ECLI:CZ:US:2005:2.US.515.04
sp. zn. II. ÚS 515/04
Usnesení
II.ÚS 515/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. R. T., 2) R. H. T., 3) S. T. D., 4) M. R. S., 5) E. S. S., zastoupených JUDr. Renatou Volnou, advokátkou, se sídlem Pellicova 25, Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 339/2003, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 3. 2000, sp. zn. 13 Co 100/2000, a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 14. 9. 1999, sp. zn. 17 C 162/95, za účasti 1) Nejvyššího soudu ČR, 2) Krajského soudu v Ostravě, a 3) Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, a České republiky, Ministerstva financí, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé se včas podanou ústavní stížností domáhají zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 339/2003, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 3. 2000, sp. zn. 13 Co 100/2000, a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 14. 9. 1999, sp. zn. 17 C 162/95, s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva podle čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě (dále jen "Protokol").
Stěžovatelé nesouhlasí s názorem dovolacího soudu o důsledcích realizace Dohody mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Spojených států amerických, o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek, ze dne 29. 1. 1982 (dále jen "Dohoda"), podle kterého vyplacením náhrady za omezení vlastnického práva od doby komunistického puče došlo k zániku vlastnického práva. Dohoda přechod vlastnického práva na stát neřeší. Ten byl možný pouze na základě §131, resp. §489 a §496 o. z., v tehdy platném znění. Navíc pokud by takový důsledek měl vyplývat přímo z Dohody, musela by být sjednána presidentem republiky, provedena zákonem Federálního shromáždění a vyhlášena ve Sbírce zákonů, ale k ničemu z toho v daném případě nedošlo. Z toho vyvozují, že Dohoda je sice pramenem mezinárodního práva veřejného, ale nikoliv součástí právního řádu České republiky. Náhradu, která byla za předmětnou nemovitost vyplacena, chápou pouze jako náhradu za omezení vlastnického práva. K odnětí vlastnictví přitom nedošlo na základě zákona, ale v důsledku "prohlášení", že je nemovitost opuštěná. Ani stěžovatelé, ani jejich právní předchůdci však neměli v úmyslu předmětnou nemovitost opustit, a proto nemohlo být naplněno ani ustanovení §453 odst. 2 o. z. Nesouhlasí ani s názorem dovolacího soudu, že čl. 11 Listiny chrání pouze vlastnické právo již existující a nikoliv tvrzený nárok na ně, který považuje za rozporný s blíže neuvedenou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva v restitučních věcech. O navracení odňatého majetku se v daném případě ani nejedná. Rozhodnutí dovolacího soudu se také odchyluje od právního názoru obsaženého v rozhodnutí, sp. zn. 22 Cdo 874/2001, a proto nelze souhlasit s tvrzením o nepřípustnosti dovolání vzhledem k tomu, že nejde o věc zásadního právního významu.
Z připojeného spisu Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 17 C 162/95, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
Žalobou ze dne 26. 6. 1995 se P. S. S. a F. T. domáhali určení, že jsou spoluvlastníky pozemku v katastrálním území Karviná-Město, eventuálně jeho vydání, resp. rozhodnutí o uzavření dohody o jeho vydání podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"). Vlastníky se měli stát v důsledku dědictví po otci JUDr. A. T. Nemovitost byla vyvlastněna státem v roce 1977 tak, že byla prohlášena za opuštěnou podle §453 odst. 2 o. z.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 14. 9. 1999, č. j. 17 C 162/95-122, byla žaloba zamítnuta. Žalobci se proti rozsudku soudu prvého stupně odvolali a požádali o připuštění dovolání k otázce přechodu vlastnictví na stát podle Dohody a podle §453 odst. 2 o. z., a k otázce pozbytí občanství v důsledku Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a Spojenými státy americkými z roku 1928 v době válečného stavu. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 3. 2000, č. j. 13 Co 100/2000-158, byl rozsudek v části týkající se určení vlastnictví k nemovitosti potvrzen, jinak byla věc zrušena a vrácena k dalšímu řízení a rozhodnutí. Návrhu na připuštění dovolání nebylo vyhověno. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání a ústavní stížnost. Ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 304/2000, odmítnuta, a to s ohledem na stanovisko pléna Ústavního soudu, zveřejněného pod č. 32/2003 Sb. Dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 6. 2004, č. j. 28 Cdo 339/2003, jako nepřípustné.
Z listin předložených stěžovateli Ústavní soud zjistil, že 15. 1. 2003 zemřel žalobce F. T. a v řízení vedeném Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 99 D 2776/2003 byli jako jeho závětní dědicové konstatovány jeho děti - stěžovatelé 1), 2) a 3). Z potvrzení o úmrtí (Certificate of death) ministerstva zdravotnictví státu Pennsylvania vyplývá, že žalobkyně P. S. zemřela 29. 6. 2004. Její závěť, sepsaná 4. 5. 1978, o majetku nacházejícím se v České republice výslovně nepojednává. Z bodu 6 závěti však vyplývá, že veškerý majetek, o němž nebylo v závěti pojednáno, který bude v okamžiku smrti ve vlastnictví zůstavitelky, nebo na který bude mít v okamžiku smrti zůstavitelka nárok, má být rovným dílem rozdělen mezi jejího syna [stěžovatele 4)] a dceru [stěžovatelku 5)]. Z uvedených zjištění Ústavní soud uzavírá, že podle §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ve spojení s §107 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, jsou stěžovatelé 1), 2) a 3) procesními nástupci žalobce F. T. a stěžovatelé 4) a 5) procesními nástupci žalobkyně P. S. S.
Ústavní soud vyzval Nejvyšší soud ČR, Krajský soud v Ostravě a vedlejší účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud ČR poukázal na to, že námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou redukcí námitek stěžovatelů v řízení před obecnými soudy. V podrobnostech odkázal na odůvodnění svého usnesení.
Krajský soud v Ostravě odkázal na stanovisko dovolacího soudu s tím, že k porušení základních práv stěžovatelů nedošlo.
Ministerstvo financí rekapitulovalo vývoj jednání mezi vládou Československé socialistické republiky a Spojených států amerických o uzavření Dohody. Mimo jiné uvedlo, že cílem vlády Spojených států amerických bylo nejen odškodnění jejich občanů za majetek znárodněný nebo vyvlastněný, nýbrž i za majetek, u nějž došlo k omezení vlastnického práva bez jeho převodu na stát. Přitom výše odškodnění byla ve všech případech stanovena ve výši hodnoty majetku s úroky a ušlým ziskem. Toto vypořádání mělo být přitom vypořádáním konečným, přičemž odškodňování jednotlivých osob prováděla vláda Spojených států amerických. Proto Dohoda obsahovala renunciační klauzuli, podle níž mělo dojít k vypořádání všech závazků vůči Spojeným státům americkým nebo jejich státním příslušníkům v souvislosti s opatřeními vůči majetkům a právům, přičemž pokud by takový nárok byl předložen státními příslušníky Spojených států amerických přímo československé vládě, měla je československá vláda odkázat na vládu Spojených států amerických. Pro dosažení závaznosti Dohody vůči občanům Spojených států amerických ji musel schválit Kongres. Podle Dohody bylo také na československé vládě, jak bude dále naloženo s majetky občanů Spojených států amerických, za něž bylo vyplaceno odškodnění. Není tedy pravdou, že by se touto dohodou vláda Spojených států pouze vzdala práva diplomatické intervence za tento majetek s tím, že tento majetek nadále zůstane ve vlastnictví původních vlastníků. Podle Dohody tedy řešení z ní plynoucích právních důsledků vůči občanům Spojených států amerických přísluší úřadům Spojených států amerických a nikoliv orgánům České republiky. Rozpor s Listinou zaručenými základními právy nemohl nastat již jen proto, že v době uzavření Dohody nebyla Listina v platnosti. Kromě toho k přechodu majetku na stát docházelo na základě zákona a náhrada byla vyplacena právě v důsledku Dohody. Zákon o mimosoudních rehabilitacích, jakož i zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), se nevztahovaly na cizince. Pokud se chtěl nějaký cizinec domáhat nároků podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "restituční zákon"), musel předložit potvrzení příslušné Správy pro věci majetkové a devizové, že nemovitost nebyla vypořádána mezistátními dohodami, tak jako v daném případě.
Pozemkový fond České republiky se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdal.
Ústavní soud respektuje skutečnost, že s ohledem na své ústavní vymezení [zakotvené především v čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu proto ani přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy (a to ani tehdy, když by se s ním neztotožňoval), popřípadě zabývat se porušením běžných zákonů, pokud tím současně nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Právě s ohledem na toto ústavní vymezení svého postavení se zabýval námitkami stěžovatele, obsaženými v ústavní stížnosti.
Otázka vlivu Dohody na vlastnické právo osob, které na základě Dohody přijaly náhradu, byla již Ústavním soudem řešena. V usnesení, sp. zn. II. ÚS 265/99 (in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek č. 23. Usnesení č. 29. str. 357), Ústavní soud konstatoval, že Dohoda nemohla být titulem pro přechod vlastnictví na stát. Jediným důsledkem převzetí náhrady postiženou osobou totiž bylo, že vláda Spojených států amerických již nemohla v budoucnu poskytnout danému (odškodněnému) nároku diplomatickou ochranu. V usnesení, sp. zn. II. ÚS 305/01, (které se týkalo obdobné náhradové dohody vůči Spojenému Království Velké Británie a Severního Irska), Ústavní soud dále dovodil, že náhradové dohody nepochybně nejsou a ani nebyly součástí českého (československého) právního řádu. Jejich přímá použitelnost by navíc byla v rozporu s jejich smyslem. Tyto dohody jsou ovšem závazné podle mezinárodního práva a orgány státu jsou povinny se jimi řídit, jak vyplývá z principů právního státu (čl. 1 Ústavy). Pokud soudní orgány postupují podle těchto náhradových dohod, nemůže jít o postup protiústavní.
Z takto vyloženého pohledu nelze nic vytknout tomu, že obecné soudy aplikovaly na daný případ Dohodu. Na tom nic nemění ani skutečnost, že obecné soudy nevyložily Dohodu zcela tak, jak ji dříve vyložil Ústavní soud. Z rozsudku soudu prvého stupně lze dovodit, že se tento soud nezabýval přechodem vlastnictví k předmětné nemovitosti na stát výlučně na základě Dohody, nýbrž v prvé řadě na základě jednání právních předchůdců stěžovatelů, které s uzavřením Dohody posléze souviselo. Lze souhlasit se závěrem, že právní předchůdci stěžovatelů dali konkludentně najevo, že nehodlají vykonávat svá vlastnická práva k nemovitostem, o něž se ani jejich právní předchůdce již dlouhou dobu předtím nezajímal, a to nejpozději podáním žádosti na vypořádání tohoto majetku u Americké náhradové komise.
Soudem prvého stupně bylo konstatováno, že Americká náhradová komise v návrhu rozhodnutí, č. CZ-2386 ze dne 14. 6. 1961, vydaného k předchozímu návrhu právních předchůdců stěžovatelů ohledně jejich nároku vůči Československému státu, mající původ ve znárodnění a jiných formách převzetí nemovitostí a osobního majetku rozhodla, že právní předchůdci stěžovatelů mají nárok na celkem 10.500 USD, jakožto hodnoty obytného domu zapsaného ve vložce č. 228 Karviná (se kterým podle dalších zjištění vždy souvisel i předmětný pozemek), který byl státem převzat bez náhrady k datu 10. 6. 1952. Právní předchůdci stěžovatelů se rovněž nedostavili k jednání o dědictví po A. T., které probíhalo v roce 1975, a které se týkalo i předmětného pozemku. Až na rozhodnutí o dědictví reagoval F. T. odvoláním, v němž namítal nesprávnost rozhodnutí ve vztahu k uložené povinnosti hradit dluhy po A. T. Bylo rovněž zjištěno, že šetření ohledně případného zavedení národní správy podle §3 dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů, ve znění pozdějších předpisů, bylo vedeno Okresním národním výborem v Karviné v letech 1962 až 1964, ale nebylo zjištěno, že by národní správa byla někdy zavedena. Není ani zřejmé, na základě čeho dospěla Americká náhradová komise ke zjištění, že předmětný pozemek byl (společně se souvisejícím domem) státem převzat bez náhrady k datu 10. 6. 1952, ani jaké úkony, směřující k výkonu svého vlastnického práva, právní předchůdci stěžovatelů činili předtím, než uplatnili návrh u Americké náhradové komise.
Z uvedeného tedy lze dovodit, že právní předchůdci stěžovatelů podáním návrhu, o němž bylo rozhodnuto Americkou náhradovou komisí 14. 6. 1961, dali jasně najevo, že namísto předmětného pozemku požadují nadále finanční náhradu jeho hodnoty, a v tomto právně relevantním postoji, resp. jednostranném právním úkonu, byli právní předchůdci stěžovatelů svobodní. Tomu odpovídá i projevený následný nezájem o projednávání dědictví po A. T. Převzetí předmětného pozemku jako věci opuštěné tudíž bylo podle názoru Ústavního soudu možné. Nejpozději od okamžiku podání žádosti o náhradu u Americké náhradové komise totiž přestali právní předchůdci stěžovatelů vykonávat své vlastnické právo k předmětnému pozemku. Proto k přechodu vlastnictví předmětného pozemku na stát, jakožto věci opuštěné, došlo k témuž okamžiku, a to podle §132 odst. 1 ve spojení s §119 zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku. Uzavření Dohody, k němuž došlo až v roce 1982, stejně jako projednávání dědictví po A. T. v roce 1975, a faktické úkony směřující k formalizaci přechodu vlastnictví v letech 1976-7, na stávající situaci nemohly nic změnit.
Závěry odvolacího a dovolacího soudu, které kladly přechod vlastnického práva k předmětné nemovitosti na stát nejpozději k datu účinnosti Dohody, chápe Ústavní soud jako snahu o zdůraznění skutečnosti, že za přechod vlastnického práva na stát již obdrželi právní předchůdci stěžovatelů náhradu. To je však irelevantní pro posuzování otázky, zda jsou stěžovatelé, resp. jejich právní předchůdci, vlastníky předmětné nemovitosti. V každém případě nelze rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu chápat jako popření důvodů, které vedly k rozhodnutí soudu prvého stupně.
Ústavní soud konečně připomíná, že jedním ze základních pilířů právního státu je právní jistota. Pod tímto zorným úhlem musí být posuzovány spory o vlastnictví zejména tam, kde se důvody k jeho zpochybnění nenachází v současnosti, ale v událostech, které se staly před desítkami let (viz též nález ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 114/04 in http://www.judikatura.cz/). Přitom Ústavní soud již dříve judikoval, že posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu (Sbírka nálezů a usnesení sv. 4. č. 19. str. 345). Proto argumentace rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 874/2001, je nepřípadná, přičemž ve jmenovaném případě byla skutková situace v podstatných bodech odlišná od nyní posuzovaného případu a to tím, že nebyl prokázán jakýkoliv úkon směřující k opuštění věci a vlastnictví k ní bylo i v době rozhodování soudu evidováno ve prospěch občana Spojených států amerických.
Z takto vyložených důvodů proto Ústavní soud neshledal prostor pro zrušení napadených rozhodnutí pro rozpor s čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, neboť podstatu napadených rozhodnutí lze mít za ústavně souladnou.
Pokud stěžovatelé namítají porušení čl. 11 odst. 1 Listiny nezbývá Ústavnímu soudu než připomenout, že podle jeho ustálené judikatury chrání tento článek toliko vlastnické právo již existující, konstituované, a nikoliv pouhý tvrzený nárok na ně. Evropský soud pro lidská práva v této souvislosti dospěl např. v rozsudku z 28. 9. 2004 ve věci Kopecký vs. Slovensko [č. 44912/98, marginální č. 35. c) in http: //hudoc.echr.coe.int/] k závěru, že čl. 1 odst. 1 Protokolu nechrání naději na uznání přežití bývalého majetkového práva, které již dlouhou dobu nebylo možné realizovat. V posuzovaném případě se stěžovatelé domáhali určení, že jsou vlastníky nemovitosti, u níž stát začal vykonávat vlastnické právo nejpozději od 30. 12. 1976 v důsledku prohlášení této nemovitosti za věc opuštěnou. Proto se uvedené články Listiny a Protokolu na posuzovanou věc nemohou vztahovat.
Ústavní soud tedy ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítl, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu
Za správnost: H. Kyprová