ECLI:CZ:US:2006:2.US.434.05
sp. zn. II. ÚS 434/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti RNDr. I. V., zastoupené JUDr. Kateřinou Šimáčkovou, advokátkou, se sídlem Brno, Mojžíšova 17, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2005 ve věci sp. zn. 3 Ads 65/2004, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2004 ve věci sp. zn. 8 Ca 228/2003, a proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 15. 4. 2003 ve věci sp. zn. 405 316 411/ODO, spojené s návrhem na zrušení §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/2002 Sb., o odškodnění osob odvlečených do SSSR nebo do táborů, které SSSR zřídil v jiných státech, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a České správy sociálního zabezpečení, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelka podala návrh na zrušení výše rubrikovaných rozhodnutí obecných soudů, spojený s návrhem na zrušení ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/2002 Sb., o odškodnění osob odvlečených do SSSR nebo do táborů, které SSSR zřídil v jiných státech, neboť se domnívá, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jejích základních práv a svobod, konkrétně čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1 a čl. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ve spojení s čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, a čl. 2 odst. 1 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Stěžovatelka podala žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 172/2002 Sb., jako osoba pozůstalá (dcera) po zemřelé odvlečené osobě [§2 odst. 2 písm. b) zákona č. 172/2002 Sb.]. Tato žádost byla rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze zamítnuta s odůvodněním, že otec stěžovatelky, Ing. J. (G.) T., nebyl v době odvlečení československým státním občanem. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, kterou Městský soud v Praze zamítl. Obdobně reagoval i Nejvyšší správní soud, když zamítl kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze. Oba soudy ve svých odůvodněních uvedly, že otec stěžovatelky nebyl v době odvlečení státním občanem Československa.
Stěžovatelka v projednávané ústavní stížnosti namítá, že se Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí nikterak nevypořádal se svým stanoviskem ze dne 2. 2. 2005, č. j. S 3401/2004-62, v němž konstatoval, že smyslem zákona č. 172/2002 Sb. bylo odškodnit fakt, že Československo selhalo při ochraně osob proti sovětské kontrarozvědce v době, kdy území někdejší ČSR již bylo pod správou českých orgánů. Stěžovatelka má za to, že pokud její otec řádně požádal o československé státní občanství, avšak jeho žádost se v důsledku zřízení Protektorátu Čechy a Morava stala bezpředmětná, tedy pokud se nestal státním občanem bez svého zavinění, naplnila se podmínka stanovená v §2 odst. 1 zák. č. 172/2002 Sb., neboť skutečnost, že zanikl stát, nemůže být přičítána k tíži žadatele o občanství.
I v případě, že by soudy dospěly k závěru, že otec stěžovatelky státní občanství Československé republiky nenabyl a ani na něj nelze jako na občana Československé republiky pohlížet, bylo třeba se dle názoru stěžovatelky zabývat charakterem statutu plynoucího z tzv. Nansenova pasu, který zaručoval svému držiteli podle Úmluvy o mezinárodním postavení uprchlíků (publikována v č. 179/1935 Sb. z. a n.) právo na ochranu proti vydání do země původu. Tento mezinárodní závazek československého státu by měl mít přednost před striktními limity obsaženými v zákoně upravujícím odškodnění odvlečených osob. Z tohoto důvodu by měl český stát vyjít při aplikaci zákona č. 172/2002 Sb. ze svých mezinárodních závazků a s odkazem na čl. 1 odst. 2 Ústavy odškodnění za odvlečení přiznat. S touto námitkou se dle stěžovatelky Městský soud v Praze, ani Nejvyšší správní soud nevypořádaly.
Stěžovatelka je přesvědčena, že v jejím případě byly splněny všechny podmínky pro odškodnění dle zákona č. 172/2002 Sb. a restriktivní výklad naplnění podmínky dle §2 odst. 1 tohoto zákona by byl v rozporu s principem spravedlnosti a právního státu i se zákazem diskriminace a s mezinárodními závazky České republiky. Zdůrazňuje také, že umožněním odvlečení otce stěžovatelky do Sovětského svazu porušila Česká republika kromě svých mezinárodních závazků i ústavní principy, zejména došlo ve vztahu k otci stěžovatelky k porušení §107 zák. č. 121/1920 Sb., Ústavy Československé republiky, a to i pokud by nebyl československým občanem.
Stěžovatelka má tedy za to, že byla na základě neodůvodněně restriktivních limitů zbavena práva na odškodnění. Takto vzniklou situaci lze řešit hledáním ústavně konformního výkladu sporného ustanovení či jeho zrušením. K prvému řešení stěžovatelka uvádí, že podmínku zákona č. 172/2002 Sb., že oprávněná osoba "v době odvlečení byla občanem Československa", je nutno vyložit způsobem souladným s výkladem teleologickým a historickým, jakkoli rozšiřujícím vůči prostému výkladu jazykovému, a to tak, že oprávněná osoba musela být v rozhodné době pod státní ochranou Československa, typicky - ale nikoliv jedině - tedy československým státním občanem. Podmínku státního občanství obsaženou v ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 172/2002 Sb. je třeba dle stěžovatelky chápat tak, že se vztahuje na státní občany Československa a další osoby, které v rozhodné době požívaly v obdobném rozsahu československé státní ochrany. Takovými osobami byli dle jejího názoru i uprchlíci, jejichž status byl Československem uznán, tedy i její otec, který jako uprchlík uznaný Československou republikou, požíval její ochrany ve stejné míře jako státní občané (tato skutečnost vyplývá dle stěžovatelky zejména z čl. 6 Úmluvy o mezinárodním postavení uprchlíků, kde je uprchlíkům přiznána ve státě jejich trvalého pobytu národní úroveň ochrany jejich práv). K řešení druhému dodává, že napadené ustanovení je diskriminující, a tedy v rozporu s ustanoveními Listiny základních práv a svobod, Ústavy i Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zakazujícími diskriminaci, zejména pokud požadavek státního občanství v tomto případě dle stěžovatelky vyjadřuje svévoli při odlišování subjektů a práv (zejména čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy, čl. 14 Úmluvy, ve spojení s čl. 1 Protokolu č. 1. k Úmluvě a čl. 2 odst. 1 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech).
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 8 Ca 228/2003, z jehož obsahu ve vztahu k obsahu podané stížnosti zjistil následující:
Ing. J. T., otec stěžovatelky, byl koncem roku 1943 zatčen gestapem a vězněn v Brně, v Kounicových kolejích. Podařilo se mu uprchnout, ale dne 7. 7. 1945 byl na příkaz NKVD zatčen a později repatriován do SSSR. V březnu 1956 mu byl doručen dopis velvyslanectví Československé republiky v Moskvě s cestovním listem k návratu do Československa, kam přicestoval dne 24. 8. 1956. Otec stěžovatelky podal žádost o udělení československého státního občanství v roce 1938, avšak ta se v důsledku zřízení Protektorátu Čechy a Morava stala bezpředmětnou. Žádost o propůjčení občanství Protektorátu Čechy a Morava ze dne 7. 11. 1940 byla výměrem Zemského úřadu v Brně č. 11710-II/2-1941 na pokyn Ministerstva vnitra zamítnuta. Od té doby o udělení československého státního občanství u Městského národního výboru v Brně nežádal. Správní orgán dále zjistil, že otec stěžovatelky získal československé občanství až 13. 10. 1956, kdy složil státoobčanský slib.
Česká správa sociálního zabezpečení žádost stěžovatelky o poskytnutí odškodnění zamítla, neboť shledala, že nebyla splněna jedna z podmínek zákona č. 172/2002 Sb., a to podmínka podle ustanovení §2 odst. 1 písm. b) tohoto zákona (oprávněnou osobou je fyzická osoba, která byla v době odvlečení občanem Československa), a nárok na jednorázovou částku tedy nevznikl.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 9. 2004, č. j. 8 Ca 228/2003, zamítl. V odůvodnění rozsudku Městský soud v Praze zejména uvedl, že otec stěžovatelky sice podal žádost o udělení československého státního občanství poté, co dovršil deset let nepřetržitého pobytu na území Československé republiky, není ovšem nijak doloženo, že by mu toto občanství bylo rozhodnutím příslušného orgánu uděleno. Ani skutečnost, že byl držitelem Nansenova pasu, neshledal soud z hlediska aplikace zákona č. 172/2002 Sb. podstatnou, neboť oprávněnou osobou je jen ten, kdo byl v době odvlečení občanem Československa. Podle Městského soudu v Praze oprávněné osobě sice nelze klást k tíži, že v době svého odvlečení nebyla občanem Československa proto, že Československo bylo okupováno, ale stejně tak nelze státu vytýkat, že o žádosti o udělení občanství jeho orgány nerozhodly, jestliže zásahem cizí moci došlo k zániku státu. Za irelevantní je podle názoru soudu třeba rovněž považovat skutečnost, že by Československá republika porušila své mezinárodní závazky i ústavní principy tím, že umožnila odvlečení otce stěžovatelky do SSSR. I kdyby bylo možno se stěžovatelkou v této věci souhlasit, nic by to nezměnilo na tom, že ke dni svého odvlečení do SSSR její otec nebyl občanem Československa.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podala stěžovatelka kasační stížnost z důvodu uvedeného pro nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Kasační stížnost byla napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta. Nejvyšší správní soud shodně jako Česká správa sociálního zabezpečení a Městský soud v Praze dospěl k závěru, že otec stěžovatelky v době odvlečení nebyl státním občanem Československa, a stěžovatelka tedy není osobou oprávněnou k poskytnutí jednorázové peněžní částky s tím, že Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší odchýlit se od znění zákona č. 172/2002 Sb., který striktně vymezuje okruh oprávněných osob.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval soud účastníky řízení, Nejvyšší správní soud, Městský soud v Praze a Českou správu sociálního zabezpečení, aby se vyjádřily k obsahu ústavní stížnosti.
Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření nadále setrvává na argumentaci podané v napadaném rozhodnutí, zejména na skutečnosti, že ve věci nebylo prokázáno, že otec stěžovatelky byl oprávněnou osobou mající nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky dle zákona č. 172/2002 Sb. Otec stěžovatelky nebyl v době odvlečení státním občanem Československa, a tudíž nesplnil podmínky vymezené §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/2002 Sb. Pokud jde o námitku nevypořádání se Nejvyššího správního soudu se svým stanoviskem ze dne 2. 2. 2005, č. j. S 3401/2004-62, poukazuje Nejvyšší správní soud na ústřední pojem tohoto stanoviska. Věnovalo se konkrétně výkladu pojmu "odvlečení z území bývalého Československa", nikoli otázce výkladu pojmu "občan Československa", a proto není pro danou věc relevantní. Nejvyšší správní soud dále zopakoval své stanovisko z napadeného rozsudku, že držitelé Nansenových pasů požívali na území Československé republiky postavení uprchlíků a nebyli jejími státními občany. Zákon č. 172/2002 Sb., se proto na tuto kategorii osob nikterak nevztahuje. Jak Nejvyšší správní soud podotkl, stěžovatelka vyslovuje názor, že se zákon č. 172/2002 Sb. vztahuje na státní občany Československa a další osoby, které v rozhodné době používaly v obdobném rozsahu československé státní ochrany až v ústavní stížnosti. Odhlédneme-li od nejasného pojmu "československá státní ochrana" jde tento výklad nad rámec zákona (viz výše), ostatně bylo by jistě v rozporu s účelem tzv. Nansenova pasu, aby jeho držitel byl považován za občana ve všech zemích, které tento pas uznávaly. Vzhledem k okolnostem daného případu má Nejvyšší správní soud za to, že rozhodl v souladu se zákonem, ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a proto navrhuje, aby ji Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, případně zamítl.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že se sporem stěžovatelky s Českou správou sociálního zabezpečení zabýval výlučně v mezích podané žaloby. Vypořádal se se všemi v žalobě uvedenými argumenty, z nichž žádný neshledal důvodným. Především dospěl k závěru, že otec stěžovatelky nebyl ke dni svého odvlečení státním občanem Československa, a tedy nesplňoval podmínku podle §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/2002 Sb. Ohledně skutkových a právních závěrů odkázal na své rozhodnutí a k argumentaci stěžovatelky použité až v ústavní stížnosti se Městský soud nevyjádřil.
Česká správa sociálního zabezpečení ve svém vyjádření nejdříve poukazuje na způsob, jakým mohlo po první světové válce dojít k získání státního občanství. Zdůrazňuje, že pouhé splnění zákonných podmínek nezakládalo nárok na udělení státního občanství. K jeho nabytí bylo potřeba nejen podat žádost, ale i složit poddanskou přísahu a obdržet ověřovací listinu. Dále se Česká správa sociálního zabezpečení věnovala Úmluvě o mezinárodním postavení uprchlíků publikované v č. 179/1935 Sb. z. a n. Podle čl. 2 této smlouvy vydávaly smluvní strany uprchlíkům, na něž se Úmluva vztahovala, a kteří bydleli pravidelně na jejich státním území, tzv. Nansenovy pasy. Jejich držitelům zajišťovala citovaná úmluva práva, která se svým rozsahem blížila právům státních občanů smluvních stran. Smluvní strany se mimo jiné zavázaly nevydávat tyto osoby do státu jejich původu. Dále se Česká správa sociálního zabezpečení věnovala konkrétním podmínkám, které musí být splněny, aby osoba měla nárok na odškodnění dle zákona č. 172/2002 Sb., a důvodové zprávě k tomuto zákonu. Uvádí, že zmíněný zákon je jedním ze zákonů, kterými se Česká republika snaží reagovat na předchozí období nedemokratických a nelegitimních režimů vládnoucích na území bývalého Československa, jež systematicky porušovaly základní lidská práva, a alespoň částečně zmírnit křivdy spáchané na jejich obětech.
Pokud stěžovatelka namítá, že nepřiznáním jednorázové peněžní částky byla porušena základní lidská práva zaručená Ústavou a Listinou, je dle názoru České správy sociálního zabezpečení nutno uvést, že koncepce zákonodárství České republiky reagující na křivdy minulosti je budována na principu pouze částečného zmírnění některých křivd, když jejich úplné odstranění není možné. Proto je nutné vykládat ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/2002 Sb., podle jeho znění, neboť výslovně vyjádřeným úmyslem zákonodárce bylo odškodnit odvlečené československé státní občany splňující další zákonné podmínky. Výklad tohoto ustanovení tak, jak jej zastává stěžovatelka, není výkladem rozšiřujícím, ale interpretací, která je v rozporu se zákonem. Proto Česká správa sociálního zabezpečení navrhuje, aby Ústavní soud návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti odmítl.
Vzhledem k tomu, že uvedená vyjádření účastníků řízení nepřinesla nic podstatně nového s ohledem na dosavadní stav proběhlých řízení, nedoručoval Ústavní soud tato vyjádření z procesně ekonomických hledisek a také s ohledem charakter odmítacího výroku tato vyjádření k replice stěžovatelky.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející z hlediska vznesených námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Při svém rozhodování vzal Ústavní soud mimo jiné i v úvahu, že v obdobné věci jiných stěžovatelů, avšak za shodných skutkových okolností, již dříve rozhodoval (ve věcech sp. zn. I. ÚS 435/05 a sp. zn. II. ÚS 433/05). Ani u tohoto návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti neshledal žádný důvod odchýlit se od svých předchozích závěrů.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy obecných soudů. Postavení Ústavního soudu je od postavení soudů obecných zcela odlišné, ačkoli stejně jako soudy obecné využívá při své činnosti rozhodovací metody vlastní soudnictví. Ústavní soud není soudům obecným instančně nadřízen a není tak oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo jiné nesprávnosti, které svou podstatou spočívají pouze v rovině jednoduchého práva. Na druhé straně však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva a svobody stěžovatelky zakotvená v ústavním pořádku a v rámci tohoto přezkumu zvážit, zda řízení před obecnými soudy bylo jako celek spravedlivé. Ústavní soud tedy nezjišťuje, zda výklad zákona učiněný obecnými soudy je výkladem správným, ale pouze to, zda zvolený výklad nevybočuje z mezí, které dává soudní moci při jejich činnosti ústavní pořádek.
Stěžovatelka odůvodňuje své tvrzení o porušení ústavně zaručených práv tím, že byla na základě neodůvodněně restriktivních limitů, obsažených v ustanovení §2 odst. 1 písm b) zákona č. 172/2002 Sb., zbavena práva na odškodnění, které by jí mělo podle práva náležet. Názoru, že takto vzniklou situaci lze řešit hledáním ústavně konformního výkladu předmětného ustanovení či zrušením předmětného ustanovení, které je diskriminující, Ústavní soud nemůže přisvědčit.
Základní spornou otázkou je podle názoru Ústavního soudu výklad právního termínu "státní občan", který používá jednoduchý zákon při vymezení podmínek vzniku nároku na odškodnění podle zákona č. 172/2002 Sb. Jde o podmínku, která je stanovena jednoduchým zákonodárstvím, k jehož interpretaci jsou povolány zásadně obecné soudy. Jazykový význam tohoto právního termínu je podle názoru Ústavního soudu jasný a v dalším se zabývá proto tím, zda v souvislostech námitek stěžovatelky nelze interpretaci jednoduchého práva považovat za svévolnou a tím za protiústavní.
Dle §2 odst. 1 zákona č. 172/2002 Sb. je oprávněnou osobou fyzická osoba, která splňuje následující podmínky:
"a) byla odvlečena do Svazu sovětských socialistických republik nebo do táborů, které měl Svaz sovětských socialistických republik zřízeny v jiných státech,
b) v době odvlečení byla občanem Československa,
c) je občanem České republiky,
d) nebyla příjemcem nároků podle zákona Slovenské národní rady č. 319/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
e) nebyla pravomocně odsouzena pro zločiny směřující proti demokratickému Československu a nebyla osobou státně nespolehlivou podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících."
Ústavní soud nejdříve k námitce stěžovatelky zkoumal, zda pojem státního občanství lze ústavně konformním výkladem vyložit tak, že podmínku státního občanství by pro účely zák. č. 172/2002 Sb. splňovali nejen státní občané Československa, ale také např. uprchlíci, držitelé Nansenova pasu či další osoby, které v rozhodné době požívaly v obdobném rozsahu československé státní ochrany.
Stěžovatelka uvádí na podporu své argumentace celou řadu námitek, které ve svém souhrnu vyjadřují stanovisko, že osoby, které v rozhodné době požívaly v obdobném rozsahu československé státní ochrany, tedy i uprchlíci, jejichž status byl Československem uznán, požívaly její ochrany ve stejné míře jako státní občané (tato skutečnost vyplývá dle stěžovatelky zejména z čl. 6 Úmluvy o mezinárodním postavení uprchlíků, kde je uprchlíkům přiznána ve státě jejich trvalého pobytu národní úroveň ochrany jejich práv).
Ústavní soud považuje na tomto místě za důležité zabývat se právním postavením občanů a uprchlíků, respektive držitelů Nansenova pasu, a vztah obou těchto skupin ke státu.
Nansenův pas byl ekvivalentem cestovního dokladu, který se po roce 1917 vydával mimo jiné osobám ruského původu zbaveným v důsledku několikaletého pobytu v zahraničí příslušnosti (občanství) a de iure i ochrany sovětského státu. Měl těmto osobám zajistit svobodný pohyb a právní možnost opustit zemi prvního přijetí, v níž nebyly vytvořeny podmínky pro živobytí, ani k získání zaměstnání. Vydáním Nansenova pasu se vytvořilo právní spojení mezi uprchlíkem a mezinárodním společenstvím, které svým způsobem substituovalo domovský stát. Ujednání o Nansenově pasu bylo přijato 54 státy. Ovlivnilo hmotněprávní postavení uprchlíků, neboť tito se stali konečnými destinatáři výhod, které pro ně vyplývaly z mezinárodněprávních norem. Nansenův pas opravňoval osobu ke vstupu a pobytu na území jiného státu a dle čl. 6 Úmluvy o mezinárodním postavení uprchlíků zajišťoval majiteli tohoto dokumentu tzv. národní úroveň ochrany jeho práv. (viz k tomu Jílek, D.: Odpověď mezinárodního práva na hromadné uprchlictví. Brno, Masarykova univerzita, 1996, str. 12 a násl.)
Pojem "státní občanství" lze definovat jako časově trvalý, místně neomezený právní vztah fyzické osoby a státu, který vzniká z vůle státu, je proti vůli fyzické osoby nezrušitelný, je předpokladem vzniku určitých vzájemných práv a povinností jeho subjektů z hlediska vnitrostátního práva. Práva a povinnosti, které se pojí se statusem státního občanství, jsou právně vynutitelná. Nachází-li se osoba v tomto specifickém vztahu ke státu, je oprávněna požadovat například právo pobytu na území tohoto státu, právo účasti na správě veřejných záležitostí, právo na hmotné zabezpečení, ochranu zdraví, poskytnutí vzdělání, či možnost výkonu určitých povolání a činností. Povinností občana je pak především věrnost státu, jeho obrana a dodržování jeho právních předpisů. Z výše uvedeného můžeme dovodit typické znaky státního občanství: (1) časová a územní trvalost tohoto vztahu, (2) veřejnoprávní výlučnost tohoto vztahu, (3) personalita, kdy pouze stát může určovat jistá práva a povinnosti svým občanům bez ohledu na to, kde se nacházejí, (4) bezprostřednost, tedy nezprostředkovanost tohoto vztahu jiným vztahem, (5) efektivita, spočívající v nároku na účinnou ochranu ze strany státu, (6) rovnost, kdy všichni občané mají stejná práva a povinnosti jako ostatní.
Občanství tedy představuje efektivní, úzkou vazbu mezi osobou a státem. Podmínka státního občanství je stanovena pro celou řadu státních a ústavních funkcí, členství v radách různých fondů, v radách pro rozhlas a televizi, pro službu v ozbrojených silách, v Policii, pro soudce, přísedící, soudní znalce a tlumočníky atd. Je také významnou právní skutečností v oblasti restitucí majetku a v některých oblastech podnikání. (srov. Filip, J.: Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno, Masarykova univerzita, 2001, str. 16 a násl.).
Státní moc je vykonávána však nejen vůči státním občanům, ale i vůči dalším osobám nacházejícím se na území státu. Jedná se o občany jiných států (cizince) nebo bezdomovce (apatridy). Již v období liberalismu se vůči cizincům vyvinul postoj, který spočíval v zaručení všech práv s výjimkou práv politických. Naše současná právní úprava v mnohém navazuje na §33 obecného občanského zákoníku, který stanovil, že "cizinci mají stejná občanská práva a povinnosti jako tuzemci, nevyhledává-li se k používání těchto práv výslovně vlastnosti státního občana" (srov. k tomu i Filip, J., Svatoň, J., Zimek, J.: Základy státovědy. Brno, Masarykova univerzita, 1997, s. 149 an.). Přístup státu k cizincům se dá rozlišit dle míry jim poskytnutých práv na minimální standard, zvláštní režim (režim nejvyšších výhod) a konečně na tzv. národní režim. V rámci národního režimu disponují cizinci nejširším rozsahem práv, v podstatě mají všechna práva jako občané, avšak i nadále s výjimkou těch, která se přímo váží na státní občanství. A právě v takovém právním postavení se nacházel i otec stěžovatelky. Nansenův pas na rozdíl od státního občanství nepředstavoval časově a územně trvalé spojení jedince se státem, na jehož území držitel Nansenova pasu pobýval. Nejednalo se o vztah veřejnoprávně výlučný a především se nejednalo o vztah bezprostřední, neboť vztah mezi držitelem Nansenova pasu a státem pobytu byl zprostředkován na základě mezinárodního ujednání států. Proto se Ústavní soud domnívá, že se nedá položit rovnítko mezi pojem státní občan a držitel Nansenova pasu, kterému byl zajištěn národní režim zacházení. Pojem "občan Československa" použitý v §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/2002 Sb. proto nelze, a to ani s přihlédnutím k historickým okolnostem dané věci, rozšířit nad okruh osob, které byly v době odvlečení skutečně státními občany Československa a které nabyly státní občanství zákonem stanoveným způsobem.
Opačný přístup by dle Ústavního soudu byl svévolí při výkladu zákona č. 172/2002 Sb., jehož §1 výslovně stanoví, že tento zákon se vztahuje na občany České republiky, kteří jako českoslovenští občané byli odvlečeni do SSSR nebo do táborů, které měl SSSR zřízeny v jiných státech. Také v důvodové zprávě k tomuto zákonu se uvádí, že zákon se vztahuje pouze na ty, kteří byli v rozhodné době československými občany.
Pokud stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na stanovisko Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2005, č.j. S 3401/2004-62, je třeba uvést - v souladu s postojem Nejvyššího správního soudu - že toto stanovisko bylo zaujato k výkladu pojmu "odvlečení" podle zákona č. 172/2002 Sb. Ústavní soud si je vědom, že v tomto stanovisku je konstatováno, že "záměrem zákonodárce bylo přijetím zákona vyjádřit vůli i povinnost České republiky zmírnit bezpráví, jehož se na svých občanech dopustila ČSR (jako právní předchůdce ČR) tím, že jim neposkytla ochranu před zvůlí páchanou orgány cizího státu", ale nelze pominout, že se o morální povinnosti ČR zmírnit bezpráví hovoří v souvislosti s občany ČSR, a to i dále při podání historického výkladu, kdy se ve stanovisku uvádí: "Je historickou skutečností, že orgány československé státní moci nebránily odvlečení československých státních občanů sovětskou mocí a tak rezignovaly na jednu ze základních povinností státu vůči svým státním občanům, a to povinnost ochrany na jeho státním území."
Ústavní soud na tomto místě nemá v úmyslu zpochybňovat závazky, které pro Československo vyplývaly z mezinárodního práva a které mělo dodržovat. Nicméně skutečnost, zda tyto závazky ve své době byly či nebyly porušeny, není rozhodná ani pro výklad §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/2002 Sb., ani celkově pro otázku současných náprav majetkových a jiných křivd. Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu (a rovněž Evropského soudu pro lidská práva), je věcí suverénního státu, zda přistoupí k rehabilitacím, a pokud ano, v jakém rozsahu budou křivdy odčiněny. Československý stát, který se po listopadu 1989 rozhodl odčinit majetkové a jiné křivdy, k nimž došlo v předcházejícím období v důsledku nedemokratických postupů předchozího režimu, se rozhodl vyjít z principu alespoň částečného zmírnění vzniklých křivd, vědom si toho, že provést úplnou rehabilitaci nebo úplné odškodnění těch, kteří byli v minulosti poškozeni, není možné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2001 publikovaný v č. 279/2001 Sb.).
Rozhodnutí státu o tom, zda přistoupí k odčinění majetkových a jiných křivd, a v jakém rozsahu tak učiní, je zcela v kompetenci samotného státu. Je logické, že by rozhodnutí o odškodnění nemělo být diskriminační a mělo by respektovat rovnost celé kategorie státem vybraných osob. Ústavní soud však připomíná, že jak mnohé mezinárodní dokumenty o lidských právech, tak i celá řada rozhodnutí mezinárodních kontrolních orgánů vychází z následující skutečnosti: Ne každé nerovné zacházení s různými subjekty lze kvalifikovat jako porušení principu rovnosti, a tedy jako protiprávní diskriminaci jedněch subjektů ve srovnání se subjekty jinými. Aby se jednalo o diskriminaci, musí být splněna základní podmínka - s různými subjekty, které se nacházejí ve stejném nebo srovnatelném právním postavení, se zachází rozdílným způsobem, aniž existují objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup. Jak však bylo výše ukázáno, kategorie státních občanů neměla a nemá shodné postavení s kategorií osob, které se na československém území nacházely na základě Nansenova pasu. Proto v tomto případě, kdy stát rozhodoval o odškodnění osob odvlečených do SSSR, existovaly objektivní a rozumné důvody jak pro rozhodnutí státu o tom, zda vůbec provede nápravu těchto křivd, tak i pro rozhodnutí o tom, v jakém rozsahu uplatní odlišný přístup k jednotlivým kategoriím osob. Považovat ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/2002 Sb. za diskriminační je tak vzhledem odlišnému postavení obou skupin vyloučeno již ze samotné podstaty věci.
Stěžovatelka se dále dovolávala i principu rovnosti obsaženém v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech. Tento dokument upravuje princip rovnosti v čl. 2 odst. 1 a čl. 26. Rovnost dle prvního z citovaných ustanovení má stejně jako čl. 14 Úmluvy akcesorickou povahu a vztahuje se pouze na rovnost v paktem zakotvených právech. Čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech zakotvuje jednak rovnost před zákonem a jednak vyloučení diskriminace. V demonstrativním výčtu důvodů vylučujících nerovný přístup přitom není obsaženo státní občanství. Výbor OSN pro lidská práva v opakovaně vyjádřeném názoru připouští při aplikaci čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech nerovnost pouze za podmínky vyloučení libovůle, resp., pokud se tato zakládá na rozumných a objektivních rozlišovacích znacích (reasonable and objective criteria). Ani při zohlednění tohoto mezinárodního dokumentu se tedy Ústavní soud nemohl ztotožnit s názorem stěžovatelky.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv a svobod stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítnout.
V souvislosti s návrhem na zrušení ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/2002 Sb. pak Ústavní soud v souladu se svou judikaturou konstatuje, že byla-li ústavní stížnost podle výše uvedeného ustanovení odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu podávaného podle §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání nezpůsobilá, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, anebo jejich jednotlivých ustanovení. Ústavní soud proto tento návrh podle §43 odst. 2 písmeno b) zákona o Ústavním soudu, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2006
Stanislav Balík
předseda senátu