ECLI:CZ:US:2001:2.US.488.2000
sp. zn. II. ÚS 488/2000
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti M. T.A. A. R., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 4 Tvo 68/2000, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2000, sp. zn. 6 Ntv 8/2000, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem dne 14. 8. 2000. Napadá usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2000, sp. zn. 6 Ntv 8/2000, kterým mu byla prodloužena lhůta trvání vazby do 30. 11. 2000. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 4 Tvo 68/2000, byla zamítnuta jeho stížnost, kterou podal do uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Stěžovatel tak vyčerpal všechny zákonem poskytnuté procesní prostředky k ochraně jeho práva a ústavní stížnost je proto přípustná.
Skutková a právní stránka případu spočívá v následujících okolnostech. Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 12. 1997, sp. zn. Nt 863/97, ve vazbě s účinností od 17. 12. 1997. Vazba, původně pro důvody uvedené v §67 písm. a) a b) trestního řádu, nyní jen pro §67 písm. a) trestního řádu, byla několikrát prodlužována, v době podání ústavní stížnosti naposled napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze. Stěžovatel je stíhán jako spolupachatel pokusu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 §8 odst. 1, §9 odst. 2 trest. zák. a též jako člen zločinného spolčení podle §43 trest. zák. Trestná činnost měla spočívat v tom, že od počátku roku 1996 do srpna 1997 si na základě zejména padělaných nevyplacených poštovních poukázek typu "A" a "C" nechali zasílat na účty u různých peněžních ústavů větší částky peněz, které byly bezprostředně vybírány nebo to měli obvinění v úmyslu, čímž byla s.p. Česká pošta Praha způsobena škoda ve výši nejméně 40 mil. Kč, přičemž jednání obviněných směřovalo ke způsobení škody ve výši 250.000.000,- Kč. Vrchní soud odůvodnil prodloužení vazby tím, že i nadále trvají důvody podle §67 písm. a) trest. řádu. Poukázal na skutečnost, že stěžovatel je státním příslušníkem Súdánu, bydliště má v Praze a v Chartúmu v Súdánu, v ČR po absolvování vysoké školy podnikal, nemá zde žádné rodinné vazby, je svobodný a bezdětný, jeho příbuzní žijí v Súdánu a v USA, takže by v případě propuštění z vazby mohl vycestovat mimo území ČR. Je stíhán pro závažnou trestnou činnost a je tudíž ohrožen vysokým trestem, což spolu s výše uvedenými skutečnostmi představuje reálnou obavu, že v případě propuštění uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul. Dále konstatoval, že jsou naplněny podmínky §67 odst. 2 trest. řádu, když dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo sděleno obvinění, byl spáchán a vykazuje všechny znaky trestného činu a zřejmé jsou i důvody podezření, že byl stěžovatelem spáchán. Důvodem bránícím skončení věci je její obtížnost z hlediska její rozsáhlosti, jež není zcela obvyklá a její závažnost. Při existenci vazebního důvodu podle §67 písm. a) trest. řádu by to mohlo vést k tomu, že by řízení probíhalo bez účasti stěžovatele v situaci, kdy je trestná činnost celkem 31 obviněných vzájemně provázána.
Obě rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel ústavní stížností. Tvrdí, že tímto způsobem oba soudy porušily jeho základní práva a svobody podle čl. 8 odst. 1, 2, a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Vytýká především Nejvyššímu soudu, že si neujasnil ani to, že stěžovatel není státním příslušníkem Tuniské republiky, nýbrž Súdánu. Z toho je vidět, s jakou pečlivostí studoval spisový materiál. Není též pravdou, že stěžovatel drží platný cestovní pas Tuniské republiky, ani jiné země. Je ve vazbě od roku 1997. Pokud nějaký pas drží, jeho platnost již vypršela, jde o pas neplatný, znemožňující mu legální přechod hranic státu. Nový pas (stěžovatel neuvádí, kterého státu) mu vydán na žádost nebyl. Situace je proto taková, že je držen ve vazbě jenom proto, že je cizinec, což naznačuje diskriminační přístup ke stěžovateli. Soudy dále uvádějí nutnost provádět další dokazování (grafologické posudky, výslechy svědků). Když však v ČR téměř rok pobýval příbuzný stěžovatele, který nabízel svou svědeckou výpověď, nic se nedělo. Když opustil republiku, vyvstala potřeba jej vyslechnout. Navíc vyšetřovatel důkazy zbytečně opakuje. Pobyt ve vazbě postupu vyšetřování neprospěje, ani jej neurychlí. Proto tvrdí, že důvody vazby podle §67 písm. a) trest. řádu nejsou dány. Je v ČR již více jak 10 etablován, pracuje zde a má zde zázemí. Pouhá skutečnost, že mu hrozí vysoký trest, nepostačuje. Není proto důvod jej držet ve vazbě, když je navíc důkazní situace velmi sporná, o čemž svědčí délka a zmatenost vyšetřování.
Konečně třeba uvést, že dne 4. 12. 2000 stěžovatel ústavní stížnost doplnil podáním, ve kterém uvádí, že se mu dostal do rukou záznam policie ze dne 17. 12. 1997, ze kterého je zřejmé, že k omezení jeho osobní svobody došlo již dne 17. 12. 2000 v 10.30, i když s úkony policie souhlasil. Byl zadržen ve svém bytě, odevzdán vyšetřovateli, ten sdělil obvinění a započal ve 14.15 s výslechem, který skončil téhož dne v 16.45. Ihned po výslechu byl přemístěn do cely předběžného zadržení. Dne 18. 12. 1997 byla soudu ve 14.45 doručena žádost o uvalení vazby. Dne 19. 12. 1997 byla soudem na stěžovatele uvalena vazba s tím, že se počítá od 17.50 dne 17. 12. 1997. Stěžovatel má za to, že minimálně od započetí výslechu jako obviněného dne 17. 12. 1997 v 14.15 započala podle §75 trest. řádu doba, kdy byl omezen na svobodě. Protože soudu byl předán dne 18. 12. 1997 v 14.45, došlo k překročení tehdy platné doby o 24 hodin a celá dosud trvající vazba je nezákonná.
Ústavní soud si vyžádal stanoviska účastníků řízení. Za Vrchní soud v Praze se vyjádřil předseda jeho senátu JUDr. K. B., který odkázal na odůvodnění usnesení, sp. zn. 6 Ntv 8/2000, z 19. 5. 2000. Za Nejvyšší soud České republiky se vyjádřila předsedkyně jeho senátu JUDr. D. N. Uvedla, že Nejvyšší soud podle §147 odst. 1 a 2 trest. řádu přezkoumal stížnost stěžovatele z hlediska správnosti, zákonnosti a odůvodněnosti, stejně jako správnost postupu řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo. Došel přitom k závěru, že jsou splněny zákonné podmínky pro mimořádný procesní postup podle §71 odst. 3 trest. řádu a že Vrchní soud v Praze prodloužil vazbu stěžovatele na dobu nezbytně nutnou. Navrhla proto odmítnutí, popř. zamítnutí ústavní stížnosti.
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska namítaného porušení ústavně chráněných práv dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Poukazuje přitom na skutková zjištění, která vyplývají ze spisového materiálu. Vzal přitom v úvahu výklad aplikovaných ustanovení ve věci užitých právních předpisů, a to jak stěžovatelem, tak i rozhodujícími orgány veřejné moci. Především je nutné předeslat, že podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Stejně tak skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. II. senát Ústavního soudu takový zásah, obdobně jako ve výše uvedeném usnesení III. senát Ústavního soudu, neshledal.
K argumentaci ústavní stížnosti proto uvádí, že vazba je zajišťovacím institutem a nemá tak povahu trestu jako takového a nesmí být chápána jako prejudikování odsuzujícího rozsudku. Vzetí do vazby je vázáno právě na ony konkrétní skutečnosti vyjadřující důvodnou obavu z případných následků uvedených v §67 odst. 1 písm. a) b) c), trest. řádu. Úvaha obecných soudů o zmíněných konkrétních skutečnostech však zůstává vždy pouze úvahou, jinými slovy nelze s naprostou určitostí vždy přesně a jednoznačně určit důsledky takového rozhodnutí. Musí ovšem současně konkrétní skutečnosti odůvodňující vazbu rozumně a dostatečně vysvětlit a poukázat na ně. Třeba připomenout, že napadené usnesení koresponduje i s judikaturou Ústavního soudu, podle které z odůvodnění usnesení o vzetí do vazby nebo o jejím prodloužení, musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné, a právními závěry soudu na straně druhé. Pakliže odůvodnění rozhodnutí o vzetí do vazby neobsahuje konkrétní skutečnosti, odůvodňující obavu z naplnění některého z vazebních důvodů dle §67 trest. řádu, nýbrž pouhou reprodukci zákonných ustanovení, když se důvodnost tzv. útěkové vazby spatřuje pouze ve výši hrozícího trestu a vazby koluzní v nutnosti provádění dokazování v přípravném řízení, jsou právní závěry soudu porušením ústavního principu zákazu libovůle v rozhodování, pročež nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy.
V daném případě obecné soudy, vycházejíce ze znalosti případu i stanovisek jak navrhovatele, tak i státního zástupce, uvedeným podmínkám dostály, a to právě v dané fázi trestního řízení vedeného proti navrhovateli. Lze souhlasit s tím, že se jedná o důvodné podezření z rozsáhlé trestné činnosti více obviněných, kteří jsou na sebe často z hlediska spolupachatelství vázáni, s ohledem na rozsah trestné činnosti jde o větší počet svědků, poškozených a tedy zcela konkrétní prostor pro úvahu o reálné možnosti navrhovatele působit v rámci vyšetřování z hlediska §67 odst. 1 písm. b) trest. řádu., zejména i s ohledem na to, že v případě navrhovatele se objevilo další důvodné podezření z další jeho trestné činnosti. S ohledem na tyto skutečnosti nelze konstatovat, že ve fázi řízení, které se týká předmětný návrh, by docházelo ke zbytečným průtahům v jeho vedení. Ústavní soud již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. např. nález, sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Z hlediska ochrany lidských práv a základních svobod, které jako jediné Ústavní soud při přezkumu napadených rozhodnutí sleduje, pak nezjistil v tomto směru ono extrémní vybočení, které by odůvodňovalo jeho zásah, a došel tak k závěru, že osobní svoboda stěžovatele byla omezena při respektování příslušných ustanovení trest. řádu. Na námitky navrhovatele (před obecnými soudy uplatněné) bylo reagováno a vůči argumentaci soudů nelze mít v tomto směru z pohledu kompetence Ústavního soudu výhrad, s výjimkou pochybení Nejvyššího soudu, který místo občanství Súdánu uvedl, že jde o občana Tuniské republiky. Při respektování příslušných procesních postupů nelze mít za to, že odlišný názor soudu (od názoru navrhovatele) na důvody i trvání vazby, založený na konkrétních skutečnostech odůvodňujících obavy z reálně představitelného jednání navrhovatele ve smyslu §67 odst. 1 písm. a) trest. řádu, zakládá porušení i navrhovatelem namítaných základních lidských práv a svobod (naznačená úvaha nesmí být volná). Stěžovatel tak neprokázal diskriminaci z důvodu své cizí státní příslušnosti a přijetí jeho argumentace by naopak mohlo vést k diskriminaci občanů ČR. Ústavní soud stojí na stanovisku, že za skutečnost, odůvodňující vzetí do vazby, nemůže být jako dostačující akceptováno to, že stěžovatel je cizím státním občanem, což "vytváří pouze abstraktní možné nebezpečí, nikoli konkrétní skutkově podloženou hrozbu, jež má být vazbou odstraněna" (nález, sp. zn. II. ÚS 347/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, str. 349). Důvod útěkové vazby nelze spatřovat v samotné skutečnosti, že stěžovatel může kdykoliv opustit území České republiky, neboť svoboda pohybu je ústavně zaručena (čl. 14 Listiny) a z důvodu realizace tohoto základního práva není možno dovozovat existenci uváděného vazebního důvodu. V dané věci však důvodem pro prodloužení vazby nebyla cizí státní příslušnost stěžovatele jako taková, nýbrž stíhání pro závažnou trestnou činnost a hrozba vysokým trestem, což spolu s výše uvedenými skutečnostmi představuje (důvodné podezření z rozsáhlé trestné činnosti více obviněných, kteří jsou na sebe často z hlediska spolupachatelství vázáni, s ohledem na rozsah trestné činnosti jde o větší počet svědků atd.) podle obou soudů reálnou obavu, že v případě propuštění uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul. S touto námitkou diskriminace se také Nejvyšší soud vypořádal, byť se přitom dopustil pochybení z hlediska domovského státu stěžovatele. Tento omyl při shodě všech ostatních faktů nebyl tak závažný, aby vedl k nutnosti zrušit rozhodnutí Nejvyššího soudu, když by rozhodnutí Vrchního soudu, které bylo Nejvyšším soudem ČR přezkoumáváno, zůstalo zachováno.
S poukazem na uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný.
Pokud jde o doplnění ústavní stížnosti ze dne 4. 12. 2000, musí Ústavní soud konstatovat, že není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Může rozhodovat pouze o zrušení rozhodnutí orgánů veřejné moci za podmínky, že obdržel ústavní stížnost, která splňuje podmínky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Pokud by bylo možno doplnění ústavní stížnosti chápat jako doplnění námitek proti pravomocnému usnesení Nejvyššího soudu ČR z 21. 6. 2000, je třeba uvést, že toto usnesení bylo možno napadnout ve lhůtě 60 dnů od doručení tohoto usnesení stěžovateli. Odůvodnění a argumentaci ústavní stížnosti je možno doplnit sice i po této lhůtě, ale jen v případě, že jde o stále stejné rozhodnutí nebo jiný zásah orgánu veřejné moci. Včas podané ústavní stížnosti proti jednomu zásahu orgánu veřejné moci (zde potvrzení prodloužení vazby usnesením Nejvyššího soudu ČR) proto není možno využít k dohánění zameškaných lhůt proti jinému zásahu jiného orgánu (zde vzetí do vazby rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 1). Doplnění ústavní stížnosti však nesměřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. 1 Tvo 68/2000, nýbrž proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 12. 1997, sp. zn. Nt 863/97. K tvrzenému zásahu došlo 19. 12. 1997, tedy i mimo lhůtu stanovenou v §75 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Na tuto okolnost byl konečně stěžovatel upozorněn i ve stanovisku Helsinského výboru, které předložil jako podklad k posouzení svých námitek. V případě, že by bylo "doplnění" ústavní stížnosti posouzeno jako samostatný návrh, jednalo by se o návrh nepřípustný, neboť tento důvod nebyl stěžovatelem v řízení před orgány činnými v trestním řízení uplatněn, ačkoli mu to trestní řád umožňuje. Ústavní soud však není orgánem činným v trestním řízení, ani další soudní instancí. Může posoudit jen to, zda o námitkách stěžovatele orgány veřejné moci rozhodly ústavně konformním způsobem. Stěžovatel však vůbec neprokázal, že by před nimi tyto námitky vznesl. Tím staví Ústavní soud do pozice, která mu podle zákona nepřísluší. Proto byla v tomto stížnostním bodě "doplněná" ústavní stížnost odmítnuta jako podaná po lhůtě podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb. Ústavní soud proto nemohl posoudit, zda je omezení osobní svobody započitatelné sdělením obvinění, jak tvrdí stěžovatel, nebo až přemístěním do cely předběžného zadržení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu