ECLI:CZ:US:2006:2.US.518.06
sp. zn. II. ÚS 518/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudců Jiřího Nykodýma a Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti JUDr. Dagmar Kuželové, soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha 4, se sídlem v Praze 4, Novodvorská 1010, zastoupené JUDr. Janem Kuželem, advokátem se sídlem v Praze 8 - Kobylisích, Nad Šutkou 1811/12, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. června 2006, sp. zn. 56 Co 320/2006, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností, podanou včas a ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], domáhá, s odvoláním na porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, mj. zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. V ústavní stížnosti uvádí, že usnesením Okresního soudu v Chebu ze dne 28. dubna 2006 č. j. 16 Nc 4018/2002-13 byla zastavena exekuce na majetek povinné (M & B AUTOTECHNIK, veřejná obchodní společnost), neboť na straně povinné neexistuje prakticky žádný postižitelný majetek, a výsledky exekuce by nevedly ani k úhradě jejích nákladů. Výrokem III. uvedeného usnesení uložil povinné zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů exekuce ve výši 9.153,72 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Toto rozhodnutí napadla stěžovatelka ve výroku o nákladech řízení (sub. III.) odvoláním, argumentačně v zásadě obsahově shodným s ústavní stížností. Krajský soud v Plzni rozhodl o podaném odvolání ústavní stížností napadeným rozhodnutím tak, že usnesení okresního soudu v napadeném výroku potvrdil. Své rozhodnutí opřel o aplikaci ust. §87 odst. 3 a §89 exekučního řádu, přičemž dle něj zastavení exekuce pro nedostatek majetku povinného nelze v posuzované věci přičítat na vrub oprávněného v tom smyslu, že by oprávněnému bylo možno vytknout nedostatek procesní opatrnosti v souvislosti s vymáháním nároku, který vznikl vůči povinnému na základě soudního rozhodnutí. Tam, kde oprávněnému nelze vytknout procesní zavinění, hradí náklady exekuce povinný (§87 odst. 3 exekučního řádu).
Stěžovatelka namítá, že takový postup je nesprávný, neboť odvolací soud nezohlednil charakter činnosti vykonávané stěžovatelkou. Stěžovatelka přitom poukazuje na zvláštní postavení exekutora v řízení o výkon rozhodnutí jako veřejného činitele (§3 exekučního řádu) jeho nezávislé postavení, zaručené mj. jeho právem na odměnu, nezohlednil zvláštní charakter té části činnosti exekutora, při které provádí nucený výkon exekučních titulů, zejména dle názoru stěžovatelky nepřihlédl k ust. §30 a §92 exekučního řádu, podle nichž nemůže exekutor v podstatě exekuci odmítnout, byl-li soudem pověřen jejím provedením a exekuční činnost vykonává za odměnu, která je pevně určena. Podle ust. §87 odst. 2 a odst. 3 exekučního řádu leží sice povinnost k úhradě nákladů exekuce zásadně na povinném, nicméně dle ust. §89 exekučního řádu soud (vždy) může uložit oprávněnému, aby hradil náklady exekuce, dojde-li k jejímu zastavení. Na základě výše uvedeného lze pak podle názoru stěžovatelky dovodit, že je-li povinný nemajetný a exekuce byla z tohoto důvodu - byť k návrhu oprávněného - zastavena, není možné v exekučním řízení subsidiárně (na základě ust. §52 exekučního řádu) aplikovat zásady obsažené v ust. §271 o. s. ř. o procesním zavinění. Primárně musí být aplikován exekuční řád a zásady v něm obsažené, tj. mimo zajištění úplatnosti služeb, které provádí exekutor (§3 exekučního řádu).
Stěžovatelka rovněž poukazuje na to, že uvedený postup je zároveň zásahem do jejího práva na ochranu vlastnictví, neboť jí uvedeným rozhodnutím vzniká daňová povinnost, a to i přesto, že se v zásadě jedná o příjem pouze fiktivní, reálně nevymahatelný. Stěžovatelka svou ústavní stížnost doplnila podáními ze dne 29. září 2006, v němž opětovně upozorňuje na svou povinnost odvést daň z přidané hodnoty, daň z příjmu, zdravotní a sociální pojištění z přiznané pohledávky vůči povinnému, ačkoliv tato pohledávka nebude splněna a ze dne 9. října 2006 obsahující polemiku se závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 12. září 2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06.
Ústavní soud předmětnou stížnost přezkoumal z hlediska porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, protože pouze z tohoto pohledu je oprávněn k přezkumu rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
K postavení exekutora a jeho nárokům na úhradu nákladů exekučního řízení se Ústavní soud vyjádřil v celé řadě svých rozhodnutí. V usnesení, sp. zn. II. ÚS 150/04, v obdobné věci Ústavní soud konstatoval: "Exekutor vystupuje při své činnosti v postavení podnikatele podle obchodního zákoníku. Podnikáním se rozumí činnost, prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku. Z této definice vyplývá základní charakteristika postavení podnikatele - soustavná činnost prováděná za účelem dosažení zisku a ve vztahu k oprávněnému na vlastní riziko. Je třeba zdůraznit, že exekutor jako podnikatel má
z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce. Toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou."
Tento názor o postavení soudního exekutora jako podnikatele byl doplněn v dalších rozhodnutích Ústavního soudu (např. sp. zn. II. ÚS 294/05). Vzhledem k tomu, že funkce exekutora má rysy výkonu veřejnoprávní funkce - úkony exekutora v exekučním řízení se považují za úkony soudu, exekutora provedením exekuce pověřuje soud (§28 exekučního řádu) a exekutor nemůže toto pověření k provedení exekuce odmítnout (exekutor je vyloučen z provedení exekuce pouze za podmínek uvedených v §29 exekučního řádu) - nelze než konstatovat, že exekutor má právo na uhrazení odměny v plné či alespoň v poměrné výši za jím vykonanou práci. Ústavní soud však v daných souvislostech nemohl rovněž nepřihlédnout k tomu, že podle §90 odst. 3 exekučního řádu má exekutor právo požadovat od oprávněného přiměřenou zálohu na náklady exekuce, jejíž výše je podrobněji upravena v §12 vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem. V daném případě není zřejmé, zda oprávněný složil zálohu na náklady exekuce. Podstatné ovšem je, že tato možnost existuje a každý exekutor jí může využít. V této souvislosti je totiž třeba vidět i tu skutečnost, že pokud by oprávněný zálohu neuhradil, může exekutor podle §30 písm. b) exekučního řádu odmítnout provést požadovaný úkon. Nadto podle §55 odst. 2 exekučního řádu platí, že nesloží-li oprávněný ve lhůtě určené exekutorem přiměřenou zálohu na náklady exekuce, soud na návrh exekutora exekuci zastaví. Všechny výše zmiňované možnosti dostatečně exekutorovi zaručují, aby nezůstal zcela bez prostředků, resp. aby prováděl exekuci zcela na své náklady.
Ústavní soud přitom dne 12. září 2006 přijal stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, v němž znovu potvrdil závěr své dosavadní rozhodovací praxe. Dle tohoto stanoviska "není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému."
Okolnost, že ne vždy bude exekutor uspokojen v plné výši, je rizikem, které je odůvodněno a do značné míry kompenzováno jeho v podstatě monopolním postavením při provádění exekucí. Ústavní soud se v této souvislosti opírá o rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (Van der Mussele proti Belgii), v němž bylo zdůrazněno, že rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese (v citované věci advokáta), kam spadá i riziko neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí (v citované věci profesní monopol v obhajovaní a zastupování). Tyto závěry lze bez dalšího vztáhnout i na činnost a postavení exekutora. Námitka odlišnosti posuzované situace, kterou stěžovatelka vznáší, jeví se Ústavnímu soudu jako nepřípadná. V postavení každého podnikatelského subjektu a v provozu jeho činnosti je obsaženo riziko, že náklady na tuto činnost vynaložené nebudou pro nesolventnost druhé strany uhrazeny. Toto riziko je u exekutora o to patrnější, že předmětem jeho činnosti je vymáhání výkonu soudních rozhodnutí, z větší části peněžitých plnění po osobách, které k plnění nepřistoupily dobrovolně, bezpochyby začasté nikoliv proto, že by plnit nechtěly, nýbrž proto, že jim to jejich situace běžně neumožňuje, a je tedy třeba hledat disponibilní prostředky na úhradu jejich pohledávek způsoby, jež za zcela běžné označit nelze, neboť by k takovému způsobu získávání prostředků ony osoby samy dobrovolně nepřistoupily. Takový postup evidentně obsahuje i riziko, že prostředky na úhradu pohledávek nebo na proces, v němž byly vymáhány, nebude úspěšný zčásti nebo vůbec, neboť povinná osoba v tu chvíli nemá majetek, na němž by bylo možné tyto nucené procesy uplatnit. Nejde-li však o případ, kdy povinná osoba následkem exekuce nebo následkem výroku o tom, že zde žádný postižitelný majetek není, zaniká, zůstává exekutorovi nadále rozhodnutím přiznané právo na jeho odměnu - realizovatelné v průběhu dostatečně dlouhé doby, kdy doba povinná může nabýt majetek, z nějž by tato pohledávka mohla být exekutorovi uhrazena. Riziko odkladu úhrady této odměny je však pro samou povahu činnosti exekutora součástí jeho postavení a není od ní oddělitelné bylo zřejmé od počátku zřízení exekutorského stavu a jmenování exekutorů. Lze však hovořit pouze o riziku odkladu, míra rizika absolutního neuhrazení odměny exekutora není závislá od napadaného rozhodnutí soudu, nýbrž od aktivity exekutora v průběhu doby, po kterou je možné rozhodnutí soudu vůči povinnému vykonat. Stěžovatelka však automaticky předjímá, že jí pohledávka nebudeuhrazena, takový postoj považuje Ústavní soud za nepřípadný a nesouladný s postavením exekutora jako podnikatele, o nějž, jak již nejednou konstatoval, se zde bezpochyby jedná.
Ústavní soud se v daném případě nemůže zabývat oprávněností námitky stěžovatelky, pokud jde o tvrzenou daňovou povinnost, neboť jde o povinnost vyměřovanou, ukládanou a vymáhanou ve zcela jiném řízení než v tom, jež je předmětem posuzované ústavní stížnosti. Nadto platí, co již bylo uvedeno výše - premisa stěžovatelky by byla platná pouze tam, pokud by pohledávka nebyla vymahatelná automaticky. S ohledem na to, že osoba povinná nezanikla a je nadále oprávněna nabývat majetek a podléhá exekuci, závěr o porušení vlastnických práv učinit nelze.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že stejný názor jako v usnesení sp. zn. II. ÚS 150/04 byl uveden v usnesení sp. zn. III. ÚS 282/06, III. ÚS 158/05, II. ÚS 508/06 a sp. zn. III. ÚS 118/05. V tomto usnesení se Ústavní soud dále vyjádřil
za obdobných skutkových okolností k tvrzenému porušení čl. 4 odst. 1 Listiny.
Dle názoru Ústavního soudu postupoval obecný soud ústavně konformním způsobem a svým postupem nikterak nezasáhl do základních práv stěžovatelky.
Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 17. října 2006
Stanislav Balík v. r.
předseda senátu