ECLI:CZ:US:1995:2.US.42.94
sp. zn. II. ÚS 42/94
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti R.P. a ing. M.Š. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, čj. 8 Co 708/93-137, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 1994, čj.
8Co 708/93-137, se z r u š u j e .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 3. 1993, čj.
17C 263/91-118, byl zamítnut návrh, aby žalovanému bylo uloženo
uzavřít s navrhovateli dohodu o vydání domu čp. 1939 v kat. úz. O.
- M.O. a to podle zákona č. 87/1991 Sb. ve znění pozdějších
předpisů (dále jen zák. č. 87/1991 Sb.). V odůvodnění rozhodnutí
se konstatuje, že navrhovatelé jsou sice ve smyslu citovaného
zákona oprávněnými osobami a splňují podmínky pro vydání ve smyslu
§6, avšak současně se dovozuje, že žalovaný není povinnou osobou
dle ustanovení §4 odst. 1 cit. zák., neboť hospodářskou smlouvou,
byť neplatnou, uzavřenou dne 27. 3. 1991 předmětné nemovitosti
převedl a dále se již necítil být ani vlastníkem, ani
vykonavatelem jiných práv. Z těchto skutečností dále okresní soud
dovodil, že žalovaný nesplňuje podmínku držby ve smyslu faktického
ovládání věci tak, jak má na mysli §4 odst. 1 cit. zák.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 1. 1994, čj. 8 Co
708/93-137, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě, avšak
v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že hospodářská smlouva z 27.
3. 1991, kterou žalovaný věc převedl na fyzickou osobu, je platná,
z čehož pak vzal za zcela zřejmé, že žalovaný nemohl majetek
držet, ani být povinnou osobou ve smyslu §4 odst. 1 zák. č.
87/1991 Sb.
Navrhovatelé se ve své ústavní stížnosti domáhali zrušení
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 1994, čj. 8 Co
708/93-137, s odůvodněním, že toto rozhodnutí porušuje čl. 11
Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), neboť smlouva
ze dne 27. 3. 1991 je svou povahou občanskoprávní, jak odpovídá
v obdobné věci rozsudku Vrchního soudu v Praze čj. Cdc 75/93
a jako takovou pak byli účastníci smlouvy vázáni svými projevy
vůle až do její registrace státním notářstvím, ke které do
dnešního dne nedošlo a kterou se teprve kupní smlouva mohla stát
perfektní v tom smyslu, že přešlo vlastnictví. Za této situace byl
dle navrhovatelů žalovaný osobou pasivně legitimovanou ve sporu
o schválení dohody o vydání nemovitosti dle zák. č. 87/1991 Sb.
V závěru navrhovatelé zdůraznili, že příčinou porušení základního
práva navrhovatelů, upraveného v čl. 11 Listiny, bylo odlišné
právní posouzení soudy obou stupňů. Krajský soud v Ostravě ve svém
vyjádření navrhl zamítnutí návrhu navrhovatelů a pokud jde
o napadený rozsudek, kterým byla zamítnuta žaloba pro nedostatek
věcné legitimace, vyslovil názor, že nebylo porušeno právo
navrhovatelů vlastnit majetek ani jiné ústavně zaručené základní
právo nebo svoboda z důvodů uvedených v napadeném rozsudku.
Vedlejší účastník Státní podnik bytového hospodářství
M. O. a P. v likvidaci (dále jen státní podnik) ve svém vyjádření
především podpořil právní názor navrhovatelů potud, že smlouva ze
dne 27. 3. 1991 spadá svým režimem do právních vztahů podle
občanského zákona (dále jen OZ) taktéž s tím, že k nabytí
účinnosti smlouvy o převodu nemovitostí je zapotřebí registrace
státním notářstvím, na kterou, pokud není podán návrh do tří let
od uzavření smlouvy, se vztahuje fikce, že účastníci od smlouvy
odstoupili. Dále vyslovil, že do konce této lhůty jsou svými
smluvními projevy účastníci pouze vázáni. Na druhé straně se
vedlejší účastník ve svém vyjádření ztotožnil s názory soudů obou
stupňů v tom smyslu, že nesplňuje podmínku držby dle §4 odst. 1
zák. č. 87/1991 Sb. proto, že zákonodárce, pokud použil pojmu
držba, měl v úmyslu obsáhnout i případné nesrovnalosti
v majetkoprávních vztazích, tzn. že držbu chápal jako pojem širší
v tom smyslu, že držitel nemusí být vždy vlastníkem, a naopak ani
vlastník nemusí být vždy držitelem. Dále zdůraznil, že se skutečně
po prodeji smlouvou ze dne 27. 3. 1991 již nepokládali za
oprávněné výkonem práva hospodaření, proto také majetková agenda
byla uzavřena ad acta a nemovitosti byly vyřazeny z evidence
podniku. Konečně namítal, že ani z procesních důvodů nemohli být
navrhovatelé úspěšní, neboť rozsudek, ukládající odpůrcům
povinnost uzavřít dohodu o vydání věci, by nemohl být podkladem
pro změnu zápisu vlastnického práva, když v katastru nemovitostí
je jako vlastník nemovitosti zapsána akciová společnost F.. Navíc
podkladem pro změnu zápisu může být pouze výrok rozsudku a nikoliv
jeho odůvodnění, případně vyřešení praejudiciálních otázek.
K vyjádření vedlejšího účastníka řízení státního podniku
navrhovatelé zaujali stanovisko v tom smyslu, že se tento choval
jako osoba povinná a je tedy osoba povinná ve smyslu §4 odst. 1
zák. č. 87/1991 Sb., neboť v dopisech ze dne 10. 6. 1991 a 19. 7.
1991 žádal o zrušení smlouvy ze dne 27. 3. 1991 s tím, že k jejímu
uzavření došlo v důsledku omylu, tzn., že ke dni podání výzvy
o vydání věci majetek držel a také se tak choval. Dále ke znění
§4 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. uvedli, že obecným pojmem držba
jde o vyjádření skutečnosti, že věc, jež je ve vlastnictví státu,
drží právnické osoby na základě rozdílných právních institutů,
takže nemůže jít o institut držby ve smyslu §135a OZ ve znění
zák. č. 509/1991 Sb. Správnost svých závěrů navrhovatelé
dovozovali i z úpravy, obsažené v odst. 2 ustanovení §4 zák. č.
87/1991 Sb.
Obchodní společnost F., a. s. ve svém vyjádření konstatovala,
že byli přibráni do řízení před soudy obecnými jako vedlejší
účastník, neboť jsou v současné době vlastníky nemovitosti na
základě kupní smlouvy ze dne 9. 4. 1992.
Ústavní soud při projednání včas podaného návrhu navrhovatelů
respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91
odst. 1 Ústavy) a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci v tom
smyslu, že by byl třetí instancí v systému všeobecného soudnictví
nebo náhradní instancí v případě, že procesní předpisy
nepřipouštějí dovolání. Jeho pravomoc je vázána na zjištění, že
napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda,
zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10
Ústavy. Vzhledem k tomu, že navrhovatelé uplatnili námitky
spočívající právě v porušení základních práv a svobod a to
konkrétně čl. 11 Listiny, nezbylo Ústavnímu soudu, než se věcí
skutkově i právně zabývat. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal
spis Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 17C 263/91. Ústavní soud
pak v této souvislosti zjistil, že navrhovatelé byli neúspěšní se
svým návrhem dle zák. č. 87/1991 Sb., aby žalovanému tehdy
Státnímu podniku bytového hospodářství M.O. a P. bylo uloženo
uzavřít dohodu o vydání věci domu čp. 1939 k. ú. O. - M.O., a to
každému z jedné poloviny, v podstatě s odůvodněním, že žalovaný
státní podnik není osobou povinnou ve smyslu §4 odst. 1 zák. č.
87/1991 Sb., neboť předmětná nemovitost byla platnou hospodářskou
smlouvou ze dne 27. 3. 1991 převedena z žalovaného na osobu třetí,
to vše pak s tím důsledkem, že žalovaný nesplňuje podmínku držby.
Ústavní soud má však za to, že jestliže dle čl. 90 Ústavy jsou
soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem
poskytovaly ochranu právům a jestliže těmito stanovenými způsoby
jsou postupy v souladu s občanským soudním řádem, který soudům
ukládá postupovat nejen tak, aby byla zajištěna spravedlivá
ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova
k zachovávání zákonů, ale též tak, aby nebylo zneužíváno práv
(srov. §1, §2 o.s.ř.), pak krajský soud nepostupoval a nemohl
postupovat v souladu s těmito ustanoveními, jestliže se nijak
nevypořádal s námitkou neplatnosti smlouvy z 27. 3. 1991 pro její
rozpor s §21 tehdy platného HZ (zák. č. 109/1964 Sb. ve znění
zák. č. 539/1991 Sb.) tak, jak od samého počátku tvrdili
navrhovatelé a jak dokonce dovodil i okresní soud jakožto soud
prvého stupně, ale naopak vzal za prokázáno, že smlouva z 27. 3.
1991 byla uzavřena platně, přestože bylo nesporné, že dopisem ze
dne 7. 3. 1991 navrhovatelé žalovaný státní podnik upozorňovali,
že budou žádat vydání nemovitosti dle restitučních předpisů
a přestože příslušný restituční předpis, tj. zákon č. 87/1991 Sb.
již platil počínaje dnem 21. 3. 1991 (srov. §6 odst. 1 a §11
odst. 1 zák. č. 131/1989 Sb. ve znění zák. č. 426/1990 Sb.)
a navíc v §9 odst. 1 výslovně stanovil, že povinná osoba nemůže
převádět věc oprávněných pod sankcí neplatnosti ode dne účinnosti
zákona. Ústavní soud má tedy za to, že právě s ohledem na posledně
uvedené skutečnosti byla smlouva z 27. 3. 1991 absolutně neplatná,
ať už dle ustanovení s §21 tehdy platného HZ (zák. č. 109/1964
Sb. ve znění zák. č. 539/1991 Sb.) a nebo dle ustanovení §39
tehdy platného OZ (zák. č. 40/1964 Sb. ve znění zák. č. 87/1991
Sb.), která obě stanoví, že neplatný je právní úkon, který svým
obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází a to proto,
že obcházela zákon č. 87/1991 Sb., když zmiňované ustanovení §9
odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. nebylo možno použít přímo vzhledem
k datu účinnosti zákona (1. 4. 1991). Tato neplatnost je
neplatností absolutní, tzn., že nastává ipso iure - ze zákona,
může se jí dovolávat každý, nemůže konvalidovat, působí ex tunc
a státní orgán k ní přihlíží z úřední povinnosti. Vlastní
obcházení zákona č. 87/1991 Sb. spočívá v tom, že smlouvou ze dne
27. 3. 1991 bylo znemožněno, aby věc byla právě dle tohoto
předpisu vydána, přestože žalovaný státní podnik věděl, že je
o nemovitost usilováno. Jestliže je tedy smlouva z 27. 3. 1991
smlouvou absolutně neplatnou a jestliže jak pro oblast
občanskoprávních, tak hospodářskoprávních vztahů platí, že se
nikdo nemůže dovolávat vlastní nepoctivosti (nemo turpitudinem
suam allegans auditur); pak je jistě namístě učinit závěr o tom,
že žalovaný státní podnik je taktéž držitelem, tedy osobou
povinnou a ve svých důsledcích také pasivně legitimovanou. K shora
uvedeným závěrům Ústavního soudu dlužno dodat, že právní úprava,
obsažená v §4 odst. 1 ve spojení s §9 odst. 1 zák. č. 87/1991
Sb., nijak nevylučuje možnost napadnout smlouvy týkající se
převodu nemovitostí, které byly uzavřeny přede dnem účinnosti zák.
č. 87/1991 Sb. a jestliže se u takových smluv prokáže, že šlo
o obcházení zákona, pak přirozeně s tím důsledkem, že právnická
osoba, jež se dopustila takového obcházení si za ně také ponese
plnou odpovědnost dle 4 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. v tom smyslu,
že bude osobou povinnou. Citovaný restituční zákon ostatně chtěl
právě pojmem držba předejít možnostem nedosáhnout účelu zákona
jakožto zákona restitučního z formálně právních důvodů, za který
by v dané věci měl sloužit fakt uzavřené smlouvy z 27. 3. 1991 bez
dalšího. Pro úplnost se, a to výslovně, uvádí, že pro účely
rozhodnutí o návrhu navrhovatelů na uložení povinnosti uzavřít
dohodu o vydání nemovitosti resp. o tom, zda je státní podnik
osobou povinnou ve smyslu zák. č. 87/1991 Sb., považoval Ústavní
soud za nadbytečné zkoumat, zda smlouva ze dne 27. 3. 1991 je
hospodářskoprávní či občanskoprávní, neboť tak či tak (§21 zák.
č. 109/1964 Sb. ve znění zák. č. 539/1991 Sb. a §39 zák. č.
40/1964 Sb. ve znění zák. č. 87/1991 Sb.) je tu daná neplatnost,
a to absolutní pro obcházení zák. č. 87/1991 Sb. Jestliže tedy
krajský soud shledal smlouvu z 27. 3. 1991 za platnou, nedostál
svým povinnostem, vyplývajícím z čl. 90 Ústavy ve spojení
s §1 a §2 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí není rozhodnutím,
kterým by byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a které by tak
vychovávalo nejen k zachovávání zákonů, ale i k úctě k právům
spoluobčanů. Stejně tak nedostál ani své povinnosti vykládat
právní předpisy nejen podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, ale
také spravedlivě (§5 odst. 1 zák. č. 335/1991 Sb. ve znění
pozdějších předpisů), za této situace nezbylo Ústavnímu soudu než
nálezem napadené rozhodnutí dle §82 odst. 1 až 3 zák. č.
182/1993 Sb. zrušit. Zcela na závěr Ústavní soud uvádí, že má za
to, že dané rozhodnutí nezakládá zásah do ústavního principu
nezávislosti soudu, z něhož vyplývá též zásada volného hodnocení
důkazů (čl. 82 odst. 1 Ústavy a §132 o.s.ř.), neboť tato zásada
se týká pouze závěrů o věrohodnosti a pravdivosti těch
skutečností, které má soudce za prokázány a které tvoří zjištěný
skutkový stav, ale netýká se již otázky právního posouzení (k tomu
srov. ustanovení §220 o.s.ř., jež taktéž odlišuje skutková
zjištění od právního posouzení). Konečně ohledně námitek
vedlejšího účastníka státního podniku, týkajících se nemožnosti
změn zápisu v katastru nemovitostí pouze na podkladě odůvodnění
rozhodnutí či v důsledku řešení praejudiciálních otázek, dlužno
dodat, že tyto jsou z hlediska ústavnosti napadeného rozhodnutí
bezpředmětné, ale naopak jsou řešitelné v návaznosti na další
nutná jednání jak ohledně předmětné smlouvy ze dne 27. 3. 1991,
tak ohledně následné smlouvy ze dne 9. 4. 1992.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 22. 2. 1995