ECLI:CZ:US:2006:2.US.47.06
sp. zn. II. ÚS 47/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele České obce sokolské, se sídlem v Praze 1, Újezd 450, zastoupené JUDr. Hanou Mrázkovou, advokátkou, se sídlem 620 00 Brno, Kaštanová 34, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. listopadu 2005, sp. zn. 19 Co 304/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 9. září 2005, č. j. 4 C 74/2001-94, o zastavení řízení. Z obsahu stížností napadeného usnesení krajského soudu bylo zjištěno, že dne 23. srpna 2004 bylo usnesením soudu prvního stupně přerušeno řízení ve věci žalobce (stěžovatele). Soud prvního stupně pak výše uvedeným usnesením ze dne 9. září 2005 s poukazem na §111 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") řízení zastavil, protože nebylo prokázáno, že by žalobce v zákonné lhůtě podal návrh na pokračování v řízení. Soud prvního stupně dne 29. července 2005 obdržel pouze podání stěžovatele, v němž byl nově pověřen JUDr. Mandát namísto původního právního zástupce JUDr. Langmajera; o návrhu na pokračování řízení v tomto podání nebyla zmínka a ani žádná jiná písemnost nebyla toho dne soudu doručena. Odvolací soud poté, co přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně i řízení jemu předcházející a doplnil dokazování, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Za prokázané vzal soud pouze to, že dne 8. července 2005 byly žalobcem vyhotoveny tři návrhy na pokračování řízení. Jaký byl však osud těchto návrhů prokázáno nebylo. Z provedených důkazů nebylo možné dovodit, zda a kdy byly tyto návrhy na pokračování v řízení soudu prvního stupně doručeny. Závěr o doručení těchto návrhů nelze učinit ani na základě podací listiny předložené žalobcem, neboť z této listiny vyplývá pouze skutečnost, že dne 28. července 2005 byly tři doporučené zásilky soudu prvního stupně zaslány, ale toto nic nevypovídá o obsahu těchto zásilek. Na základě uvedených skutečností dospěl dovolací soud k závěru, že žalobce neprokázal, že návrh na pokračování v řízení zaslal soudu prvního stupně ve lhůtě jednoho roku od právní moci usnesení o přerušení řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovil přesvědčení, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo dotčeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a poukázal na své pochybnosti týkající se postupu okresního soudu, který "nerozhodl usnesením, že spojil stěžovatelem podané tři samostatné návrhy na zahájení řízení o navrácení majetkových práv", i postupu soudu odvolacího, který, taktéž bez vydání usnesení, řízení o návrzích stěžovatele rozdělil. Dále stěžovatel tvrdí, že dodržel zákonnou roční lhůtu a podal včas návrh na pokračování řízení ve všech třech samostatných právních věcech. Důvod, pro který jeho návrh na pokračování v řízení nebyl založen do správného spisu, spatřuje v tom, že řízení bylo "vedené zmatečně" (nebyl informován o spojení věci) a mohlo tedy dojít k "selhání lidského faktoru, podání se mohlo u soudu ztratit nebo založit do úplně jiného spisu".
Ve své judikatuře Ústavní soud již mnohokrát připomenul, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolával, platí, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. O nepřípustné ústavněprávní konsekvence by - v obecné rovině - mohlo jít v případě, že soudy zjevně a neodůvodněně vybočily ze standardů dokazování (§120 a násl. o. s. ř.), jež jsou v soudní praxi respektovány (a založily tak nepředvídatelnou aplikační libovůli), a rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, když odpovídající skutková zjištění soudy řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily.
Stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces spojil s tvrzením, že soudu v zákonné lhůtě návrh na pokračování řízení zaslal, tento však nebyl řádně založen do příslušného spisu. Chyba tak měla nastat na straně soudu. Toto tvrzení se však stěžovateli nepodařilo před obecnými soudy dokázat; přičemž nelze ani přisvědčit názoru stěžovatele, že chybný postup soudu mohl být způsoben "zmatečně" vedeným řízením. Z přiloženého rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že obecné soudy za účasti účastníků řízení provedly dokazování (vyhotovenými návrhy na pokračování řízení, kopií hromadného podacího lístku, čestným prohlášením pracovnice legislativně-právního oddělení stěžovatele, razítkem podatelny a obsahem spisu). Právní závěry o nutnosti zastavení řízení mají potřebný základ ve skutkových zjištěních a z odůvodnění rozhodnutí jsou patrná hlediska užitá k přijatému rozhodnutí, jimž odpovídající zakotvení v hmotném právu (§111 odst. 3 o. s. ř.) nelze upřít. Pokud stěžovatel polemizuje s hodnocením provedených důkazů, přičemž v dané věci se jedná především o prokázání skutečnosti, zda byl soudu doručen návrh stěžovatele na pokračování v řízení, k tomu Ústavní soud uvádí, že vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je situace, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. O takový případ se však v dané věci nejedná. I kdyby odpovídající skutkové závěry obecných soudů byly kritizovatelné z hlediska správnosti, ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo) má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů; to však stěžovatel - co do dané věci - ani netvrdil, ani nebylo shledáno.
Rovněž tak nelze spatřovat ústavněprávní rovinu v tvrzeném pochybení obecných soudů, které neměly postupovat v souladu občanským soudním řádem při spojení a opětovném rozdělení věci. I pokud by snad obecné soudy v tomto směru pochybily a nerozhodly usnesením o spojení, resp. rozdělení věci, jak uvádí stěžovatel, neměla by tato skutečnost vliv na výsledek řízení.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2006
Stanislav Balík
předseda senátu