabyl občanství USA. Listina vydaná stěžovateli v roce 1991 o českém státním občanství je podle soudu prvního stupně nicotným právním aktem, neboť nebyla podepsána osobou oprávněnou jednat za orgán, který ji vydal.
Odvolací soud v napadeném rozsudku zdůraznil, že žalobě nebylo možno vyhovět a nemovitosti vydat z důvodu, že žalovaný nemovitosti již nevlastní. Odvolací soud nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně stran neexistence státního občanství ČR, nýbrž naopak dospěl k závěru, že stěžovatel splňoval všechny podmínky pro to, aby byl považován za oprávněnou osobu (státní občanství i trvalý pobyt) již podle původního znění zákona č. 87/1991 Sb. a musel tedy svůj nárok uplatnit v původní lhůtě, tedy od 1. 4. 1991 do 1. 10. 1991. Nález Ústavního soudu vyhlášený pod č. 164/1994 Sb. se proto na stěžovatele nevztahoval.
Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR pak dále vyplývá, že dovolací soud neshledal nic, co by vedlo k závěru, že odvolací soud řešil v napadeném rozsudku právní otázku, která je odvolacími či dovolacím soudem řešena rozdílně. Nejvyšší soud ČR naopak odkázal na své předchozí rozhodnutí ve věci, kterým zrušil dřívější rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a zavázal je svým právním názorem. Od tohoto názoru se odvolací soud neodchýlil, pokud dospěl k závěru, že stěžovatel mohl a měl restituční nároky uplatnit již v původních lhůtách, nikoliv až po nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb.
Poté, co Ústavní soud konfrontoval shora uvedené argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti s výše rekapitulovaným obsahem usnesení Nejvyššího soudu ČR, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení rovnosti, vlastnického práva a práva na spravedlivý proces, Ústavní soud toto tvrzené porušení neshledal.
Pokud jde o ochranu vlastnického práva, Ústavní soud již v minulosti mnohokráte uvedl, že ochrana vlastnického práva podle čl. 11 Listiny se dotýká toliko již konstituovaného vlastnictví (naposledy srov. stanovisko Pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st.21/05, podle kterého restituční předpisy ve skutečnosti legalizovaly přechod majetku na stát a ve kterém Ústavní soud zdůraznil, že vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci, pokud oprávněná osoba splní restitučními zákony stanovené podmínky), nikoliv situace, kdy se stěžovatel teprve domáhá před obecnými soudy osvědčení, že splnil podmínky konstituování vlastnického práva v podobě vydání ideálních částí nemovitostí vydaných v restituci jiné oprávněné osobě.
Ústavní soud však považuje za nutné zdůraznit, že daná věc je navíc skutkově specifická v tom, že to byl sám stěžovatel, který uzavřel se svým bratrem jakožto oprávněnou osobou dohodu, v níž souhlasil s vydáním nemovitostí v restituci, a tedy konstituováním vlastnického práva k nemovitostem pouze ve prospěch svého bratra. Tento projev vůle, který ostatně stěžovatel nezpochybnil, měl mít podle Ústavního soudu přednost před nároky, které by jinak vyplývaly ze zákona č. 87/1991 Sb. Jinak řečeno, bez ohledu na to, zda stěžovatel splňoval či nesplňoval podmínky toho, aby mohl být považován za oprávněnou osobu, a v jaké době (již před nálezem Ústavního soudu, kterým byla zrušena podmínka trvalého pobytu, či po něm), je zde ničím nedotčený autonomní projev vůle stěžovatele, kterým se vzdal svého potenciálního restitučního nároku ve prospěch svého bratra s tím, že bude mít nárok na ekvivalentní peněžité plnění.
Již z tohoto důvodu byla žaloba stěžovatele na vydání nemovitostí konstruována podle §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, bezpředmětná a neúčelná. To ostatně - jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR - připustil v řízení před obecnými soudy sám stěžovatel, který žalobu na vydání podal toliko z opatrnosti. V tomto směru se Ústavní soud ztotožňuje se závěrem Obvodního soudu pro Prahu 6, že za takové situace je žaloba výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, resp. šikanózním uplatňováním tvrzeného práva, které ani nemůže požívat ústavněprávní ochrany.
Úvahy všech obecných soudů, které se zabývaly posouzením nároku na vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. (zejména otázky, zda je stěžovatel oprávněnou osobou a kdy mohl restituční nárok uplatnit), považuje Ústavní soud v daném kontextu za zcela irelevantní. Tato skutečnost však ještě nemůže vést k závěru, že by rozhodnutí obecných soudů (obsahující irelevantní právní úvahy) byla rozhodnutími porušujícími základní práva stěžovatele, tedy zejména právo na spravedlivý proces.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti zdůraznil, že žalobě na peněžité plnění brání již pravomocný výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 4. 2000, č. j. 10 C 247/97-67, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2000, č. j. 19 Co 418/2000-100, Ústavní soud k tomu uvádí následující. Ačkoliv již Ústavní soud v minulosti podrobil kritice postup obecných soudů a především soudu dovolacího, pokud rozdělí jednotlivé žalobní nároky vyplývající ze stejné právní situace tak, že v rámci jednoho řízení dojde k jakémusi rozštěpení věci a vytvoření několika "procesních režimů" z hlediska uplatňování opravných prostředků (srov. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 117/04, dosud nepublikován, dostupný v el. verzi na adrese www.judikatura.cz), přesto bylo na stěžovateli, aby proti tehdejšímu zamítavému výroku uplatnil procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytoval, tedy například i ústavní stížnost. Stěžovatel tak zjevně tehdy neučinil, a pokud se teprve nyní dovolává ochrany svých práv stran tohoto výroku rozhodnutí obecných soudů, je taková námitka opožděná.
Nicméně Ústavní soud se domnívá, že za titul pro peněžité plnění nelze v případě stěžovatele vzhledem ke shora uvedené dohodě mezi stěžovatelem a jeho bratrem považovat nemožnost vydání nemovitostí podle §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. z důvodu jejich zcizení, jak v minulosti dovozovala judikatura obecných soudů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 28 Cdo 434/2000), nýbrž závazek obsažený právě v této dohodě.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2006
Stanislav Balík, v.r.
předseda senátu