ECLI:CZ:US:2005:2.US.527.05
sp. zn. II. ÚS 527/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 17. října 2005 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti V. P., zastoupeného JUDr. Ivem Palkoskou, advokátem se sídlem Kleinerova 24, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2005, č. j. 14 To 607/2005 - 40, usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 3. 8. 2005, č. j. Nt 1601/2005 - 17, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2005, č. j. 14 To 681/2005 - 22, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení, neboť má za to, že obecné soudy svým postupem zasáhly do jeho základních práv a svobod garantovaných ustanoveními čl. 1, čl. 8 odst. 1 a odst. 5, čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše citovaným usnesením ze dne 28. 7. 2005 zamítl krajský soud stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 3. 6. 2005, č. j. Nt 624/2005 - 12, kterým byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby a současně nebyl přijat stěžovatelův písemný slib.
Dalším napadeným usnesením ze dne 25. 8. 2005 krajský soud zamítl stížnost stěžovatele proti v záhlaví citovanému usnesení okresního soudu, který podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení státní zástupkyně o ponechání ve vazbě, a dále rozhodl o tom, že se podle §73 odst. 1 písm. a) tr. ř. nepřijímá záruka matky stěžovatele a písemný slib stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že má být trestně stíhán na svobodě a že napadenými rozhodnutími došlo nejen k porušení ustanovení trestního řádu, ale zároveň i k zásahu do jeho ústavními normami zaručených základních práv a svobod garantovaných čl. 1, čl. 8 odst. 1, 5 a čl. 37 odst. 2 Listiny. Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy v jeho případě zjevně nepřihlédly k základním ustanovením, která upravují trvání vazby a postup orgánů činných v trestním řízení ve vazebních věcech. Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy se v odůvodněních svých napadených rozhodnutí nevypořádaly s požadavky trestního řádu kladenými na rozhodování ve vazebních věcech. Stěžovatel dále uvádí, že jeho vazební stíhání je nepřiměřené jeho osobním poměrům i povaze trestné činnosti, která mu je kladena za vinu, a jednak i zcela chybí vazební důvod, neboť z jeho strany nehrozí vážné nebezpečí z opakování trestné činnosti, a není proto dán důvod předstižné vazby. Dále stěžovatel tvrdí, že přestože se v průběhu trestního stíhání nejen doznal, ale navíc poskytl velmi podrobné informace, v jeho případě trvá vazba i nadále, a to přesto, že sám nepochybně nepředstavuje vážnější hrozbu než někteří ze spoluobviněných, kteří jsou stíháni na svobodě. Stěžovatel se domnívá, že jednání orgánů činných v trestním řízení, tj. údajná nabídka policejního orgánu, že v případě doznání bude stěžovatel stíhán na svobodě, popírá princip rovnosti mezi lidmi a je v hrubém rozporu s obecnou morálkou. Stěžovatel také namítá, že krajský soud se ve svém rozhodnutí ze dne 28. 7. 2005 měl zabývat nabídkou záruky jeho matky vzhledem k ustanovení §145 odst. 2 tr. ř. Na základě výše uvedeného stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem všechna v záhlaví citovaná rozhodnutí zrušil, neboť v řízení byla porušena zásada rychlosti trestního řízení, zásada subsidiarity vazby, zásada proporcionality a zásada rovnosti mezi lidmi.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a že nic nebrání posouzení její důvodnosti.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
V konkrétní věci, resp. v rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů, je Ústavní soud oprávněn zasáhnout tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku. Ústavní soud si je ovšem vědom toho, že to jsou především obecné soudy, které jsou povolány k výkladu zákonných znaků "konkrétních skutečností" vztahujících se k důvodům vazby, a které při důkladné znalosti skutkových okolností jakož i důkazní situace mají povinnost v každém stádiu trestního řízení posoudit, zda je další trvání vazby opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak.
Ohledně institutu vazby, resp. právního obsahu vazby jako takové, se Ústavní soud již v minulosti ve své judikatuře vyjádřil, že obsah právního institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Takové omezení za podmínky presumpce neviny slouží orgánům činným v trestním řízení uskutečnit a ukončit toto řízení, jehož primárním účelem přitom není jenom "spravedlivé potrestání pachatele", ale i "fair proces" (srov. Pl. ÚS 4/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2., Praha, C. H. Beck 1995, str. 57
Z předložených rozhodnutí i dalšího materiálu z vyšetřujícího spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je stíhán pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. a) a b) tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., zčásti ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., a dále pro pokus trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 tr. zák. a §247 odst. 1 písm. b) a odst. 3 písm. b) tr. zák. a trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. Usnesením Okresního soudu Praha - východ ze dne 15. 4. 2005, č. j. Nt 517/2005, byl stěžovatel vzat do vazby z důvodu §67 písm. c) tr. ř.
V odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2005, krajský soud jako soud stížnostní uvedl, že napadené rozhodnutí Okresního soudu Praha - východ ze dne 3. 6. 2005, č. j. Nt 624/2005 - 12, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby a současně nebyl přijat jeho písemný slib, je po věcné stránce správné. Jak uvedl stížnostní soud, stěžovatel měl trestnou činnost spáchat více útoky, minimálně zpočátku roku 2005 se pro něj tato trestná činnost měla stát nezanedbatelným způsobem příjmů. Navíc se stěžovatel měl dopustit útoku, při kterém hrozila škoda přesahující 600 000 Kč, čímž stěžovatel dokázal, jakým způsobem se rozhodl opatřovat si prostředky k obživě. Počet útoků a jejich gradace pak dle názoru stížnostního soudu představují konkrétní skutečnosti, ze kterých vyplývá důvodná obava, že při propuštění na svobodu by stěžovatel navázal na svůj styl života a opakoval by majetkovou trestnou činnost. K nabídce záruky matky stěžovatele stížnostní soud uvedl, že se jí nemohl zabývat, neboť by nahrazoval činnost státního zástupce, resp. okresního soudu, kteréžto orgány jsou v přípravném řízení příslušné ve věci rozhodovat v prvním stupni.
Dalším ústavní stížností napadeným usnesením Okresní soud Praha - východ rozhodl o zamítnutí stížnosti stěžovatele proti usnesení okresního státního zástupce, kterým byl ponechán ve vazbě dle §73 odst. 1 tr. ř. z důvodu dle §67 písm. c) tr. ř., a dále rozhodl o nepřijetí písemného slibu stěžovatele [§73 odst. 1 písm. b) tr. ř. ], jakož i o nepřijetí záruky matky stěžovatele [§73 odst. 1 písm. a) tr. ř. ]. Okresní soud uvedl, že stěžovatel se dopouštěl trestné činnosti v době, kdy měl zajištěno řádné sociální zázemí, v rámci kterého měl k dispozici řádné bydlení a zároveň si mohl získávat finanční prostředky legitimním způsobem. Navíc uvedl, že vyšetřování trestné činnosti není ještě ukončeno a v důsledku toho není v současné době dostatečně objasněna role stěžovatele. Proti tomuto rozhodnutí si stěžovatel podal stížnost, o níž rozhodl v záhlaví citovaným usnesením ze dne 25. 8. 2005 Krajský soud v Praze, přičemž v jeho odůvodnění uvedl, že stížnost stěžovatele je přípustná pouze do výroků o nepřijetí písemného slibu stěžovatele a záruky jeho matky, a shledal tyto výroky správnými. K tomu uvedl, že vzhledem k počtu útoků, vysoké organizovanosti trestné činnosti a jejímu charakteru, k výši způsobené škody, jakož i vzhledem ke škodě hrozící, se písemný slib jeví jako nedostatečný, kterým nelze účelu vazby předstižné dosáhnout. Stejnou nedostatečnost ze stejných důvodů shledal krajský soud i v případě záruky nabízené matkou stěžovatele.
Ústavní soud po prostudování výše citovaného spisového materiálu shledal, že mezi skutkovými zjištěními o osobě stěžovatele a právními závěry obecných soudů stran tzv. vazby předstižné neexistuje extrémní rozpor, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu. Všechny skutečnosti objektivní povahy, tj. skutečnosti nasvědčující spáchání skutků, pro něž bylo zahájeno trestní stíhání, počet útoků, opakování majetkové trestné činnosti, sociální poměry atd., obecné soudy náležitě vyhodnotily a právní závěry, k nimiž dospěly, se Ústavnímu soudu jeví jako přiléhavé. V daném případě se proto Ústavnímu soudu jeví současné trvání omezení osobní svobody stěžovatele z důvodu dle §67 písm. c) tr. ř. přípustným z pohledu ústavněprávních kautel obsažených v trestním procesu, tj. že omezení osobní svobody stěžovatele odůvodněné dle §67 písm. c) tr. ř. je ve vztahu proporcionality k ústavně konformnímu veřejnému zájmu na účinném stíhání trestné činnosti. K tomu Ústavní soud připomíná i ustálenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které je "pokračování omezení osobní svobody ospravedlněno pouze tehdy, existují-li specifické indikace skutečné potřeby veřejného zájmu, které, nehledě na presumpci neviny, převáží princip respektování osobní svobody" (srov. např. rozhodnutí ve věci Letellier proti Francii ze dne 26. 6. 1991, nebo Muller proti Francii ze dne 17. 3. 1997, nebo Ječius proti Litvě ze dne 31. 7. 2000).
Na druhou stranu ovšem Ústavní soud připomíná, že orgány činné v trestním řízení, resp. obecné soudy, budou muset při dalším rozhodování v dané věci pečlivě zvážit, zda další trvání stěžovatelovy vazby je nezbytné z pohledu výše citovaného principu proporcionality. Orgány činné v trestním řízení by měly při dalším rozhodování vzít do úvahy nejen samotné trvání trestního řízení, ale i dalším vyšetřováním lépe objasněnou pozici, kterou stěžovatel zastával ve skupině stíhané pro páchání zmiňované trestné činnosti, a dále je třeba velmi pečlivě hodnotit stěžovatelovu předchozí nezkušenost s omezením osobní svobody v souvislosti s jeho případnou vůlí opakovat trestnou činnost a konečně i krátký časový úsek mezi jednotlivými skutky kladenými stěžovateli za vinu.
K námitce stěžovatele stran pochybení krajského soudu, když tento odmítl zabývat se nabídkou záruky předloženou matkou stěžovatele, Ústavní soud uvádí, že neexistuje důvod, proč by se stížnostní soud nemohl takovou novou skutečností zabývat. Právě s ohledem na povahu tzv. vazebních rozhodnutí, má obecný soud v jakékoli fázi řízení zvážit skutečnosti a okolnosti eliminující omezení osobní svobody. Této povinnosti se nemůže zbavit ani stížnostní soud použitím argumentace, že by proti takovému rozhodnutí neexistoval opravný prostředek, neboť z ústavněprávního hlediska neexistuje základní právo na odvolání ve vazebních věcech. To negarantuje ani ustanovení čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, dle kterého není právo na přezkoumání takového rozhodnutí soudem vyššího stupně. V daném případě však uvedené pochybení stížnostního soudu nemohlo fakticky představovat zásah do základních práv stěžovatele, neboť následné rozhodnutí, tj. v záhlaví citované usnesení okresního soudu, jímž bylo rozhodováno i o záruce matky stěžovatele, následovalo během několika dnů, resp. bylo dokonce doručeno dříve než rozhodnutí soudu stížnostního (dle razítka advokátní kanceláře zobrazeného na první straně kopií zaslaných rozhodnutí).
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než ustavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu