ECLI:CZ:US:2015:2.US.496.14.1
sp. zn. II. ÚS 496/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Mistrat, s. r. o., adresa Velehradská 4249/24B, 767 01 Kroměříž, zastoupeného Mgr. Vladimírem Kubíkem, advokátem, se sídlem Tovačovského 318/18, 767 01 Kroměříž, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2013, č. j. 29 Cdo 2573/2013-858, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. srpna 2012, č. j. 28 Co 167/2011-732, a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 25. května 2011, č. j. 5 C 222/2004-624, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 25. května 2011, č. j. 5 C 222/2004-624, výrokem I. zamítl žalobu, jíž se žalobce (Slévárna Pilana Hulín, spol. s r. o.) domáhal určení, že je nájemcem nemovitostí dle ve výroku specifikovaných leasingových smluv uzavřených mezi ním a žalovaným (Pilana, a. s.) jako pronajímatelem; výrokem II. určil, že žalobce byl ke dni 25. února 2007, ke dni 28. února 2007 a ke dni 20. února 2008 nájemcem dle leasingových smluv blíže specifikovaných v tomto výroku a konečně rozhodl o nákladech řízení. Stěžovatel vystupoval v tomto řízení jako vedlejší účastník na straně žalované.
3. K odvolání žalovaného a stěžovatele potvrdil Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. srpna 2012, č. j. 28 Co 167/2011-732, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II.; změnil je ve výrocích o nákladech řízení, a konečně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
4. Následné dovolání žalovaného a stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2013, č. j. 29 Cdo 2573/2013-858, ve vztahu k žalovanému odmítnuto jako nepřípustné, neboť se nejednalo o věc zásadního právního významu [srov. §243b odst. 5 a §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako dovolání podané osobou neoprávněnou [srov. §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř.)], přičemž poukázal na důvody obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 4341/2008.
II.
5. Za výše popsané procesní situace podal stěžovatel ústavní stížnost - nejprve nezastoupen advokátem, posléze k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 5. října 2014, v níž namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Stěžovatel brojí především proti právnímu posouzení věci soudem prvního stupně a odvolacím soudem, přičemž hlavní námitky se týkají nesprávného právního posouzení neplatnosti dohody o převodu práv a povinností uzavřené mezi žalobcem, žalovaným a stěžovatelem a otázky prokázání právního zájmu žalobce na určení právního vztahu. Za nesprávné považuje i rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo jeho dovolání odmítnuto jako dovolání podané osobou zjevně neoprávněnou. Ve vztahu k tomuto rozhodnutí však svoji argumentaci blíže nerozebírá.
III.
6. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s právy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části zjevně neopodstatněná a z části opožděná.
7. Stěžovatel vystupoval v řízení před obecnými soudy v postavení vedlejšího účastníka. Podle §93 odst. 3 o. s. ř. má vedlejší účastník stejná práva jako účastník. Toto je však jen obecné pravidlo, ze kterého může zákon činit výjimky, a to buď výslovně, nebo jen implicitně. Občanský soudní řád výslovně upravuje procesní aktivní legitimaci vedlejšího účastníka k podání opravného prostředku v případě odvolání (srov. §203 odst. 1 o. s. ř.) a žalob na obnovu řízení a pro zmatečnost (srov. §231 odst. 1 o. s. ř.). Naproti tomu při úpravě aktivní legitimace k podání dovolání v §240 odst. 1 o. s. ř. není na vedlejší účastníky pamatováno. Z této skutečnosti dovozuje konstantní judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003), pomocí argumentu e silentio legis, že zákon vedlejšímu účastníku oprávnění podat dovolání nedává. Tento výklad se opírá o skutečnost, že v případě, že by oprávnění k podání jakéhokoliv opravného prostředku vedlejším účastníkem vyplývalo již z §93 odst. 3 o. s. ř., byla by příslušná úprava jeho aktivní legitimace pro podání odvolání, resp. žalob na obnovu řízení a pro zmatečnost, zcela nadbytečná. Toto by však bylo v rozporu s předpokladem racionálního zákonodárce, který je základním východiskem interpretace práva a z kterého lze dovodit, že racionální zákonodárce netvoří nadbytečné právo. Tento formálně systematický argument je však možno podpořit i dalším výkladem. Ve všech případech, kdy občanský soudní řád upravuje aktivní legitimaci vedlejších účastníků k podání opravných prostředků, zdůrazňuje jako negativní podmínku přípustnosti, že vedlejším účastníkem podporovaný účastník s jeho podáním nesouhlasí. Uvedený opravný prostředek podaný vedlejším účastníkem proti vůli účastníka, kterého v řízení podporuje, tak není přípustný. Pokud by se však dovolání podané vedlejším účastníkem opíralo výlučně o §93 odst. 3 o. s. ř., nebyla by jeho přípustnost závislá na vůli podporovaného účastníka řízení. Lze tedy uzavřít, že pokud by zákonodárce chtěl obecně připustit právo vedlejšího účastníka podávat opravné prostředky, upravil by tuto podmínku obecně. Tak tomu však v občanském soudním řádu není.
8. Výklad, na jehož základě bylo dovolání stěžovatele Nejvyšším soudem odmítnuto pro jeho neoprávněnost, je výrazem jeho oprávnění k interpretaci podústavního práva, přičemž Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, na základě kterých by mohl označit napadené usnesení Nejvyššího soudu za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhnout do nezávislého soudního rozhodování. Ostatně stěžovatel svoje námitky vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu ani blíže argumentačně nerozvádí, pouze se omezuje na konstatování nesprávnosti napadeného usnesení. Ústavní stížnost je proto ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.
9. V části, ve které stěžovatel brojí proti rozsudku soudu prvního stupně a odvolacího soudu, je ústavní stížnost opožděná. Podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
10. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastník není oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, je posledním procesním prostředkem, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje právě samotné odvolání (shodně např. i usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 390/04). Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání stěžovatele jako nepřípustné, pak ve vztahu ke stěžovateli tak neučinil z důvodů závisejících na jeho uvážení, nýbrž pro nedostatek aktivní legitimace stěžovatele. Na věci nic nemění ani skutečnost, že ve vztahu k žalovanému, který však ústavní stížnost nepodal, bylo již dovolání Nejvyšším soudem posuzováno z hledisek přípustnosti (uvážení dovolacího soudu ohledně zásadního právního významu). Ústavní soud totiž v dané věci neshledává důvod, proč by měl stěžovatel jako vedlejší účastník řízení před obecnými dostávat delší časový prostor pro podání ústavní stížnosti, resp. jinými slovy vyjádřeno, proč by měl mít možnost využívat procesního postupu účastníka řízení (v daném případě žalovaného) k prodloužení doby pro podání ústavní stížnosti. S ohledem na výše uvedenou argumentaci ohledně správnosti závěrů Nejvyšší soudu o nedostatku aktivní legitimace vedlejšího účastníka řízení k podání dovolání, by stěžovateli nic nebránilo k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu ve lhůtě počítané od okamžiku jeho doručení.
11. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl stěžovateli doručen nejpozději dne 3. září 2012, kdy dle databáze InfoSoud (viz webové stránky www.justice.cz) nabylo rozhodnutí odvolacího soudu právní moci, je zcela evidentní, že konec dvouměsíční lhůty pro podání ústavní stížnosti připadl na dřívější den než 7. února 2014, kdy Ústavní soud obdržel elektronicky první podání stěžovatele.
12. Nad rámec uvedeného považuje Ústavní soud za potřebné podotknout, že vedlejší účastenství podle §93 o. s. ř. je formou společenství účastníků v občanském soudním řízení. Vedlejší účastník je osoba odlišná od účastníka samotného, která se neúčastní řízení proto, aby v něm uplatňovala nebo bránila své právo (o její práva a povinnosti v řízení nejde), ale z důvodu, že chce pomoci zvítězit ve sporu některému z účastníků (sporných stran), neboť na jeho úspěchu v řízení má právní zájem. Smyslem vedlejšího účastenství je "pomoc ve sporu" některému z účastníků (jedné ze stran). Z výše naznačeného je třeba dovodit, že při rozhodování o věci samé nemůže soud vedlejšímu účastníku přiznat (hmotná) práva nebo uložit povinnosti, což má ten důsledek, že základní právo na spravedlivý proces z hlediska přístupu k soudu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, v případě stěžovatele nemohlo být porušeno, neboť předmětem daného občanskoprávního řízení nebylo jakékoliv (hmotné) "právo" nebo "věc" stěžovatele ve smyslu čl. 36 odst. 1, resp. čl. 38 odst. 2 Listiny, ani jakékoliv "občanské právo nebo závazek" ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy (k tomu srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2490/12). I pokud by tedy Ústavní soud neposoudil ústavní stížnost v této části jako opožděnou, musel by ji hodnotit jako zjevně neopodstatněnou ze své podstaty (ratione materiae).
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl. V části, ve které směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu tak Ústavní soud učinil pro její zjevnou neopodstatněnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, protože neshledal zásah do stěžovatelem tvrzených základních práv a svobod, a v části, ve které směřuje proti rozsudku odvolacího soudu a soudu prvního stupně tak učinil pro její opožděnost podle §43 odst. 1 písm. b), ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu