ECLI:CZ:US:2008:2.US.499.08.1
sp. zn. II. ÚS 499/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. K.,zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem v Olomouci, Na Střelnici 39, proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 24. 10. 2007 č. j. 10 C 69/2007-10 a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 25. 1. 2008 č. j. 40 Co 1649/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 20. 2. 2008 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatele byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 90 Ústavy, čl. 12 odst. 1, 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud úvodem uvádí, že stěžovatel sice v petitu požadoval zrušení celého rozhodnutí prvostupňového soudu, avšak z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že se domáhá zrušení pouze výroku III. tohoto rozhodnutí týkajícího se náhrady nákladů řízení; není také důvod, proč by stěžovatel požadoval zrušení výroku I, kterým bylo jeho žalobě vyhověno či výroku II., kterým bylo řízení zastaveno pro částečné zpětvzetí žaloby. Ústavní soud se proto zabýval pouze výrokem III. prvostupňového rozhodnutí.
Z předložených kopií napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Přerově rozsudkem vyhověl tzv. excindační žalobě stěžovatele proti žalovanému (oprávněnému v exekučním řízení) a výrokem I. vyloučil konkrétní věci z výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí, které byly sepsány exekutorem dne 9. 6. 2005. Ve výroku III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; nákladový výrok opřel o §143, §146 odst. 2 věta první a §150 občanského soudního řádu.
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci k odvolání stěžovatele proti nákladovému výroku výrok III. prvostupňového rozhodnutí potvrdil. Ztotožnil se a rozvedl argumentaci soudu prvního stupně - způsob provedení exekuce určil exekutor, žalovaný (oprávněný) nezavdal příčinu k podání žaloby a neporušil své povinnosti (§143 o. s. ř.), povinnost k náhradě nákladů uložená stěžovateli by byla nepřiměřeně tvrdá (§150 o. s. ř.).
V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že exekutor provedl soupis věcí v bytě stěžovatele a nikoliv povinného; rovněž dům je ve vlastnictví stěžovatele. Dle stěžovatele tak byl postup pracovníků exekutorského úřadu neoprávněný a neadekvátní (s ohledem na předložený výpis z katastru nemovitostí) a jednalo se o neoprávněný zásah do nedotknutelnosti obydlí. V důsledku toho také nesouhlasí s nákladovým rozhodnutím obou soudů v řízení o excindační žalobě. Soudy se měly zabývat tvrdostí postupu exekutora vůči stěžovateli. Žalovaný (oprávněný) se nejpozději při podání excindační žaloby dozvěděl o neoprávněném zásahu do obydlí stěžovatele, přesto však trval na řízení o excindační žalobě a prokazování vlastnického práva stěžovatelem, čímž vznikly další náklady. Svým postupem tak žalovaný projevil souhlas s postupem exekutora a měl by být jako neúspěšný účastník excindačního řízení zavázán k náhradě nákladů řízení.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému obecného soudnictví; jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv, pokud ovšem nedojde současně k zásahu do základního práva či svobody. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního excesu v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takové vybočení však Ústavní soud v dané věci neshledal.
Stěžovateli nebylo bráněno, aby se domáhal svého (vlastnického) práva u nezávislého a nestranného soudu; jeho žalobě bylo vyhověno. Rovněž stran výroku o náhradě nákladů řízení mu bylo umožněno hájit svá práva a názory u odvolací instance. Ohledně náhrady nákladů řízení oba obecné soudy dospěly ke stejným závěrům, tedy že žalovaný (oprávněný) svým chováním nezavdal příčinu k podání excindační žaloby, proto je na místě aplikovat §143 o. s. ř.; z důvodu odstranění tvrdosti zákona soudy současně ve prospěch stěžovatele aplikovaly §150 o. s. ř. Obecné soudy postupovaly v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu a svůj závěr řádně a srozumitelně odůvodnily. V jejich úvahách nelze shledat libovůli ani logickou rozpornost, a tím vybočení z mezí ústavnosti. Je zřejmé, že soudy zvážily okolnosti (zavinění) pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. K námitce o zkrácení práva na spravedlivý proces Ústavní soud rovněž odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle které toto právo nezaručuje, a ani zaručit nemůže, že každému návrhu účastníků řízení soud vyhoví. Jedná se (pouze) o záruku, že řízení v jeho věci proběhne na základě předem zákonem stanovených pravidel. Sama skutečnost, že rozhodnutí soudu je jiné, než jaké stěžovatel očekával, neznamená, že v řízení byla porušena jeho základní zaručená práva a svobody.
Protože Ústavní soud neshledal porušení žádného z ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu