ECLI:CZ:US:2001:2.US.468.01
sp. zn. II. ÚS 468/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti P. H., zastoupeného N. T., proti postupu Okresního soudu v Děčíně, v trestní věci vedené tímto soudem pod sp. zn. 1 T 12/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 1.8.2000, napadá stěžovatel postup Okresního soudu v Děčíně, v trestní věci vedené tímto soudem pod sp. zn. 1 T 12/2000, kterým bylo podle jeho tvrzení zasaženo do jeho práva zakotveného v čl. 13 Listiny základních práva a svobod ( dále jen " Listina"), jež zaručuje ochranu mimo jiné rovněž tajemství zpráv podávaných telefonem, a to tím způsobem, že soudkyní shora označeného prvostupňového soudu vydaný příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 2.2.1999, sp. zn. V 4/99, jímž byl nařízen odposlech telekomunikačního provozu na účastnické telefonní stanici - mobilních telefonů telefonních čísel : A. a B., když posledně uvedené číslo telefonní stanice náleží stěžovateli, byl vydán v rozporu se zákonem. Z citovaného tvrzení navrhovatel dovozuje i protizákonnost, resp. protiústavnost prováděného odposlechu, když se záznamem nařízeného odposlechu své telefonické stanice se stěžovatel údajně seznámil až dne 31.5.2001, při nahlédnutí do již uvedeného spisu. V souvislosti s výše popsanými skutečnostmi, které stěžovatel označuje dle ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., jako "jiný zásah orgánu veřejné moci" navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl o nezákonnosti pořízeného odposlechu na účastnické telefonní stanici B. a současně jej zakázal (zde má stěžovatel zřejmě na mysli pořízený záznam z prováděného odposlechu) použít jako důkaz pro trestní řízení vedené pod sp. zn. 1 T 12/2000.
Důvody, o které opírá stěžovatel svůj návrh jsou v podstatě následující:
K nařízení odposlechu došlo dne 2.2.1999 na dobu tří měsíců, v trestní věci obviněného R. Š., stíhaného pro tr. čin krádeže podle ust. §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákona, kterého se měl dopustit ve dnech 23.12.1998 a 28.12.1998. Stěžovateli a dalším osobám však bylo sděleno obvinění za trestné činy podle ust. §247 odst. 1 písm. b), odst. 4, §163a odst. 1 trestního zákona, vše ve spolupachatelství ( §9 odst. 2 tr. zákona) až dne 7.4.1999.
K formálním nedostatkům označeného příkazu pak stěžovatel uvádí, že nedošlo v souvislosti s nařízeným odposlechem k vyrozumění organizace obstarávající provoz telekomunikační sítě, když samotný příkaz postrádal specifikaci majitele či uživatele telefonní stanice.
Podle názoru stěžovatele brání použití záznamu z nařízeného odposlechu jako důkazu skutečnost, že současně i v trestní věci stěžovatele nebylo již vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, či nebyl požádán o souhlas s odposlechem účastník odposlouchávané stanice.
Při posouzení formálních náležitostí ústavní stížnosti se bylo nutno nejprve zabývat otázkou, zda návrh splňuje podmínku zachování 60 denní lhůty k jejímu podání, ve smyslu ust. §72 odst. 1 písm. a) ve vztahu k ust. §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
V této otázce dospěl soudce zpravodaj k závěru, že návrh podle obsahu směřuje jak proti shora označenému příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu zn. V 4/99, jež je možno odmítnout z důvodu zmeškání zákonné 60 denní lhůty, tak i proti účinkům provedeného odposlechu, který stěžovatel označil v podání jako "jiný zásah orgánu veřejné moci". I v takovém případě však ústavní stížnost byla podána po lhůtě, protože k údajnému nezákonnému zásahu do práva stěžovatele ve smyslu uvedeného čl. 13 Listiny ( zaručujícího zachování zpráv podávaných telefonem) došlo v období od 2.2.1999 do 2.5.1999 včetně, což znamená rovněž nedodržení zákonné 60 denní lhůty, umožňující napadnout tento zásah ústavní stížností.
Z obsahu petitu návrhu však vyplývá, že stěžovatel současně navrhuje, aby Ústavní soud spolu s rozhodnutím o údajné nezákonnosti pořízeného odposlechu rovněž zakázal použití záznamu o pořízeném odposlechu jako důkazu v trestním řízení vedeném pod sp. zn. 1 T 12/2000.
Soudce zpravodaj byl proto nucen rovněž zkoumat důvodnost ústavní stížnosti. Při řešení této otázky si připojil spis, sp. zn. II. ÚS 141/01, ze kterého se zjišťuje, že v trestní věci sp. zn. 1 T 12/2000 je trestní stíhání vedeno jak proti stěžovateli, tak i proti obviněnému R. Š., jakož i dalším osobám. Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23.1.2001, sp. zn. 4 To 8/01, založeného ve spise sp. zn. II. ÚS 141/01 se podává, že usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 18.12.2000, sp. zn. 1 T 12/2000, bylo pod bodem I. rozhodnuto tak, že dle ust. §188 odst. 1 písm. e) tr. řádu byla věc trestního stíhání obviněných P. H., R. S., M. Š., R. Š. a B. Z. vrácena státnímu zástupci k došetření.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že trestní řízení vedené pod sp. zn. 1 T 12/2000 bylo vráceno do stadia přípravného řízení, kdy v rámci tohoto řízení je nutno dle pokynů soudu odstranit procesní i věcné vady v označené věci. V rámci přípravného řízení bude shromážděn potřebný důkazní materiál a je dále věcí příslušného soudu, které důkazy v hlavním líčení provede a zhodnotí a jaké z nich vyvodí skutkové a právní závěry. Tato nezávislá a nezastupitelná role obecného soudu nemůže být v žádném případě "nahrazována" v tomto stupni řízení neoprávněnou ingerencí Ústavního soudu. K této problematice se ostatně Ústavní soud velmi podrobně vyslovoval v řadě svých nálezů (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30.11.1995, sp. zn. III. ÚS 62/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 4, C.H.BECK, ročník 1995 - II. díl, pod č. nálezu 78, na jehož právní závěry v krátkosti odkazuje).
Závěrem proto nezbývá než konstatovat, že za "jiný zásah orgánu veřejné moci" nelze označit jednání či postup, ke kterému dochází v dosud probíhajícím řízení, neboť zde není splněna zásadní podmínka protiústavnosti, tj. v případě skutečně existujícího protiprávního, resp. protiústavního zásahu již není k dispozici jiného zákonného procesního prostředku k nápravě či ochraně práv stěžovatele, než možnost podání ústavní stížnosti.
O takový případ se však zjevně nejedná a proto soudce zpravodaj, aniž by se zabýval zkoumáním, zda napadený příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byl či nebyl vydán v souladu s ust. §88 tr. řádu a zda tedy provedený odposlech byl prováděn v mezích čl. 13 Listiny, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutno mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle ust. §43 odst. 1 písm. a), písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem a jde rovněž o návrh nepřípustný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 27. srpna 2001