ECLI:CZ:US:2014:2.US.443.14.1
sp. zn. II. ÚS 443/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti M. G., zastoupené Mgr. Zbyňkem Babíkem, advokátem, se sídlem Příkop 8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 962/2013 ze dne 9. 10. 2013, usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, sp. zn. 42 To 340/2012 ze dne 9. 1. 2013, a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou sp. zn. 1 T 4/2012 ze dne 16. 8. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 2. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena její ústavní práva, a to právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 39 Listiny.
Z listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a byla odsouzena podle §205 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, který jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti měsíců. Dále jí byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost k náhradě způsobené škody. Odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, napadeným usnesením podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť relevantně uplatněné dovolací námitky neshledal opodstatněnými.
Stěžovatelka namítá, že mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a provedenými důkazy existuje extrémní rozpor. Skutkové zjištění, že se měla trestné činnosti dopustit po předchozí domluvě s blíže neustanovenými spolupachateli, dle jejího názoru nevyplývá z provedeného dokazování, stejně jako další zjištění, že spolu s blíže neustanovenými spolupachateli prořízli zadní pravou pneumatiku vozidla poškozeného, že odlákala poškozeného od vozidla a že v průběhu jejich rozhovoru se poškozenému ztratila taška s dalšími věcmi. Dále má za to, že jednání, které je jí kladeno za vinu (odlákání poškozeného od vozidla za účelem umožnění nebo usnadnění jinému spáchání trestného činu), nelze posuzovat jako spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, ale pouze jako účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, které však nepřichází v úvahu, neboť nebyl zjištěn hlavní pachatel krádeže. Byla tak odsouzena za skutek, který byl nesprávně právně kvalifikován.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka brojí proti hodnocení důkazů a usiluje o revizi skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovení §125 tr. ř. a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257, nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995, N 79/4 SbNU 255).
Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavní soud vycházel i v nyní projednávané věci, v souvislosti s přezkoumáním námitek stěžovatelky, které jsou v podstatě založeny na tvrzení, že neexistuje žádný důkaz, který by prokázal její vinu.
Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze obecným soudům vytknout pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatelky. Soud prvního stupně provedl všechny relevantní důkazy, čímž si vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Patřičnou pozornost věnoval i jejich hodnocení; jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny stěžovatelky. Byl si vědom toho, že obžaloba nepředložila žádný přímý důkaz, provedl však řadu důkazů nepřímých, které ve svém souhrnu tvoří ucelený řetězec logicky na sebe navazujících událostí, směřujících výhradně ke stěžovatelce. Průběh těchto událostí, který má oporu ve výpovědi poškozeného Roberta Pospíchala, svědků Jiřího Beneše a Roberta Křesťana, v rekognici podle fotografií, videozáznamu, kamerovém záznamu, záznamech Městské policie v Brně a dalších listinných důkazech, také velmi pečlivě popsal v odůvodnění svého rozhodnutí a bylo by nadbytečné, aby jej Ústavní soud znovu opakoval. Jednoznačně tím vyvrátil obhajobu stěžovatelky postavenou na tvrzení, že se sice v rozhodující době ve Žďáru nad Sázavou zdržovala, ale hledala zde možnost brigády a odpoledne odcestovala autobusem do Brna.
Se skutkovými závěry soudu prvního stupně se odvolací soud plně ztotožnil, přičemž mj. znovu poukázal na obsah důkazů, které stěžovatelku jednoznačně usvědčují, byť jde o důkazy nepřímé. Pokud stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že souhrnem provedených nepřímých důkazů bylo nepochybně prokázáno, že stěžovatelka jednala způsobem popsaným ve skutkové větě výrokové části napadeného rozsudku po předchozí domluvě s dalším dosud neustanoveným spolupachatelem, že společně prořízli zadní pravou pneumatiku vozidla poškozeného, že odlákala poškozeného od vozidla, a že v průběhu jejich rozhovoru spolupachatel odcizil z vozidla poškozeného jeho tašku s finanční hotovostí 190 000 Kč a dalšími věcmi, nelze těmto řádně odůvodněným závěrům nic vytknout. Jak podotkl odvolací soud, stav, kdy osoba tohoto spolupachatele nebyla doposud zjištěna, nemění nic na prokázané vině stěžovatelky a nemůže ji zbavit trestní odpovědnosti.
Z obsahu obou napadených rozhodnutí tedy nevyplývá dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Výhrady stěžovatelky k posouzení průběhu incidentu proto nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s postupem a závěry soudů obou stupňů.
Námitkou stěžovatelky, že samotné odlákání poškozeného od vozidla nelze posuzovat jako spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, se dostatečně podrobně zabýval již odvolací soud a věcně ji řešil i soud dovolací, který v této souvislosti uvedl, že stěžovatelka ve své argumentaci nesprávně zužuje své jednání pouze na okolnost, že poškozeného odlákala od jeho vozidla. Ze skutkové věty a z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je totiž patrné, že jednání stěžovatelky zahrnuje také sledování poškozeného při výběru později odcizené finanční hotovosti v bance a sdělení zjištěných informací mobilním telefonem neustanovenému spolupachateli, podíl na proříznutí pneumatiky vozidla poškozeného a sledování pohybu vozidla poškozeného. Jednoznačně byla jednou z osob, jejichž cílem a v jejichž součinnosti došlo k odcizení finanční částky a dalších věcí poškozeného, přičemž její účast na trestném jednání výrazně přesáhla pouhou pomoc při spáchání uvedeného přečinu.
V postupu soudu prvního stupně a v jeho skutkových a právních závěrech, s nimiž se ztotožnily i soudy odvolací a dovolací, nebyla shledána žádná libovůle či extrémnost ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Stěžovatelčina argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by byla porušena její základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny.
Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2014
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu