ECLI:CZ:US:2003:2.US.538.02
sp. zn. II. ÚS 538/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti manželů JUDr. V. a D. F., oba zastoupeni JUDr. J. J. CSc., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 5. 2002, č.j. 9 Co 992/2000-259 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 28. 8. 2000, č.j. 11C 2105/91-222, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, soudní ochranu a vlastnické právo, domáhají zrušení shora citovaných rozhodnutí, kterými byli zavázáni k uzavření dohody o vydání nemovitosti. V ústavní stížnosti uvedli, že proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem podali dovolání, jehož stejnopis přiložili k ústavní stížnosti. Jak Ústavní soud dne 29. 9. 2003 ověřil, o dovolání dosud nebylo Nejvyšším soudem ČR rozhodnuto.
Plénum Ústavního soudu, s ohledem na názor Evropského soudu pro lidská práva, vyslovený v rozhodnutí ze dne 12. 11. 2002 ve věci stížnosti č. 46129/99 a č. 47273/99, přijalo závěr, že v případě podání mimořádného opravného prostředku a souběžně podané ústavní stížnosti bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Běh zákonné šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti dle ust. §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.,o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, počne běžet teprve dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení, a to bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí. Uvedené závěry Ústavního soudu byly, v souladu s ust. §2 odst. 1 písm. b) zák. č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, publikovány ve formě sdělení pod č. 32/ 2003 Sb.
Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
S ohledem na výše uvedené závěry pléna Ústavního soudu posoudil Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci, podaný návrh jako nepřípustný.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že vzhledem k tomu, že projednávaná ústavní stížnost byla podána před přijetím citovaného závěru Ústavního soudu, Ústavní soud posuzoval v daném případě použitelnost svého sdělení s ohledem na princip předvídatelnosti, neboť stěžovatelé, s ohledem na dosavadní rozhodovací praxi Ústavního soudu, podali v dobré víře současně s ústavní stížností i dovolání, a nemohli následný vývoj názorů tohoto soudu, vyjádřený ve sdělení č. 32/2003 Sb., předvídat. Ústavní soud přesto dospěl k závěru, že v daném případě lze pravidla svého rozhodování, obsažená ve sdělení č. 32/2003 Sb., použít, a to vzhledem k tomu, že ústavní práva stěžovatelů nejsou tímto postupem nijak dotčena. Nejvyšší soud o jejich dovolání dosud nerozhodl, a stěžovatelé proto případně budou moci v budoucnu napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale i rozhodnutí obecných soudů mu předcházející.
S ohledem na to, že stěžovatelé podali souběžně s ústavní stížností i dovolání, je uvedený závěr nutné aplikovat i na projednávanou věc, a ústavní stížnost proto posuzovat jako návrh předčasný, který byl Ústavní soud nucen dle §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2003