ECLI:CZ:US:2002:2.US.412.01
sp. zn. II. ÚS 412/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Č., zastoupené JUDr. M. Č., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 10 Co 129/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatelky podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu a namítá, že došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a na výzvu Ústavního soudu doloženého rozhodnutí o posledním přípustném prostředku k ochraně práva vyplývá následující skutkový stav věci. Stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu v Chebu domáhala určení vlastnictví k blíže popsaným nemovitostem. Její žaloba byla soudem prvního stupně zamítnuta v podstatě s odůvodněním, že stěžovatelka se nemůže domáhat určení vlastnického práva za situace, kdy je platný a účinný speciální zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 298/1990 Sb."), který vylučuje aplikaci obecného předpisu, kterým je občanský zákoník a taková určovací žaloba tedy nemůže být úspěšná. Na základě odvolání stěžovatelky rozhodoval krajský soud, který ústavní stížností napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a to v podstatě se shodným odůvodněním. Stěžovatelka využila ještě i mimořádného opravného prostředku, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR tak, že usnesením ze dne 29. 4. 2002, č.j. 20 Cdo 1418/2001 - 43, dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl.
Stěžovatelka podává ústavní stížnost, když tvrdí, že bylo zasaženo do jejího práva na ochranu vlastnictví ve smyslu výše uvedeného článku Listiny a navrhuje proto, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu svým nálezem zrušil. Ústavnost napadeného rozhodnutí pak stěžovatelka zpochybňuje stejnou námitkou, kterou již (jak je zřejmé z rozhodnutí odvolacího soudu) jednou uplatnila ve svém odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy že se nedomnívá, že by existence zákona č. 298/1990 Sb. vylučovala v jejím případě úspěšné uplatnění obecné určovací žaloby k majetku, který přešel na žalovaného prohlášením N. ze dne 22. 8. 1958 (jde zřejmě o překlep, když odvolací soud uvádí datum 28. 8. 1958).
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Věc byla v další fázi řízení před Ústavním soudem přezkoumána z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a ke stěžovatelkou namítanému porušení uvedeného ústavně zaručeného práva nedošlo.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se jen opakovaně dovolává svého výše uvedeného tvrzení o nevyloučení možnosti domáhat se v jejím případě určovací žalobou ochrany svého vlastnického práva a podstata její ústavní stížnosti tak spočívá v polemice s právními názory obecných soudů, které přijaly jak odvolací soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, tak i před ním soud prvního stupně. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřináší do posuzované věci nic nového, neboť byla předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a oba obecné soudy se s nimi řádně a obsáhle vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Tvrzení uváděná v ústavní stížnosti ji neposunují do ústavně právní roviny a ústavní stížnost tak postrádá jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci. Obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když postupovaly v souladu se zákonným předpisem, kterým je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, do jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Svůj postup obecné soudy řádně a obsáhle odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Nelze považovat za porušení základních práv stěžovatelky, jestliže jejímu návrhu obecné soudy nevyhověly.
Ústavní soud vyšel v nyní posuzovaném případu také z již ustálené judikatury Ústavního soudu, který se ve svých rozhodnutích vyjádřil za stejných skutkových okolností k totožné sporné otázce, která je základem i nyní posuzované ústavní stížnosti, a to, jestli u subjektů, kterých se týká úprava některých majetkových vztahů, tedy do jejichž právních poměrů zákon č. 298/1990 Sb. zasahuje, lze s úspěchem uplatňovat nárok podle obecných ustanovení občanského zákoníku. Jde o usnesení Ústavního soudu ČR, sp. zn. I ÚS 479/99, III. ÚS 475/2000, III. ÚS 250/99 a II. ÚS 107/2000. Ústavní soud konstatuje, že ani v nyní posuzovaném případu nemá důvod se od této judikatury odchýlit a v plném rozsahu se s ní ztotožňuje a odkazuje na ni. Ústavní soud i nyní dospěl k podobnému závěru, že dosavadní případy mají povahu restitucí a nelze na ně pohlížet jako na spory o vlastnictví či spory o náhradu škody apod. Základní restituční zákony, jako zákon č. 403/1990 Sb., zákon č. 87/1991 Sb., zákon č. 229/1991 Sb., zákon č. 243/1992 Sb., uvádějí ve svých názorech či preambulích, že se vztahují na nápravu či zmírnění následků majetkových křivd způsobených fyzickým i soukromým právnickým osobám odnětím vlastnického práva k nemovitým, případně i movitým věcem v letech 1948 - 1989. Tuto charakteristiku nese i zákon č. 298/1990 Sb., který se dotýká této projednávané ústavní stížnosti. Restituční zákony vedou tedy účastníky k tomu, aby byly plněny záměry a cíle ve zmírnění majetkových křivd vůči těm, kteří jimi byli postiženi a tomu odpovídá i příslušná právní úprava, avšak s vědomím, že nebylo reálné rozhodnout o vrácení veškerého majetku. Jen v rámci projevu vůle státu k restituci, která má být provedena, a jakým způsobem, mohou pak na základě více či méně podrobně definovaných podmínek o restituci rozhodovat obecné soudy. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na zcela vyčerpávající usnesení dovolacího soudu, které byť nenapadené ústavní stížností obsahuje přesvědčivé zdůvodnění ustálené rozhodovací praxe obecných soudů (a zejména soudu dovolacího) ve skutkově podobných případech.
K námitce stěžovatelky o porušení ústavně garantované ochrany vlastnického práva dle čl. 11 Listiny Ústavní soud konstatuje, že tímto článkem je chráněno vlastnické právo již konstituované a nikoliv tvrzený nárok na ně, a proto nelze nyní projednávanou ústavní stížnost posuzovat z hlediska tvrzeného porušení právě tohoto článku.
Pokud se stěžovatelka dovolávala v ústavní stížnosti nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 21. 12. 1998, sp. zn. IV. ÚS 403/98, pak Ústavní soud konstatuje obdobně jako v citovaném usnesení, sp. zn. III. ÚS 475/2000, že uvedené rozhodnutí se týkalo skutkově jiných věcí a nelze je aplikovat na předmětnou věc.
Ústavní soud proto neshledal důvod k tomu, aby využil svých ústavních a mimořádných pravomocí, zasáhl do nezávislého soudního rozhodování a zrušil ústavní stížností napadené rozhodnutí. Tvrzení stěžovatelky o porušení jí uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. 10. 2002
Vojtěch Cepl
předseda senátu