ECLI:CZ:US:2012:2.US.4038.12.1
sp. zn. II. ÚS 4038/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti L. K., zastoupeného JUDr. Ludvíkem Hynkem, advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti volbám do zastupitelstva Ústeckého kraje konaným ve dnech 12. a 13. října 2012, a spojené s návrhem na vydání předběžného opatření a návrhem na zrušení zákona č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů a o změně některých zákonů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 21. 10. 2012 se stěžovatel dožaduje nálezu, jímž bude vysloveno, že volbou do zastupitelstva krajů uskutečněnou ve dnech 12. a 13. října 2012 byla porušena jeho základní lidská práva, a jímž bude pro rozpor se čl. 21 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod zrušen zákon č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů a o změně některých zákonů (dále jen "zákon č. 130/2000 Sb."). Současně navrhl vydat předběžné opatření, jímž bude pozastavena platnost zákona č. 130/2000 Sb., a dodatečně ještě požádal o návrhu rozhodnout mimo pořadí došlých podání.
V návrhu uvedl, že v den konání voleb se dostavil ve svém volebním okrsku do volební místnosti, kde obdržel hlasovací lístky. V určeném prostoru pak vložil do úřední obálky jeden hlasovací lístek, na němž mohl zakroužkováním pořadového čísla u nejvýše čtyř kandidátů uvedených na témže hlasovacím lístku tyto kandidáty upřednostnit. A právě v tom spatřuje důvod pro podání ústavní stížnosti. Jako volič byl totiž postaven před rozhodnutí, které v demokratické volbě činit nechtěl. Jeho důvěru mělo několik kandidátů na funkci zastupitele, ovšem každý kandidoval za jiné politické uskupení. Musel tedy vybrat jeden politický subjekt, jenže jím preferovaný kandidát kvůli chybějícím preferenčním hlasům ve volbách neuspěl. Stěžovatel z uvedeného dovozuje, že bylo popřeno a pošlapáno jeho právo svobodně volit. Povinnost vyplnit hlasovací lístek "dle úmyslu zákonodárce" považuje za jiný zásah orgánu veřejné moci do svých práv a svobod. Zákonodárce podle jeho názoru nemá právo voliče ve výběru kandidátů omezovat a určovat, koho volit. Pokud jde o zákon č. 130/2000 Sb., ten dle stěžovatele právě "kvůli kritériu výběru volby a možnosti udělování preferenčních hlasů" nevyhovuje požadavku obecnosti právního předpisu. Stěžovatel to zdůvodňuje (pro Ústavní soud ne zcela srozumitelnou úvahou) tak, že "... vyhlášení výsledků voleb v Ústeckém kraji nelze považovat za akt aplikace práva ve formě zákona. Musel by totiž existovat jiný zákon, který teprve bude dalším zákonem aplikován. Např. zákony o státním rozpočtu jsou aktem aplikace jiného zákona, a sice zákona o rozpočtových pravidlech." Konečně pak jsou dle stěžovatele volby do zastupitelstev krajů výrazem moci výkonné, jíž by ale příslušet neměly, a dochází tak k porušení principu dělby moci.
Ústavní soud nejprve musel vyřešit, který z jeho orgánů má působnost ve věci rozhodnout. Plénum Ústavního soudu si podle §11 odst. 2 písm. k) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyhradilo mimo jiné rozhodování o:
- o ústavních stížnostech proti rozhodnutí nebo jinému zásahu orgánu veřejné moci, je-li účastníkem řízení nebo vedlejším účastníkem řízení o této ústavní stížnosti prezident republiky, vláda, předseda vlády, Parlament nebo některá z jeho komor, předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu nebo předseda Senátu Parlamentu nebo jiný orgán komory Parlamentu,
- rozhodování o ústavních stížnostech proti rozhodnutím správního soudu o neplatnosti voleb nebo neplatnosti hlasování nebo neplatnosti volby kandidáta (§90 soudního řádu správního).
Posuzovaný návrh však do žádné z uvedených kategorií nepatří. Stěžovatel jej sice míří proti volbám do zastupitelstev krajů, ovšem nikoliv proti rozhodnutí správního soudu o neplatnosti voleb nebo neplatnosti hlasování nebo neplatnosti volby kandidáta podle §90 soudního řádu správního, ale výslovně proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, za který stěžovatel považuje omezení při udělování preferenčních hlasů. Nejde přitom ani o případ atrakce rozhodování o ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, kdy je účastníkem řízení nebo vedlejším účastníkem řízení o této ústavní stížnosti prezident republiky, vláda, předseda vlády, Parlament nebo některá z jeho komor, předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu nebo předseda Senátu Parlamentu nebo jiný orgán komory Parlamentu. Žádný z uvedených ústavních orgánů či funkcionářů však účastníkem řízení v tomto případě není, neboť návrh ve skutečnosti proti jinému zásahu nesměřuje, jak vyplyne z následujícího textu odůvodnění.
Pojem "jiného zásahu orgánu veřejné moci" ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je interpretován jako určitý akt orgánu veřejné moci, vydaný v rámci kompetence příslušného orgánu nebo naopak zcela mimo ni, anebo také nečinnost orgánu veřejné moci tam, kde měl být činný. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95 (78/4 SbNU 243) vymezil jiný zásah tak, že "... zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu." Praxe Ústavního soudu tak v minulosti jako příklady jiných zásahů dovodila průtahy v řízení či kontrolní činnost veřejné správy.
Do uvedeného pojmového vymezení naopak nezapadá zákonodárná činnost či právní předpis jako takový. Výslovně to Ústavní soud konstatoval již v publikovaném usnesení sp. zn. I. ÚS 92/94 (U 15/2 SbNU 233): "Za zásah orgánu veřejné moci, jímž je porušeno základní právo občana, nelze považovat - legislativní činnost, jakož i vydání obecně závazného předpisu ústředního orgánu státní správy - v mezích jeho pravomoci a působnosti, a to ani v tom případě ne, když - jak navrhovatel tvrdí - jeho ustanovení porušují základní právo občana." Stěžovatelem naříkaná povinnost vyplnit při volbách do zastupitelstev krajů hlasovací lístek dle zákona č. 130/2000 Sb., který limituje počet preferenčních hlasů a současně neumožňuje přidělovat je kandidátům napříč kandidátními listinami, je obecným, zákonným pravidlem a jiným zásahem orgánu veřejné moci ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu v žádném případě není. Jednoznačnost tohoto závěru nemůže narušit ani stěžovatelova šroubovaná konstrukce, že zákon č. 130/2000 Sb. je zákonem, tedy obecným předpisem, jen podle označení, ale ve skutečnosti jde o akt individuální. Taková úvaha, zdůvodňovaná navíc kusými argumenty na samé hranici srozumitelnosti, je od základu chybná, neboť předmětný zákon upravuje krajské volby s běžnou mírou obecnosti.
Pravidla využití preferenčních hlasů ve volbách do zastupitelstev krajů tedy nemohou být "jiným zásahem orgánu veřejné moci" a tvrzením opaku se stěžovatel pouze pokoušel opatřit si legitimaci k napadení zákona č. 130/2000 Sb. jako takového. Stěžovatel tedy svým návrhem ve skutečnosti nebrojí proti rozhodnutí, opatření ani proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, ale proti zákonu. K tomu ale zjevně aktivní legitimaci nemá, neboť nepatří do taxativně vymezeného okruhu navrhovatelů (§64 odst. 1 a 3 zákona o Ústavním soudu). Jeho návrh proto byl dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut.
Vzhledem k tomu se pak Ústavní soud nemohl zabývat ani akcesorickým návrhem na zrušení zákona č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů a o změně některých zákonů, který odmítl podle ust. §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ust. §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Pro možnost nařídit předběžné opatření nebyl splněn základní předpoklad formulovaný v §80 zákona o Ústavním soudu, návrh se proto též bez dalšího odmítá.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu